Přednosti a rizika pomoci zájmových sdružení při ochraně hradních zřícenin

Torzální architektura – zříceniny hradů, zámků, tvrzí, klášterů, kostelů, stejně tak torzální architektura odkrytá v průběhu záchranných archeologických výzkumů, představují významnou součást národního kulturního dědictví. K nim se hlásí občanské sdružení a nadace, kladoucí si za cíl péči o konkrétní lokality, především zříceniny hradů.[1]



V jakém stavu se nachází hradní zřícenina, než o ní začne občanské sdružení pečovat?


  • Je to zřícenina ohrožená převážně jen vlivy povětrnostními a vegetačními, případně důsledky těžby dřeva či vandalismu neukázněných návštěvníků, měnící se bez adekvátních konzervačních zásahů v hromadu sutin, která je zarostlá vegetací (nutno podotknout, že právě sutina ukrývá a konzervuje významná torza na první pohled zcela zničené zříceniny), včetně movitých archeologických nálezů).

  • Je to zřícenina, na které proběhl archeologický výzkum, díky kterému došlo k odkrytí torzálně dochovaných částí zaniklých architektur, aniž by se dále zohlednila nutnost konzervace odkrytého zdiva, nebo jeho další zasypání. Mementem zůstávají hrady Vízmburk, Věžka, ale i Helfenburk v severních Čechách, kde důvodem provádění většiny prací Občanského sdružení Hrádek byla sanace odkrytých situací v průběhu archeologického výzkumu. Právě v případě hradu Helfenburk se nabízí otázka, jaký by byl stav předmětné kulturní památky, pokud by dotyčné sdružení neexistovalo. Odpověď poskytuje řada hradních lokalit v severních Čechách, na nichž takto zodpovědné občanské sdružení nepůsobí, např. hrad Tolštejn. V těchto případech je aktivity občanského sdružení nutné směrovat „k úklidu“ – k zasypání sond, sehnání peněz na konzervaci či jinou údržbu odhaleného zdiva atd. Namístě jsou dotazy, jak je možné, že i sami archeologové – badatelé poškozují svými badatelskými zájmy hradní zříceniny? Žel, ne každá ze zřícenin je kulturní památkou. Památkářům samým na různých úrovních odborné organizace památkové péče chybí nástroje k tomu, aby zabránili dobře motivovanému badateli oprávněné organizace v provádění archeologického výzkumu hradní ruiny, podpořenému v mnoha případech grantem ministerstva kultury.


Do jakého stavu se dostane hradní zřícenina díky činnosti občanského sdružení?


  • Je to udržovaná zřícenina zbavená náletové zeleně, s udržovanými korunami zdiva pod drnem suchomilných rostlin, udržovaná, aniž by docházelo k masivním, z hlediska zásad péče o torzální architekturu, nežádoucím zásahům do její hmoty a do její destrukce, zřícenina s informačním systémem, zapojená do naučného chodníku nebo cyklistické stezky.

  • Je to zřícenina, zbavená až na podloží terénních vrstev a destrukce, zřícenina s dostavěnými nikdy neexistujícími objekty, poznamenaná neadekvátními ahistorickými zásahy, zřícenina s lapidáriem kamenných článků, aniž by bylo jasné, ze které části hradu jednotlivé kusy pocházejí a kde, v jaké vrstvě, se našly.


Negativa amatérských aktivit – aktivit občanských sdružení v procesu péče o torzální architekturu hradů byla mnohokrát popsána a zdůrazněna. [2] Aby obdobné studie nemusely vznikat, bylo by dobré, držet se (minimálně) následujících tří zásad.


První zásada: partnerství památkáře/archeologa a občanského sdružení
Občanské sdružení je schopné vykonat kus užitečné práce, pokud je jeho činnost směrována požadovaným směrem. Sdružuje pel-mel lidí různých profesí, zkušeností, možností a kontaktů. Tento fakt může významně přispět k finančnímu zajištění obnovy té či oné hradní ruiny, respektive zlevnit práce související s její obnovou. Pro památkovou péči by tedy občanská sdružení měla být partnerem, nikoliv trpěným vetřelcem. Výhoda je, že na rozdíl od památkářů, pro které je státní kapsa takřka vyždímaná a ta privátní takřka zašitá, mohou občanská sdružení žádat o nejrůznější dotace, čili získat tak finanční prostředky z netušených a pro památkáře nedosažitelných míst.

