Josef Štulc
Na loňském semináři, věnovaném péči o kamenné fasády a kamenné prvky historické architektury, jsem se v uvozujícím příspěvku pokusil postihnout, jak významnou úlohu hrály obdiv a úcta ke kameni jak ve vývoji evropské architektury, tak i při formování a proměnách metod evropské památkové péče. Kámen byl na našem kontinentě užíván nejen pro své vynikající fyzické vlastnosti a trvanlivost, ale i jako materiál přímo symbolizující výjimečnost a monumentalitu staveb. Poukázal jsem i na specifickou schopnost kamene získávat na estetické a emotivní hodnotě stárnutím a přirozenou patinací a na uznání a někdy až nadsazený kult, jehož se patinovaný kámen stal nositelem v evropské tradici památkové péče.

Omítky, jejichž ochraně, konzervaci a obnově je věnováno naše letošní setkání, takovéto výsadní postavení ve vnímání a oceňování architektury nikdy neměly. Na rozdíl od „aristokratického“ kamene jim byla v dějinách architektury přisouzena role služebné popelky. Jejich nepostradatelná technická funkce v ochraně zdiva byla vždy plně využívána; výtvarný potenciál jejich specifického charakteru a krásy však zdaleka nebyl doceňován a nikdy nedosáhl obdivu, jaký byl věnován kameni. Dokládá to již samotný jev omítkového, případně malovaného napodobování kamene na průčelí staveb, táhnoucí se jako červená nit celým vývojem evropské architektury.

Jak svého času výstižně popsal a zhodnotil Václav Mencl, setkáváme se již u našich nejstarších omítaných románských kostelů s imitováním nákladnějšího neomítaného kvádrového zdiva. Jejich řádkované zdivo z jen velmi hrubě přitesaných kvádříků kladených do bohatého maltového lože bylo nejprve na vnějším líci ochráněno více či méně souvisle rozetřenou jednovrstvou omítkou z malty vytlačené ze spár. Následně bylo opticky obohaceno rastrem „klopených“ či jinak tvarovaných spár (Poříčí nad Sázavou, Nesvačily aj.). Vytvářela se tak iluze líce zdiva z pravidelně opracovaných kamenných kvádrů. Paralelně s tím se v interiérech románských a raně gotických chrámů setkáváme s úsilím přírodní kámen „zušlechtit“ iluzivně malovaným mramorováním a pravidelnějším spárováním (bazilika sv. Jiří na Pražském hradě). Teprve gotika u nás dokázala objevit a využít netušené autonomní výtvarné možnosti omítek v opticky bohatém pročlenění vnějších stěn staveb. Šlo o charakteristické střídání hrubých, v pozdní gotice až „impresionisticky“ nahozených povrchů a hladce utažených omítkových rámů kolem ostění portálů a oken s „vykrajovanými“ ornamentálními prvky (ve 13. a 14. století Nezamyslice, Zlatá Koruna a d., v pozdní gotice například Chvalšiny, Boršov, hrad Švihov atd.). Přes tento výrazný krok k autonomizaci omítky jako esteticky svébytné složky architektury zůstává však i v gotice v platnosti nadřazení kvádrového kamenného zdiva (u katedrál a velkých nákladných staveb) a zvyk jeho imitování v omítce (viz např. velká věž hradu Žebrák, průčelí gotických domů v Thunovské a Štupartské ulici v Praze a d.). Jaká byla původní povrchová úprava gotického kvádrového zdiva se můžeme jen domýšlet, a to spíše z dobové ikonografie než dochovaných příkladů. Nelze vyloučit pestrou polychromii přímo na povrchu kamene bez omítkové mezivrstvy, jak by to mohly naznačovat vzácně dochované nástěnné malby, např. v kaplích katedrály sv. Víta. Sám fakt imitace kvádrového zdiva v omítce ovšem nevylučuje, že se toto nejnákladnější zdivo uplatňovalo i jako režné, bez zvláštní povrchové úpravy.

