Archeologie a detektoráři I.

Medzi českými archeológmi se rozpútala diskusia na túto tému a zdá sa, že by mohla viesť k nejakému kompromisu. Že by Češi vedeli lepšie diskutovať ako my tu na Slovensku?

Zastavenie prvé.

Detektor ano, nebo ne?

Archeologie a detektory kovů

Miloš Čižmář

V nedávné době byl odhalen význam sídlištní lokality, která vydala nové početné nálezy, přinášející překvapující pohled na vývoj laténského osídlení severně středního Podunají. Lokalita leží na rozhraní k. ú. Němčice nad Hanou a Víceměřice v tratích „Kratiny“ a „Zadní dlátko“ a v archeologické literatuře je známa poměrně dlouho. Již roku 1892 zde byla nalezena stříbrná tetradrachma a na počátku 20. století odtud shromáždili I. L. Červinka, A. Gottwald a A. Telička početné nálezy (Meduna 1980, 215, 309–311, Taf. 88: 7–9, 89–92). Její skutečný význam však byl rozpoznán teprve díky intenzivnímu povrchovému sběru za pomoci detektorů kovů dvou místních zájemců o archeologii, kteří získali několik tisíc kovových a skleněných předmětů (ca 420 mincí, 1500 drobných bronzových artefaktů, 100 železných předmětů, 380 skleněných náramků a přes 500 korálků) a předali je ke zpracování a k uložení do Moravského zemského muzea (dále MZM) v Brně. Rád bych proto nejdříve přiblížil jejich aktivní působení v pojednávaném prostoru. Lokalitu „objevil“ jeden z nich, který zde začal sbírat kovové a skleněné předměty a budoval si tak postupně sbírku.

