Kam mizne duša našich miest

Každý, kdo je unášen hektickým rytmem současné městské civilizace, ten pocit zná. Aspoň na chvíli zastavit, zpomalit tempo a nabrat dech. Ve zdejších městech je to ale čím dál těžší. Modernistické přestavby zatím mnoho koutů k nadechnutí nenabízejí. A budoucnost těch několika pozůstalých oáz, kde ještě zcela neturisticky tepe život v historických konturách, je v éře velkých investorů a bezradných radních nejistá.
Oáza za Brnom

Ten úchvatný pohled ze srázu k řece Svratce zná Jana Čuříková dokonale: z oken svého malého domku se na něj dívá už pětadvacet let. Podobně jako většinu obyvatel 132 domků shluklých na okraji opuštěného lomu za Brnem sem paní Čuříkovou ale přitáhlo něco jiného než jen krásné okolí. V Kamenné kolonii, která zde vznikla v roce 1925 jako čtvrt chudých dělníků, totiž vládne atmosféra, která už jinde není k nalezení. Malé domky jsou na sebe těsně nalepeny a vzájemně propojeny malými uličkami a schůdky. Všude září barvy: někde má domek sytě žlutou omítku a modrý štít, opodál se dům na rohu ulice pyšní barevnými kachlíčky à la Gaudí.

„Nejdříve jsem sem chodila na procházky a fascinoval mě zdejší duch. Staré babičky tu sedávaly venku na lavičkách, kolem pobíhala volně zvířata. Lidé tu žili společně na ulici. To se mi líbilo,” říká výtvarnice a astroložka Čuříková, zatímco jí usedá na ruku jeden ze čtyř zvířecích členů domácnosti, sova. V rohu obývacího pokoje spí na dřevěné podlaze obří želva, opodál se krčí její menší družka Celé osazenstvo domku hlídá hlasitým štěkotem huňatý černý pes. „Když se naskytla příležitost koupit tady domek, tak jsem neváhala.”

V průběhu let původní obyvatelé Kamenky vymírali a stěhovali se tam noví, většinou mládež. „Vznikla tu komunita lidí, kteří spolu sdílejí každodenní život. Vím, že když je mi smutno, tak se můžu sebrat a jít k někomu na návštěvu. že kolem mě žijí lidé, kteří pomůžou, když je potřeba,” říká Jana Čuříková.

Do kolonie se postupně stěhovali výtvarníci, hudebníci, herci, architekti nebo třeba truhláři. Místo bylo prohlášeno památkovou zónou a pár domů za památkově chráněné. V domcích, v nichž dříve žili chudí dělníci, začala vznikat hudební studia, ateliéry, dílny nebo třeba miniškolka, hospoda a meditační centrum nebo stacionář pro lidi s postižením. Z kolonie se stalo místo, jehož sousedské vazby nemají v českých městech příliš obdoby. „Lidé jsou tady propojení, fungují společně, po večerech se navštěvují, nebo jdou společně do hospody. Kdybych nemusel do města, tak zůstávám jenom tady a nikam neodcházím,” říká právník Čeněk Rosecký.

Bremeno pamiatkovej ochrany

S tím, jak se kolonie dostávala do povědomí lidí, stala se z místa, ležícího v klidu přírody, ale blízko městské dopravy, lukrativní lokalita. Na volných prostranstvích na kraji kolonie vznikly první domy tzv. podnikatelského baroka. A jen pár metrů za posledním malým domkem právě vzniká komplex devíti dvoupatrových rodinných domů. V centru kolonie nedávno vyrostl také první třípatrový barák. „Když komunita drží pohromadě, tak si nikdo nedovolí postavit nic, co by totálně měnilo ráz místa,” říká vitrážista Broňa Zachrle. „Jenže tenhle člověk mezi nás nějak nezapadl. Rozhodl se – aniž by se nás ptal – postavit takovýto kolos.”

Petra Čapka ovšem rozruch v řadách ostatních kolonistů nechává lhostejným. „Říkal jsem si, že když už budu přestavovat, investovat do toho peníze, tak ať tím taky něco získám,” vysvětluje muž, který koupil tři původní domky a na jejich půdorysu vztyčil třípatrovou stavbu budoucího penzionu s jedenácti pokoji. „Místní říkají, že prý jsem narušil duch tohoto místa, ale já to tak nevnímám. Když stavěli v Paříži Eiffelovku, tak se proti tomu také lidé bouřili, a teď se na to chodí dívat.”