Pro mnohá občanská sdružení je zásadní, aby jejich hrad stál v hezkém a stabilizovaném stavu a neměl z jejich hlediska nepatřičné – zbytečné otvory, nepatřičné zbytečné zásypy destrukce, ošklivé rozpadávající se omítky (v mylné víře, že středověké stavby se neomítaly), aby vypadal tak, jak asi vypadal, i když ikonografické podklady k tomu chybí a aby vypadal dostatečně romanticky, jako zřícenina. Tady vidím možné jádro sporů památkářů s občanskými sdruženími. Pro občanské sdružení není problém akčně zajistit cokoliv. Postoje památkářů se jim často zdají (zbytečně) konzervativní a postupy krkolomné. Z tohoto vyplývá:

Druhá zásada: zásada osvěty
Působí-li na hradní zřícenině občanské sdružení, je asi nutné jeho zástupcům trpělivě a pro ně pochopitelným způsobem vysvětlovat všechny kroky, rozhodnutí a postupy, třeba i to, že i drobné udržovací práce na objektu, který je kulturní památkou, nemohou probíhat bez stavebního povolení a bez závazného stanoviska výkonného orgánu státní památkové péče vypracovaného na základě odborného vyjádření odborné organizace státní památkové péče (§ 14 zákona 20/1987 Sb.), nebo že by nemělo docházet ke zbytečnému odhalování částí torzálních architektur uchovaných v zemi, nebo v destrukci, protože tato je pro ně nejpřirozenější ochranou (nabádá k tomu i Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy, tzv. Maltská konvence. Maltská konvence je nejen naším mezinárodním závazkem, ale ve smyslu čl. 10 Ústavního zákona č. 395/2001 Sb. je součástí našeho právního řádu, a v případě nesouladu se zákony ČR, tedy i se zákonem 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění je mu nadřazena.). Destrukce ruiny obsahuje navíc, coby plnohodnotná archeologická situace, množství informací a také movité archeologické nálezy – kamenné články, zlomky kachlových pecí a další.
Čeho je nutné se ve vztahu s občanskými sdruženími vyvarovat je „vrchnostensky“ povýšený postoj, v jehož rámci se zdůrazňují mimořádné vědecké kvality badatele archeologa, kastellologa, který není pro to, aby mrhal svůj čas na dovzdělávání laiků, případně zdůvodňoval svá rozhodnutí. Tenhle postoj badatele/archeologa totiž vede k jedinému: občanské sdružení se uzavře samo do sebe a koná jak myslí, následně i za cenu nezvratných zásahů do křehkého organismu hradní zříceniny. Nikdo s nikým nemluví a pak už přijde jen… kdo? Blaničtí rytíři těžko, takže zbývají pracovníci památkové péče, v horším případě Památkové inspekce Ministerstva kultury České republiky.

Třetí zásada: Malé cíle tvoří velký výsledek
S druhou zásadou souvisí i zásada třetí: je-li to možné, je dobré plánovat a realizovat obnovu tak, aby občanské sdružení vidělo, že za ním něco hmatatelného zůstává. Je to pobídkový systém velké spousty malých výsledků. Je jasné, že to vždy nejde, ale kvůli motivaci je výhodné, když občanské sdružení vidí konkrétní výsledky toho, o co se zasazuje. Pokud musí jít obnova tím způsobem, že je zapotřebí 2-3 roky investovat práci, finanční prostředky, čas, než je vidět hmatatelný výsledek, musí s tím být občanské sdružení srozuměno a mělo by být s ním průběžně o tom diskutováno – jinak se může stát, že ztratí trpělivost a od rozdělané práce odejde.

Jak může občanské sdružení pomoci hradním zříceninám?
Nejširší veřejnost může při péči o torzální architekturu sehrát významnou roli. Předpokládá to úctu k objektu jako historickému prameni a pochopení hranic působnosti laické pomoci. Mimořádný význam zájmových sdružení při ochraně a záchraně torzální architektury je v účasti na dlouhodobé průběžné údržbě. I když výše jmenované aktivity jsou z pohledu více romanticky založených sdružení a spolků nepříliš zajímavé, ba dokonce urážející, jsme svědky toho, že množství památek zaniklo právě v důsledku nedostatečné dlouhodobé péče.

