Zdivo v románském a gotickém období

Charakteristickým prvkem románské stavby jsou stěny, většinou (zejména v Německu a Francii) široké. Jako zdiva se používalo především zdiva kvádříčkového z tesaného kamene (navazujícího na římské zdivo opus isodomum). U širokých zdí jsou tak vyzděny jen lícní části stěn s vnitřním jádrem ze zdiva lomového (jde tedy o opus mixtum); užívá se i zdivo klasové (opus spicatum). Velký význam mají u románských staveb pilíře, většinou trojdělené na sokl, tělo a hlavici. Jádro pilířů někdy obohacují přípory. Neméně významné byly sloupy (tříčvrtěsloupy), rovněž trojdělené (patka, dřík, hlavice). Jejich patka mívá kostkový plintus, případně obloun s přechodem do dříku, který je obvykle válcový či hraněný, výjimečně šroubovitý. Největšími proměnami prošla tehdy hlavice sloupu, někdy napodobující hlavici korintskou, jindy řešená jako hlavice krychlová ve formě dolů seříznuté krychle či jako košatá s přechodem z horního čtverce do kruhového obvodu dříku. Nad hlavicemi se mohly uplatnit náběžníky. Portály se ve střední a západní Evropě řešily jako ústupkové v šíři zdiva, půlkruhově ukončené s reliéfní výzdobou tympanonu. Jejich boky i oblouky ustupují pravoúhle nebo jsou lemovány pruhy a zdobeny plastikami na konzolách. U italských románských staveb bývají portály předsazeny, s osazením slopů na plastiky lvů aj. Okna jsou ukončena půlkruhově, lepšímu prosvětlení interiérů napomáhá sešikmení ostění i oblouků. Často jsou řešena jako okna dvojitě až pateronásobně sdružená se středními sloupky nebo s odlehčenými oblouky. Druhou formou byla v době románské okna kruhová, u významných staveb (zejména ve Francii) řešená s kružbami jako rozety (okna růžicová).
Klenby se v době románské používaly valené, křížové s rovnou i stoupající vrcholnicí, klášterní (bez čelních oblouků) na čtverové či polygonální základně, konchy u apsid. Kopule se osazovaly na trompech či pandantivech; časté byly klenební pasy. Věže byly většinou součástí kostelních staveb s různou možností umístění (jedna či dvě věže v západním průčelí, při presbyteriu před příčnou lodí, nad křížením), v Itálii jako zvonice stojící izolovaně při kostelech, válcové i hranolové.
Vnější průčelí románských staveb zdobily lizény, pod hlavní římsou obloučky (obloučkový vlys), konzoly, zubořez, diamantování, ornamentální motivy. Největší pozornost se věnovala vstupnímu průčelí, kde se v Itálii i Porýní uplatňovala trpasličí galerie, slepá arkáda obíhající pod římsou. Významné místo ve výzdobě vnitřní i vnější měla románská ornamentika s pletenci, palmetami, akanty, šachovnicemi, hvězdicemi, diamatovým řezem, puklicemi, perlovcem, provazcem, meandrem, pilou či ozuby. Vnější průčelí i interiéry doplňovala plastická výzdoba, častá zejména ve francouzské románské architektuře.

Gotika plynule navazuje na románský sloh v druhé polovině 12. století a trvá až do 15. století, kdy volně přechází v renesanci. Člověk se v té době ještě nachází ve středověku, pod vlivem scholastické a mystické filozofie je v zajetí víry a náboženství. Gotika byla šířena prostřednictvím mnišských řádů do celé Evropy. Hlavním projevem umění je architektura.

Název gotika vzniká původně v renesanci jako hanlivé označení, oproti přísné strohosti románského slohu gotika působila dojmem nadmírné ozdobnosti a novosti. Sám renesanční italský kritik Giorgio Vasari později o architektuře gotiky píše: “Tento způsob vynalezli Gótové, neboť potom, co zničili starodávné stavby a ve válkách usmrtili architekty, zbyli jen ti, kteří stavěli v tomto stylu. Zalomili oblouky svých staveb a zaplavili celou Itálii tímto znesvařováním staveb tak, aby žádná z nich neměla svůj styl. Kéž Bůh ochrání všechny své země před takovými nápady a takovým stavebním stylem!”

Gotická architektura nalezla své uplatnění především ve stavbě katedrál a hradů, radnic, mostů, měšťanských domů, ale i v lidových hrázděných domech. Často je využíváno již existujícího stylu románských staveb, které bývají jen dozdobeny gotickými prvky a detaily.

Gotická katedrála roste v porovnání s románskými stavbami do výšky, díky důmyslné konstrukci opěrného systému křížové klenby, mohutných pilířů a sloupových podpěr dochází k odhmotnění vnitřního prostoru stavby. Také síla zdiva v porovnání s románským stylem je daleko menší a katedrály působí odlehčeným dojmem. Důraz je kladen na čistotu materiálu, naprostá většina staveb nemá žádnou omítku.

Nejtypičtějším znakem pro gotiku je lomený oblouk vysokých oken, která často sahají až do desetimetrové výšky a jsou po celém obvodu chrámu. Gotická architektura využívá nespočetného množství zdobných prvků – členitých výčnělků, prohlubní, zdobných věžiček, chrličů, trojlístků malých oken, konzol a baldachýnů.

Nové články 1x za mesiac na váš eMail.

Nerozosielame spam! Prečítajte si naše podmienky použitia.

Súvisiace články

Obnova výplňových prvku historických staveb

Miloš Solař

Dveře, vrata, dveřnice, okenní rámy, okenice, výkladce a další výplně okenních a dveřních otvorů jsou významnou součástí architektonického dědictví. Zároveň však patří k součástem nejvíce ohroženým a zatím nedoceněným. Dlouhou dobu byly předmětem zájmu pouze prvky, které měly umělecko řemeslný charakter. To spolu se skutečností, že výplně otvorů jsou obvykle zhotoveny z méně trvanlivých materiálů než stavby samy a jsou na ně kladeny vysoké uživatelské nároky, vedlo masivním výměnám historických prvků za nové.

Zásady obnovy fasád architektury 19. a počátku 20. století

Architektura 19. a 20. století je významnou součástí našeho kulturního dědictví. Vyžaduje pozornost, úctu a odbornou péči. Pro její obnovu v obecné rovině platí to samé, co pro obnovu jakýchkoliv jiných stavebních památek. Odlišnost je v tom, že architektonická tvorba dvacátého století začala pracovat s novými materiály a konstrukčními řešeními.

Předpoklady rekonstrukce krycích povrchových úprav kamene

Z hlediska současného stavu poznání není pochyb o tom, že se běžné druhy kamene jako je pískovec a opuka až do sklonku devatenáctého století používaly pro své technické vlastnosti nikoliv pro svůj vzhled. Povrch stavebních konstrukcí zhotovených z kamene i kamenných soch byl překryt omítkou nebo krycím nátěrem a pohledově se neuplatňoval. Výjimky potvrzují pravidlo, ale jejich počet je ve srovnání s celkovým množstvím historických staveb zanedbatelný.