Výběr příležitostně prezentoval při slavnostních akcích, pořádaných městem. Již dříve s ojedinělými nálezy z regionu kontaktoval archeology muzea v Prostějově a MZM v Brně a v roce 2002 mi „otevřel“ svoji sbírku a začal postupně předměty předávat k dokumentaci – převážnou část i do sbírek archeologického a numismatického oddělení MZM v Brně. Většina nálezů pochází ovšem ze sběrů druhého zájemce, který v okolí svého bydliště již od dětství sbíral archeologické nálezy, přičemž spolupracoval s Ústavem Anthropos MZM v Brně a s archeology prostějovského muzea, kam také některé nálezy předal. V roce 2000 si pořídil detektor kovů, započal podle informací z literatury sbírat na známých lokalitách v okolí a na jaře téhož roku se mu podařilo identifikovat lokalitu v Němčicích. Pozoruhodné nálezy, především mincí, a vědomí důležitosti naleziště ho vedly ke kontaktu s olomouckými a prostějovskými archeology (P. Procházková, M. Kalábek, M. Hlava), kteří ho v květnu téhož roku navštívili, a když zjistili, o jaké nálezy jde, seznámili s touto skutečností i mne. Společně jsme ho proto kontaktovali o několik týdnů později znovu a od té doby jsem s ním začal spolupracovat. Na podzim roku 2000 a na jaře a podzim roku 2001 se za mé asistence uskutečnily další sběry na jednotlivých plochách lokality, o níž jsem podal první informaci v říjnu roku 2001 na konferenci o době laténské v Kutné Hoře. Již od počátku roku 2001 začal tento sběratel předávat nálezy zprvu jen k dokumentaci, později postupně do sbírek archeologického oddělení MZM v Brně; v současné době je převzetí všech jeho archeologických nálezů již ukončeno. Podíl obou amatérských archeologů ukazuje názorně i skladba jimi nalezených souborů. Druhý jako důchodce mohl věnovat průzkumu podstatně více času než první, zaměstnaný: to např. dokládá 383 jím nalezených mincí oproti 41 mincím prvního sběratele. Získávání nálezů detektorem probíhalo pouze povrchovým sběrem na zoraných a uvláčených polích bez jakéhokoliv kopání; mou snahou bylo preventivně tuto naorávanou vrstvu alespoň z větší části vysbírat a po tuto dobu lokalitu pokud možno zachovat v anonymitě. To se bohužel nepodařilo. V průběhu podzimu roku 2002 se na lokalitě jeden z výše uvedených sběratelů střetl s jinými osobami, používajícími detektor, a naleziště se stalo předmětem zájmu „detektorářů“ i ze vzdálených oblastí naší republiky a podle informace K. Piety i ze Slovenska. Koncem toho roku jsem proto inicioval podání návrhu Akademie věd ČR Ministerstvu kultury ČR na vyhlášení lokality za kulturní památku (v současné době řízení stále probíhá), a především jsem se snažil ve spolupráci s Policií ČR zabezpečit naleziště před nájezdy jednotlivců i skupin používajících detektory kovů. Kritické období nastalo na jaře roku 2003, kdy docházelo k řadě střetů i za asistence policie a je nutno objektivně konstatovat, že určitá část nálezů byla zcela jistě odcizena. Je to možno doložit např. nabídkami z aukčních katalogů sdružení Numus v Olomouci z let 2000–2003. Zatímco v prvních dvou letech na jednotlivých dražbách buď nebyly uváděny žádné keltské mince, nebo pouze jejich mizivý počet, v únoru a září 2003 byly nabízeny již větší soubory mincí (12 a 14 ks) pro lokalitu charakteristických. Lze se ovšem domnívat, že v soukromých sbírkách se nacházejí i podstatně rozsáhlejší kolekce. Navzájem propojené skupiny i jednotlivci, cítící se dotčeni ve svých údajných „právech“, přešli i do aktivní odvety, namířené jak především proti jednomu z místních sběratelů, tak i proti mně osobně – anonymními výhružkami počínaje, přes udání posudkovému lékaři, několik trestních oznámení, verbální útoky na internetových stránkách až po medializaci problému v denním tisku a reportáží ČT v pořadu „Fakta“ ze dne 14. 7. 2003 konče. Zde využili neprofesionálního přístupu redaktorky tohoto pořadu, snažící se získat pouze senzační odhalení pro skrytou kameru ve stylu „zloděj volá chyťte zloděje“. Nepokládal jsem nicméně tehdy za vhodné se těmto útokům bránit, mnohem závažnější pro mne byla otázka, jak dále lokalitu uchránit, neboť bylo zřejmé, že se stane zvláště po žních na obdělaných polích cílem dalších soustředěných denních i nočních nájezdů zlodějů s detektory. Za nejlepší reakci na předchozí útoky a současně i účinnou ochranu lokality jsem považoval realizovat v lokalitě preventivní povrchový archeologický výzkum a současně po celou tuto dobu zajistit i její nepřetržité hlídání. S vědomím Odboru kultury a památkové péče Olomouckého kraje a Městského úřadu v Němčicích nad Hanou, za podpory zemědělských družstev v Němčicích nad Hanou a v Tištíně, Oddělení ochrany kulturního dědictví Kriminální police ČR a místního oddělení Policie ČR byl tento výzkum zahájen okamžitě po žních dne 18. 8. 2003 a probíhal do 20. 10. 2003. Ubytováním našich pracovníků v maringotce jsme zajistili nepřetržité hlídání lokality, jejíž část vhodnou pro sběr jsme rozměřili a ve čtvercové síti 10 x 10 m jsme uskutečnili jednak sběr kovů detektory, jednak povrchový sběr keramiky. Lze říci, že touto finančně i organizačně poměrně značně náročnou akcí se jednak podařilo získat další přesně lokalizované nálezy, jednak minimalizovat škody způsobené zloději. Přes svou veškerou snahu byli nakonec v zásadě odsouzeni alespoň v tomto ojedinělém případě do role více méně pouhých pozorovatelů, jak to nepřímo jeden z nich, podepsaný jako Bob, uvedl na internetové stránce www.detektor.cz dne 11. 9. 