Pomoc občanského sdružení, za dodržení zákona 20/1987 Sb., spočívá:


  • v nedestruktivní dokumentaci hradní zříceniny, zdiva, kamenných článků, zbytků stavebních dřev a dalších;

  • v průběžné údržbě zříceniny, sečení trávy, odstraňování náletových porostů;

  • ve sledování stavu dochování torzální architektury a upozorňování na změny;

  • ve shromažďování informací o hradě, o jeho historii, o historii jeho okolí;

  • v údržbě drnů pokrývajících koruny zdiva a jejich udržování a nahrazování v případě odumření;

  • v realizaci a údržbě informačních tabulí přibližujících historii hradu a jeho okolí;

  • v průběžném sledování zříceniny a její ochraně před zloději s detektory kovů;

Dlouhodobá průběžná údržba hradní ruiny členy občanských sdružení vykonávaná ve spolupráci s památkáři má daleko větší význam než různé nekvalifikované pokusy o opravy či dokonce dostavby. V případě, že se občanské sdružení rozhodne pro více, než je dlouhodobá průběžná údržba hradní zříceniny, není možné tak činit bez existující důkladně promyšlené, především však reálné, koncepce, záměru projektové dokumentace a bez následné realizační projektové dokumentace, a také bez závazného stanoviska výkonného orgánu státní památkové péče a bez stavebního povolení a konečně bez účasti týmu odborníků – památkářů, architektů, statiků, archeologů, školených zedníků a dalších. Tento postup zaručí, že se zájem občanského sdružení setká s pochopením a podporou a pomůže zachovat některou z torzálně dochovaných staveb pro generace, které přijdou po nás. [3]


Milan Jančo
V Praze, 4. 4. 2006, na základě příspěvku, který zazněl na konferenci v Rosicích, dne 19. ledna 2006.



Poznámky:

[1] Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy, tzv. Granadská konvence (č. 73/2000 Sb. m. s), v čl. 6, odst. 3 nabádá podporovat soukromé iniciativy v oblasti údržby architektonického dědictví.

[2] Durdík, T. 1998: Torzální architektury jako historický pramen a problematika její vypovídající schopnosti. In: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana. Příloha časopisu Zprávy památkové péče, ročník 58, 27-32; Varhaník, J. 1998: K památkové ochraně zřícenin. Torzální architektury jako historický pramen a problematika její vypovídající schopnosti. In: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana. Příloha časopisu Zprávy památkové péče, ročník 58, 37-43.

[3] Za přečtení textu a jeho korekturu děkuji Jiřímu Hrabcovi (NPÚ ÚP Praha).


Zdroj: http://www.branapamatek.cz

Nové články 1x za mesiac na váš eMail.

Nerozosielame spam! Prečítajte si naše podmienky použitia.

Súvisiace články

Obnova výplňových prvku historických staveb

Miloš Solař

Dveře, vrata, dveřnice, okenní rámy, okenice, výkladce a další výplně okenních a dveřních otvorů jsou významnou součástí architektonického dědictví. Zároveň však patří k součástem nejvíce ohroženým a zatím nedoceněným. Dlouhou dobu byly předmětem zájmu pouze prvky, které měly umělecko řemeslný charakter. To spolu se skutečností, že výplně otvorů jsou obvykle zhotoveny z méně trvanlivých materiálů než stavby samy a jsou na ně kladeny vysoké uživatelské nároky, vedlo masivním výměnám historických prvků za nové.

Zásady obnovy fasád architektury 19. a počátku 20. století

Architektura 19. a 20. století je významnou součástí našeho kulturního dědictví. Vyžaduje pozornost, úctu a odbornou péči. Pro její obnovu v obecné rovině platí to samé, co pro obnovu jakýchkoliv jiných stavebních památek. Odlišnost je v tom, že architektonická tvorba dvacátého století začala pracovat s novými materiály a konstrukčními řešeními.

Předpoklady rekonstrukce krycích povrchových úprav kamene

Z hlediska současného stavu poznání není pochyb o tom, že se běžné druhy kamene jako je pískovec a opuka až do sklonku devatenáctého století používaly pro své technické vlastnosti nikoliv pro svůj vzhled. Povrch stavebních konstrukcí zhotovených z kamene i kamenných soch byl překryt omítkou nebo krycím nátěrem a pohledově se neuplatňoval. Výjimky potvrzují pravidlo, ale jejich počet je ve srovnání s celkovým množstvím historických staveb zanedbatelný.