Kromě Čapkova penziónu vzbudila mezi usedlíky největší zděšení výzva městského úřadu, který jim loni nabídl náhradní ubytování za jejich „domky v havarijním stavu”. V hrůze, že je politici chtějí vystěhovat a na unikátním místě postavit čtvrť nových moderních domů, sepsali petici za zachování kolonie. „Ano, chtěli jsme kolonii zbavit břemene památkové ochrany, aby se mohly postavit lepší domy pro rodiny,” připouští tajemník městské části Brno střed Radoslav Novotný. „Ale památkáři nám nevyhověli, tak jsme od těch plánů upustili. I když podle mého to místo nemá s památkou nic společného.” Po výzvách občanského sdružení Kamenka začalo město s obyvateli jednat a nyní hledají společně cestu, jak zastavit chátrání některých domů.

„Je to kouzelné místo, hodnotné i z etnografického hlediska,” říká na adresu Kamenky pražský architekt Zdeněk Lukeš. „Města mají v podobných koutech poklad. Pokud si udrží atmosféru a místní tam budou žít svým způsobem, pak tam lidé budou rádi chodit na procházky nasát atmosféru, která už jinde dávno vymizela.” Podle architektů ale takovýmto místům hrozí dnešní doba velkými riziky. „Hodnota podobných míst zanikne nejen tím, že se ty domy zbourají, ale i tím, že se necitlivě přestaví,” říká Miloš Solař z Národního památkového ústavu.

Dva smutné príbehy

Zatímco v Brně si Kamenná kolonie udržuje svoji podobu, Praha už oba výše zmíněné případy několikrát zažila. Ukázkovým příkladem spojení obou faktorů je kolonie Buďánka na Smíchově. Tu komunisté nařídili v 80. letech vystěhovat s tím, že na místě malebných domků vyroste jedenáctipatrový panelák. Většina obyvatel ze 16 domků výzvu k odchodu přijala, svůj majetek prodali za pakatel státu a odešli do panelákových bytů na periferii. A právě exodus usedlíků se pak ukázal hlavním kamenem úrazu: polistopadová komunální reprezentace nevěděla, co si s prázdnými chátrajícími domky počít. A jediná rodina, která kdysi nátlak komunistů odmítla a zůstala v Buďánkách žít, na záchranu místa nestačila – byť se ji povedlo vyhlásit místo památkovou zónou. Dnes z malebné kolonie stojí už jen pár ruin zahlcených odpadky a s propadlými střechami.

Úplně jiný, ale stejně smutný osud potkal i kolonii, kde se před staletími usídlili dělníci stavějící Břevnovský klášter. Staré Střešovice, místo, které komunistický režim původně určil také k demolici a koncem 80. let odtud vyhnal původní majitele, zaujaly v polovině 90. let skupinu mladých lidí. Ti založili občanské sdružení Dobročinný spolek Medáků (podle včelařského sdružení, které kdysi v místě opravdu působilo), obsadili tři prázdné padající domky, opravili je a pořádáním různých kulturních aktivit chtěli vrátit život do zapomenuté čtvrti. To se jim podařilo a na nějaký čas se „medácké” domky staly kulturním centrem známým po celé Praze – však je taky jejich domovská radnice šestého obvodu patřičně chválila a slibovala jim hory doly. Jenže pak Medáci ztratili politickou podporu a v roce 2001 starosta čtvrti, dnes pražský primátor Pavel Bém (ODS) vyhlásil na domky veřejnou soutěž. V ní rozhodovalo jen to, jak vysoké nabídne zájemce nájemné. Medáci vypadli ze hry a dnes už po původním charakteru kolonie není skoro ani památka.

Svet podľa Béma

Úžasnost a krásu místa, které kdysi vzniklo v bývalém lomu, dnes nesměle připomíná už jenom opravená kaplička a dlážděná silnice. Tu ale lemují domy s plackami střešních Veluxů, pozlacenými mřížemi, „atypickými” výčnělky a satelity na balkónech. Nově zkrášlená stavení chrání zdi s velkými vraty a na vše dozírají čidla pod zdobnými lucerničkami. Průchody a schodiště vytesané ve skále, kterými se dříve dalo procházet do jiné části čtvrti, majitelé uzavřeli. Kdysi tak tajuplná čtvrť dělníků a nuzáků dnes láká svými kancelářemi, do korejské restaurace a penzionu nebo do salonu krásy. Ve všední den je v uličkách pusto, nikde ani živáčka. Tři domy, ve kterých dřív pulzoval medácký život, dnes čekají na svůj konec. Z toho, ve kterém se pořádaly výstavy, dílny pro děti a koncerty, stojí jen obvodové zdi a u rozbité branky visí cedule Zákaz vstupu.

Praha sa musí rozvíjať!

