Podle přísloví Pro pravdu se lidé nejvíc zlobí lze posuzovat některé výtky Václavu Havlovi, že se příliš věnoval problémům morálky v současných českých zemích. Je zcela bez pochyb, že tomu, kdo ctí etiku poctivého a demokraticky otevřeného přístupu k životu takto orientované veřejné úvahy nemohou nijak vadit. Jsou užitečné vždy a všude, coby nenahraditelná sociální hygiena.O to více ve společnosti, která se jen pomalu zbavuje morálních deformací přirozeně výhodných k přežití za totality.

Na společnost může mít významný vliv nejen kvalita osobních postojů politiků a úředníků, ale také manažerů veřejně prospěšné sféry. V ní zaujímají specifické postavení muzea umění. Činnost těchto ústavů se odlišuje od obecně historických muzeí tím, že se podstatně více zabývají současnou tvorbou přímo prolínající různé sféry života. Umění, které nemá zůstat formálně izolovaným samo pro sebe, se často silně emotivně dotýká filosofie, ekologie, stavebnictví, obecně životního stylu i právě již zmiňované morálky. Při jeho prezentaci se proto nezbytně projeví osobnostní profily vedení i odborných pracovníků muzea. I když se budou snažit s objektivním odstupem akceptovat pluralitu společenských postojů, osobní etika jim nezbytně vymezí určité hranice, které nemohou překročit a naopak také oblasti, kterým se nesmí vyhýbat.

Prvý imperativ se charakterizuje méně snadno než druhý. Je zřejmé, že pracovníci muzea by neměli podporovat prezentaci umění směřujícího proti principům lidskosti, ohleduplnosti, snášenlivosti, ochrany slabších skupin apod. Soudobé umělecké projevy však bývají natolik individualizované a současně tématicky mnohočetné, že je velmi obtížné z tohoto hlediska je zkoumat. Vyžaduje to kromě etiky mimořádnou citlivost, zkušenost a kvalifikaci mj. sociálně psychologickou.

Druhý imperativ je prostý. K základním etickým povinnostem muzeí umění patří využití všech prostředků tvorby, které mohou pozitivně ovlivnit nejproblematičtější místa života společnosti. Jestliže volná tvorba tuto moc nemá, musí posloužit užitá. Je nám k dispozici ve dvou rovinách. Srovnáním kvality a nekvality může působit na zvyšování úrovně všech užitých oborů. Od architektury přes produktový design až k typografii. Muzea uvyklá práci pouze s volným uměním si tak užitečně doplní spektrum svého působení. Nesmí při tom však zapomenout, že kvality užité tvorby jsou formovány nejen stylově, ale zejména ergonomicky.

Druhá rovina užití designu se dotýká zásadnějších dopadů na veřejnost. Jde o prezentaci tzv. sociální reklamy, která ve kvalitní podobě dokáže na společnost velmi účinně působit v rovinách ekologie, zdravotní osvěty, etiky, duchovní problematiky, rozvoje demokracie ad. Zde by měl profesionalitu muzejní práce kvalifikovat nejen výběr tématiky prezentovaných prací, ale také rozlišení funkčních a nefunkčních produktů.

Konkrétně to tedy znamená, že pracovník muzea umění, který je morálně na výši, se bude pravidelně zabývat prezentací kontrastního srovnání kvalitních ukázek architektury, produktového i grafického designu s podprůměrnými a bude také často do programu zařazovat výstavy tzv. sociální reklamy orientované na etiku, ekologii, zdravotní osvětu, rozvoj demokracie apod.

Takový přístup

k práci však přináší muzeím mnoho rizik, zejména v českém prostředí, kde zatím není dopracována forma demokratické vazby k jejich zřizovatelům. Na muzejní pracovníky jsou proto společně s etickými nároky kladeny také značné požadavky spojené s osobní odvahou a obětavostí, neboť snahy o kvalitu práce jim přinášejí existenční ohrožení.

Jiří Zahradník