V pantheonu Národního muzea v Praze proběhla v polovině října 2002 mezinárodní odborná konference nazvaná „Muzeum a změna“. Přesto, že se zabývala mnoha oblastmi muzejní práce, většinu vystoupení spojoval zájem o zvýšení atraktivnosti sbírkotvorných institucí v očích veřejnosti. Podobně zaměřené diskuse probíhají nejen u nás od počátku 90. let minulého století a jsou podníceny změnou společenských podmínek, ve kterých muzea působí. Některá se dokáží přizpůsobit rychle, některá ani pomalu. Jeden z účastníků konference správně poznamenal, že při příštím podobném setkání snad budeme opět o krok dále, a nebudeme diskutovat o stejných problémech bez toho, že bychom je již řešili v praxi. Oslovil jsem proto v kuloárech řadu účastníků a zaznamenal převažující názory. Všechny dále uvedené problémy naznačují potřebu intenzivnějšího a hlubšího soustředění na mnohé roviny existence sbírkotvorných institucí.

Muzea u nás stále nejsou vnímána jako místa primárních investic do ziskového turistického průmyslu.
– je nezbytné ve spolupráci s ekonomy jasně formulovat možné metody zapojení muzeí do regionálních či místních strategií rozvoje turistického průmyslu i způsobů, jak strategii nabídnout regionální či místní samosprávě

Naše muzea pracují často s veřejností metodami, jejichž efekt není dostatečně odborně prověřen.
– odbornou spoluprací s psychology vypracovat ukázky i testy konkrétního působení některých forem propagace muzeí a některých forem muzejní pedagogiky

Česká muzea často pracují v sociálním prostředí, jehož vlastnosti jen laicky odhadují.
– ve spolupráci se sociology provést analýzu vztahů jednotlivých sociálních skupin k různým funkcím muzeí
– zvažovat, nakolik mohou být adekvátně složené správní (veřejné muzejní) rady zprostředkovatelem názorů veřejnosti na činnost instituce

Specializovaná muzea umění v České republice nejsou s obecně zaměřenými muzei v takovém kontaktu, který by zajišťoval optimální spolupráci při působení na veřejnost.
– uvažovat o optimálních způsobech komunikace a vzájemného doplňování činnosti obou typů muzeí

Současné zpochybnění některých funkcí muzeí českou společností vede jejich pracovníky někdy až k vyhraněným zjednodušeným úvahám i činnostem popírajícím přirozenou identitu sbírkotvorné instituce.
– každé muzeum by mělo nezávisle na základě důkladné analýzy svých podmínek vytvořit hierarchii funkcí instituce, kterou bude sledovat
– pokladnice (atraktivnost sbírky, stálé expozice, reprezentace místa, majitele, magnet turistického průmyslu)

– dokumentační centrum (podpora identity regionu či oboru)
– vzdělávací zařízení
– výstavní agentura
– obecně kulturní agentura
– zábavní agentura

Současný vztah muzeí a jejich zřizovatelů není dostatečně funkční. Disharmonie je charakteristická na jedné straně velkým podceňováním a nezájmem, na druhé formálním, násilným zasahováním do činností muzeí.
– diskuse o typech problémů, které vyplývají z organizační závislosti konkrétních muzeí na zřizovateli a o dopadu těchto problémů na kvalitu činnosti instituce

V rozvinutých zemích se často hovoří o dvou symbolech demokracie – radnicích, sídlech volených zastupitelů umožňujících každému podíl na správě věcí veřejných a muzeích, resp. muzeích umění, která všem bez rozdílu zprostředkují nejvyšší kulturní hodnoty. Jejich reprezentační budovy proto často stávají v partnerském kontaktu v centrech měst (Philadelphia, Washington, Paříž). Pohled z oken pantheonu českého Národního muzea, kde probíhala konference, byl v tomto směru charakteristický. Odpovídající partner není v dohledu. Z boční ulice však na muzeum hrozivě shlíží těžká architektura bývalého komunistického národního shromáždění vzpomínaje na léta totalitního řízení kultury.

-bek-

zdroj: Mgr. Tomáš Fassati, ředitel muzea umění Bešenov