2003: „Jak je vidět, jsou zde stále platné komunistické zákony, vyhovují opět novodobým zločincům. Dalekohledem jsem pozoroval práci tz. archeologů. V 10 hodin dva zločinci maketují práci – zatloukají kolíky a další lícou po lokalitě s detektorama a lopatkama vykopávají nějaké věci – cpou je do kapes. mají otevření dveře u maringotky – v zájmu jejich bezpečnosti. Tito lide jsou dle zákonů v pořádku, pracují bez jakékoliv kontroly. Ve světě co si každý nande je prostě jeho a státu odevzdá to co se domluví dopředu.“ V období 10. 7. – 30. 10. 2004 jsme na další zorané a povláčené části lokality opět realizovali povrchový sběr keramiky a kovových artefaktů v čtvercové síti na ploše celkem 12 ha a po tuto dobu opět zajistili i její ostrahu; v této činnosti jsme pokračovali i v roce 2005. Po této stručné rekapitulaci základních informací o používání detektorů kovů a o spolupráci s jejich soukromými uživateli v Němčicích je na místě si alespoň krátce v obecné rovině povšimnout otázek využívání detektorů v archeologii a vztahů profesionální komunity s amatérskými sběrateli, používajícími detektory. Je naprosto zřejmé, že nelegální používání detektorů kovů způsobilo na světovém archeologickém dědictví již nevyčíslitelné škody, které dále narůstají, a archeologická komunita (nejenom naše) tomu dosud bohužel nedokázala účinně čelit. Vykrádání lokalit detektory u nás sporadicky započalo sice již v 80. letech, charakteru skutečné epidemie však dosáhlo od let 90. jako negativní produkt liberalizace společenských poměrů. I když jsme dobře věděli o vykrádání archeologických lokalit v zahraničí, nebyli jsme schopni se ze získaných poznatků poučit ani náležitě na tento problém reagovat. Jsem si samozřejmě vědom toho, že nebylo možno této de iure nelegální činnosti za absence patřičných legislativních norem a účinné represe zamezit bezezbytku, ale bohužel tehdy nebyl učiněn ani pokus o aktivní preventivní obranu. Zpětné úvahy o tom, že měly být vytvořeny na archeologických ústavech skupiny, které by odborně alespoň z povrchových vrstev vybraných lokalit preventivně vyzvedávaly kovové nálezy, jsou již samozřejmě zbytečné. Sám ostatně vím, jak byly podobné náměty na řešení vyvstalého problému tehdy striktně odmítány s poukazem na vytrhávání nálezů z jejich kontextů. Neučinili jsme to tedy – alespoň se základní dokumentací – my, učinili tak bohužel jiní s daleko horším dopadem pro archeologii. Je ovšem nutno přiznat, že málokdo si tehdy dovedl představit možný rozsah devastace archeologických lokalit, ke které ve skutečnosti došlo, a dále i to, že na počátku 90. let archeologické instituce nedisponovaly finančními prostředky na nákup kvalitních detektorů. Situace se ale ani dnes nijak výrazně nezlepšila. Detektory již sice jsou pro mnohé archeologické organizace finančně dostupné, ty ale většinou postrádají pro jejich náležité využití další dva neméně důležité předpoklady. Jeden z nich je lidský faktor, to znamená pracovník, který má pro práci s detektorem předpoklady a opravdu to „umí“. Druhým důležitým faktorem je čas, protože většina archeologických institucí je natolik vytížena svou vlastní prací, že není schopna dlouhodoběji vyčlenit část své kapacity pro tyto účely. Určitým řešením by byla nepochybně finanční podpora poskytovaná grantovým systémem; pokud vím, realizoval se dosud u nás takto jediný projekt MK ČR na preventivní prospekci hradiště „Plešivec“ a v současné době probíhá grant GA ČR na nedestruktivní výzkum lokality Němčice. Kromě praktických omezení brání širšímu používání detektorů kovů v archeologii navíc i nadále výše zmíněná předpojatost o znehodnocené vypovídací schopnosti takto nalezených artefaktů. Smutnou skutečností tedy zůstává, že naprostou většinu kovových nálezů z našich archeologických lokalit dosud získávají neprofesionálové nejrůznějšího zaměření a motivace, přičemž o jejich počtu máme pouze velmi kusé informace. Podle odhadu prodejce detektorů V. Chládka z Prahy mohlo být v průběhu posledních 15 let na našem území dáno do oběhu více než 3000 detektorů kovů, což je oproti zahraničí velmi malý počet. V polovině 90. let bylo totiž údajně v Anglii 30 000 hledačů a ročně zde bylo prodáno asi 3000 detektorů, řada dalších odhadů pro Německo se pohybuje mezi mnoha stovkami v Bavorsku až po asi 50 000 hledačů v celém státě (Zanier 2001, 19, 25). Na našem území byla část detektorů využívána pro sportovní a jiné účely, většina je však primárně pořizována za účelem hledání pozůstatků válečných událostí, vedle nichž jsou ovšem mnohdy nalézány i archeologické artefakty. Pouze v menšině jsou hledači specializovaní na archeologické nálezy. Jejich počet bych na Moravě odhadoval kolem jednoho sta. I mezi nimi lze ovšem vysledovat výrazné rozdíly. Zjednodušeně je lze rozdělit na dvě skupiny, které je mnohdy těžké od sebe odlišit: „hledači profesionálové“ cíleně a systematicky rabují lokality a nálezy prodávají u nás nebo v zahraničí; jsou mezi nimi patrně i tací, kteří se tímto způsobem částečně nebo dokonce i zcela (a to vcelku úspěšně) živí. Mají jak široký záběr působnosti (např. moravské skupiny podnikají nájezdy na Slovensko, podobně lokality podél Dyje jsou navštěvovány rakouskými), tak nepochybně i mezinárodní kontakty na odběratele nálezů. Druhou skupinu představují „hledači amatéři“, kteří získávají archeologické nálezy většinou ze svého regionu, nemají širší vazby na překupníky a využívají k prodeji či výměně hlavně místní burzy. Řada z nich ovšem mnohdy pouze navazuje na předešlou sběratelskou činnost povrchovými sběry a nálezy uchovávají většinou ve svých sbírkách či je vyměňují za jiné artefakty.