Bohatství technik, invence a řemeslné mistrovství dosahované u pozdně gotických omítkových fasád (ať již výtvarně „autonomních“ či imitujících kvádrové zdivo) dávaly předpoklady pro rychlé převzetí a zdomácnění nového renesančního slohového cítění i nových technik, které k nám přinášely od třetiny 16. století skupiny migrujících vlašských stavitelů, kameníků a zedníků. V oblasti omítkových fasád se rozvíjí pozoruhodný, pro české země specifický fenomén sgrafitové úpravy povrchu. Vedle brilantního přepisu grafických předloh do výpravných figurálních scén je nejčastější výtvarnou formou úpravy renesanční omítané fasády sgrafitová rustika. Tedy výtvarně často velmi originální, někdy až rafinované vytváření iluze diamantovaného či bosovaného kvádrového obkladu fasády, známého z italských patricijských paláců (stejného efektu bylo někdy dosahováno namísto grafických malířskými prostředky – viz velká věž krumlovského zámku).

Snaha imitovat spárami v omítce kvádrový kamenný obklad exteriéru staveb v baroku slábne. Se stavbami s kamenným lícem se setkáváme jen zcela výjimečně (Kuks, Jablonec v Podještědí, pražský kostel křižovníků). Kamenné články jsou v této době naopak většinou zakrývány štukem. Celek nejen tvarově, ale i materiálově jakoby homogenní architektonické kompozice fasády je pojednáván s neobyčejnou variabilitou. Vedle monochromních i vícebarevných vápenných nátěrů se v úpravě povrchu fasád objevují jak pohledové kletované omítky, tak kontrast hlazených a hrubých ploch. Materiál vrchní štukové vrstvy byl nejednou zušlechťován či probarvován drceným kobaltových sklem, dřevěným uhlím, drcenou cihlou, vzácněji mramorem. V salách terrenách a zahraních pavilonech se uplatňují obklady z mušlí, oblázků nebo porézního tufu, objevují se umělé krápníky či štuková skaliska. Vynalézavé techniky, technologie a kombinace materiálů jsou dány do služeb jednotící architektonické myšlenky výrazně ovlivněné barokním iluzionizmem. Ten ještě podtrhují případy téměř nerozlišitelného přechodu reálných hmotných prvků architektury a plastiky v jejich iluzivní pokračování v nástěnných a nástropních malbách.

Příklady rafinované materiálové nápodoby byly původně jistě daleko častější než se nám dnes jeví. Nejde jen o dobře dochované interiéry staveb, kde se virtuózně zpracované umělé mramory a stucco lustro stávají esteticky naprosto plnohodnotnou náhradou drahých přírodních mramorů. Iluzivní mramorování vícebarevných nátěrů fasád některých rakouských staveb Johanna Bernharda Fischera z Erlachu či u nás děl Jeana Baptiste Matheye (kostel Křižovníků s červenou hvězdou, pravděpodobně i Toskánský palác) dokládají, že myšlenka iluzivně napodobit v úpravě omítky cenově nedostupný kámen, zpravidla drahý mramor, patřila ve střední Evropě v baroku ke zcela běžné finální úpravě náročnějších architektur.

Předchozí exkurze do historie úprav fasád měla za cíl ilustrovat tezi o preferenci, kterou mělo v evropské stavební tradici estetické působení kamene. S jistým zjednodušením se dá říci, že až do počátku 20. století dávali stavebníci i architekti všude tam, kde si to ekonomicky mohli dovolit, u fasád náročnějších budov přednost kamenným obkladům před omítkami. Ty i v 19. století kamenný povrch svou vnější úpravou – nejednou s iluzivními prvky – zdařile imitovaly (Národní muzeum, Rudolfinuim aj.). Různé typy omítkové nápodoby kamene pak přecházejí do ranné moderny a udržují se až do poloviny 20. století (umělý kámen a probarvené tzv. „zušlechtěné“ omítky na bázi cementu).