Osud obou pražských kolonií ukazuje, že nestačí vyhlásit vzácné místo památkovou zónou: ta totiž majitelům dává jenom povinnost všechny úpravy předem projednat se stavebním úřadem. A památkáři dávají jen posudky, které nejsou závazné – definitivní slovo má právě stavební úřad.

„Staré Střešovice stejně jako Buďánka byly charakterem i strukturou obyvatel podobné Novému Světu na Hradčanech – malebné malé romantické domky, ze kterých je dnes exkluzivní lokalita,” říká památkář Solař. „Pro takováto místa by měl existovat regulační plán, který by jasně řekl, že je nutné zachovat parcelaci, a objekt v té hmotě, objemu a podobě, v jaké je chceme zachovat.”

Politici, do jejichž regionu tyto lokality patří, se ale na nějaké záchranné regulace dívají s velkou skepsí. „Nemám z toho radost, jak to dopadlo. Ale na druhou stranu – to není žádná extra architektura jako třeba chrám svatého Víta nebo kostel sv. Mikuláše,” říká Jiří Hermann (KDU ČSL), radní Prahy 6, který má na starosti rozvoj čtvrti. „A záchranu něčeho takového že bychom měli stanovit jako naši devizu? To zase ne. Nechceme, aby Praha za sto let vypadala stejně. Musí se nějak rozvíjet.”

Spiatočníci?

Nutno říci, že i když zdejším komunálním politikům zatím zcela chybí vůle chránit vzácná místa z vlastního rozhodnutí, alespoň už – přinejmenším občas a někde – nebrání těm, kteří tuto vůli mají. Důkazem je příběh lidí žijících ve Starém Břevnově. Podobně jako v Kamenné kolonii v Brně i tato pražská unikátní lokalita nalákala k bydlení umělce a výtvarníky. Ti před pěti lety založili občanské sdružení Tejnka a rozhodli se společnými silami usilovat o zachování jedinečného rázu svého staletého koutu tvořeného opukovými domy Iepenými hliněnou mazanicí. „Člověka, který zvolil takovýto způsob bydlení v barácích se zahrádkou, v místě, kde se vytvořila komunita, to automaticky nutí k hospodaření a péči o své okolí,“ říká Daniel Flek.

Sdružení se postupně podařilo získat dva granty a z nich zaplatit konkrétní projekt. V něm se počítá s obnovením původní dlažby z kočičích hlav, vytvoření odpočinkového zákoutí s lavičkami, oprava kapličky a zasazení stromů v ulici, kterou kdysi vedla poutní cesta z Lorety do kláštera v Hájku. Detailně propracovaný plán se zalíbil politikům a ti na něm přislíbili účast.

Eliška Bártová

Zdroj: Respekt č. 8/2005, 21. 2. 2005 (upravené)

Fotografie nájdete na adresách:
Kamenná kolonie: http://www.phil.muni.cz/fil/blok/vyletps99/indexp99.html
Buďánka: http://www.tenzor.cz/sykora/
Staré Střešovice: http://medaci.cz
Starý Břevnov: http://www.tejnka.cz/

Nové články 1x za mesiac na váš eMail.

Nerozosielame spam! Prečítajte si naše podmienky použitia.

Súvisiace články

Obnova výplňových prvku historických staveb

Miloš Solař

Dveře, vrata, dveřnice, okenní rámy, okenice, výkladce a další výplně okenních a dveřních otvorů jsou významnou součástí architektonického dědictví. Zároveň však patří k součástem nejvíce ohroženým a zatím nedoceněným. Dlouhou dobu byly předmětem zájmu pouze prvky, které měly umělecko řemeslný charakter. To spolu se skutečností, že výplně otvorů jsou obvykle zhotoveny z méně trvanlivých materiálů než stavby samy a jsou na ně kladeny vysoké uživatelské nároky, vedlo masivním výměnám historických prvků za nové.

Zásady obnovy fasád architektury 19. a počátku 20. století

Architektura 19. a 20. století je významnou součástí našeho kulturního dědictví. Vyžaduje pozornost, úctu a odbornou péči. Pro její obnovu v obecné rovině platí to samé, co pro obnovu jakýchkoliv jiných stavebních památek. Odlišnost je v tom, že architektonická tvorba dvacátého století začala pracovat s novými materiály a konstrukčními řešeními.

Marginální role muzea v současné české společnosti

Spojení „muzeum a změna“ v názvu konference AMG připravené v roce 2003 otevírá různé možnosti, vždy však vybízí k porovnání stavu v průběhu času. Srovnáme-li česká muzea současnosti a koncem 80. let minulého století, snad nejviditelnější pozitivní změnou je pokračující vnitřní strukturování muzejního světa.