Snaha napodobit v omítce, případně iluzivním nátěrem jiný materiál byla v dějinách architektury motivací a hybným momentem vzniku obrovského množství řemeslných dovedností, přivedených často až k neuvěřitelné virtuozitě. I když si musíme trvale vážit pracné, na fortel, přesnost a čas náročné práce kameníků, nelze říci, že by výsledky práce štukatérů, mramorářů, štafírů a dalších řemesel ztvárňujících maltoviny a jejich povrch po výtvarné stránce za kamenickým dílem zaostávaly. Ve slohových obdobích, která programově tíhla k výtvarnému iluzionizmu, to mu bylo – jak jsme se snažili naznačil – spíše naopak.

Je proto ironií osudu, že estetické nedocenění tragicky postihlo historické omítky a povrchové úpravy fasád právě v době, kdy je měla již zkoumat, chránit a konzervovat nová disciplína – památková péče.V rané fázi existence našeho oboru tomu bylo bohužel právě naopak. Hluboce zakořeněný evropský obdiv ke kameni se silně promítl do názorů historiků a architektů tzv. „puristické“ éry památkové peče 2. poloviny 19. století. Stál u zrodu jejich neblahého, zcela mylného přesvědčení, že středověké stavby byly vesměs celokamenné, bez “nevhodných“ a tudíž určitě „dodatečných“ omítek či nátěrů. Tento názor se pak přenesl paušálně i na celkový vztah ke štuku či omítce, pokud jí byly tesané kamenné prvky historických fasád původně překryty. Nastává nešťastná éra masového otloukání a „až na původní kámen očišťování“ fasád. Té pravděpodobně padlo za oběť více autentických historických omítek a povrchových úprav průčelí památek, než mohla způsobit celá předchozí staletí válek, požárů či revolucí.

Zvyk fasády „očišťovat““ až na kamenné zdivo a články zdaleka nezůstal doménou pouze puristických architektů. Nepochopitelně se udržel i po nástupu moderní teorie památkové péče ve 20. a 30. letech 20. století. Tehdy jej nepochybně posílilo dobové antihistorizující úsilí o tzv. „pravdivost“ v architektuře. Tedy snaha dobových architektů přiznat funkci, konstrukce i materiály, z nichž jsou jejich stavby vytvořeny. Funkcionalismus objevuje estetickou působivost nejen nahého kamene, ale i „přírodního“ (nátěry nezakrytého) dřeva a „pohledového“ betonu. Paralelní uplatňování „přírodních“ povrchů materiálů užívaných v nové tvorbě i v obnově a prezentaci památek potvrzuje názory Alois Riegla o těsném vztahu mezi nazíráním na výtvarné hodnoty památek a „uměleckým chtěním“ doby nazíratele. Je příznačné, že ještě v r. 1941 musel jasnozřivý Václav Wagner ve svém proslulém článku „ Na původní kámen očistiti“ obhajovat hodnotu historických omítek, nátěrů a polychromie, poukazovat na jejich nezastupitelnou výtvarnou i dokumentární funkci, apelovat na jejich památkovou ochranu a bojovat proti jejich masovému systematickému ničení.

Je smutnou, těžko obhajitelnou skutečností, že přes Wagnerův protest přežívají otloukací a čisticí praktiky v mnohém až do současnosti. Umělecká ani historicko dokumentární hodnota omítek a historických povrchových úprav fasád není dodnes veřejností pochopena a uznána. A to začasté ani v památkových úpravách. Zde dodnes vidíme diametrálně rozdílný přístup ke kameni, u něhož se někdy právem, jindy až příliš mechanicky ctí jeho přirozeným stárnutím získaná patina, a k historickým omítkám. Jejich věkem neméně ušlechtile patinované povrchy respektovány nejsou. Dochází tak často k paradoxní, zcela ahistorické dichotomii: razantně vyměňované omítky případně nové, barevně zářící nátěry na jejich povrchu se dostávají od ostrého kontrastu s „přírodním“, někdy dokonce uměle „připatinovaným“ povrchem kamenných prvků fasád. Prvotní jednotná architektonická kompozice průčelí je tím namnoze rozbita a vytváří se zde jakési umělé torzo. Do přístupu k obnově materiálově rozdílných částí stavby se touto cestou zbytečně vnáší letitý památkový spor mezi analytickým a syntetickým pojetím, který se rozhořel v polovině 20. století a dodnes nebyl (a asi nikdy nebude) definitivně rozhodnut. Historické omítky, které bychom z výtvarného i historického hlediska měli – již pro vzácnost jejich dochování – cenit stejně jako kámen a věnovat jim stejnou ochranu a péči, jsou dodnes považovány jen za ryze technickou, vždy dle potřeby (a často i bez ní) vyměnitelnou složku stavby. Velká nabídka nových omítkových směsí a nátěrových systémů jen ještě přispívá k dalšímu úbytku stále vzácněji dochovaných autentických povrchů historických staveb.

Nezanedbatelně se na tomto procesu podepisuje pro naši dobu příznačný, reklamou masivně živený kult mládí a novosti. Tyto tendence vedou k obnově, zakrývající fasády pastózními, barevně pestrými nátěry, u nich je vlastně jedno, jaký povrch kryjí. V zásadě správné poznání historiků architektury, že v minulosti byly stavby líčeny, a to nejednou v sytých barvách, je od 70. let 20. století zneužíváno k tvorbě pseudohistorických, průzkumem nepodložených barevných fasádních kreací, které někdy hraničí s kýčem. S řemeslnou virtuozitou a uměleckými citem starých mistrů, s jejich často velmi rafinovanými povrchovými úpravami omítek i se zcela odlišnou, co do rozsahu omezenější a ve vyznění daleko decentnější škálou barev nemá velká část dnes obnovovaných barevných fasád technicky ani výtvarně nic společného. Obnova v přírodním štuku, praktikovaná v památkové péče do 60. let 20. století, byla určitě poctivější.

Připomenutý protest Václava Wagnera naštěstí nezůstal osamocen. Vynikající znalci historické architektury, jejích technik a materiálů – za všechny chci připomenout Břetislava Štorma, Václava Mencla, Jana Muka nebo v současnosti Jiřího Škabradu – svými systematickými výzkumy, jejich pečlivou dokumentací a zejména neúnavným publikováním a přednáškovou činnosti dosáhli, že historickým omítkám, nátěrům a dalším historickým povrchovým úpravám fasád se dostalo zaslouženého respektu alespoň v teorii a v jistém rozsahu konečně i v praxi památkové péče. Jejich ochrana byla již zčásti – a vbrzku bude plně – kodifikována v oficiálních metodikách Národního památkového ústavu. Ještě nadějnější je skutečnost, že máme za sebou některé vzorné konzervační akce dávající příklad a ukazující cestu budoucímu vývoji (vyzdvihnout bych chtěl např. purkrabství na Bezdězu, probíhající konzervaci fasád v Českém Krumlově či rafinované restaurování fasád opatství ve Zlaté Koruně).

Věřím, že i naše setkání, jehož se vedle historiků a památkářů zúčastňují především technici, technologové i praktici a dodavatelé stavebních prací, přispěje k pochopení a plné rehabilitaci hodnot historických omítek a nátěrů fasád v jejich nezastupitelné nejen technické, ale i výtvarné a historicko dokumentární funkci. Věřím, že upevní přesvědčení o nutnosti jejich včasné dokumentace, úzkostlivé ochrany a citlivé konzervace.

Výběr použité literatury
Riegl, Alois: Moderní památková péče, Praha 2003 (edice německého originálu a českého překladu základních statí Der moderne Denkmalkultus, 1903, a Nové směry v památkové péči, 1905)

Wagner, Václav: Umělecké dílo minulosti a jeho ochrana (soubor statí z r. 1940 – 1945), Praha 1946

Štorm, Břetislav: Základy péče o stavební památky, Praha 1965

Mencl, Václav: Výtvarný vývoj středověkých omítek, Praha 1968

Hušek, J., Muk, J.: Omítky historických staveb, Praha 1989

Maxová, I., Suchomel, M., Štulc, J.: Péče o kamenné sochařské a stavební památky, Praha 1998

Škabrada, Jiří.: Konstrukce historických staveb, Praha 2003