Nebezpečnost obou forem je zjevná a v principu stejná, nicméně náš přístup k jejich nositelům by měl být přesto diferencovaný. První skupina hledačů bezesporu provádí kriminální, byť bohužel právně a především trestně nepostihnutelnou činnost, s druhou by se však měla profesionální komunita pokusit individuálně komunikovat a ve vhodných případech se snažit využít jejich schopností a zkušeností a získat v nich své spolupracovníky. Náš obor samozřejmě vyšel z amatérské archeologie; i po své profesionalizaci se vždy o amatérské spolupracovníky opíral a neměl by se této laické základny zbavovat ani v tomto případě. I v současnosti sbírkám, které vznikly osobními a poučenými povrchovými sběry lokálních patriotů, většina profesionálů v praxi stále důvěřuje a mlčky toleruje jejich existenci (Vencl 2000, 436); za pomocí detektorů se ovšem výrazně zvětšuje podíl atraktivních a mnohdy i finančně cenných nálezů. Neztotožňoval bych se zcela s názorem mosteckých kolegů (Smrž – Blažek 2002, 791–792), že spolupráce s hledači pokladů je vesměs problematická a že v zásadě platí: „ať se člověk s malomocným objímá, či s ním zápasí, vždy se nakazí“. Nakonec i oni uvádějí v osobě pana Nováka vzácnou výjimku a lokalita Němčice měla své štěstí ve výše uvedených dvou sběratelích. Pokud tedy nejsme schopni sami aktivně a účinně konkurovat vykrádačům archeologických lokalit, pokusme se alespoň objevit své „pany Nováky“; věřím, že je lze mnohdy skutečně nalézt. Již v roce 2000 konstatoval S. Vencl (2000, 434), že nastal čas k zahájení odborné debaty o vztazích archeologů k různým aktuálním otázkám, mj. k provozovatelům detektorů kovů, a vyzýval k odpovídající systémové reakci oboru; bohužel k ní dosud nedošlo. Např. v sousedním Bavorsku věnují archeologové tomuto jevu podstatně více pozornosti, snaží se ho monitorovat a hledat řešení (Zanier 2001). Problému si je většina profesionálních archeologů dobře vědoma i u nás, nicméně občasná volání po diskusi na toto téma jsou dosud bez odezvy, a naplňují se tak bohužel obavy (např. Smrž – Blažek 2002, 806), že než k ní dojde, bude již pozdě. Přitom nálezy získané detektory kovů se běžně v archeologické literatuře zveřejňují, většinou ovšem alibisticky pouze jako povrchové sběry bez bližšího upřesnění způsobu nabytí. Přiznání původu nálezů a zaujmutí otevřeného postoje k problematice vykrádání lokalit detektory, jak to učinili M. Lutovský a D. Stolz (2001, 576), je dosud spíše výjimkou. Dle mého soudu mají pravdu v tom, že boj proti „detektorářům“ se bohužel odehrává zatím spíše uvnitř archeologické obce – archeolog se přiznáním „nečistého“ původu publikovaného předmětu deklasuje a je pokládán téměř za spolupachatele. Nálezy jsou proto buď ostentativně ignorovány, nebo je jejich původ zamlžován, jak to dosvědčují čím dál početnější publikace kovových nálezů z „povrchových sběrů“ na stránkách našich odborných periodik. Jsem si vědom, že vykrádání archeologického kulturního dědictví, probíhající v celosvětovém měřítku (mnohde i v podstatně brutálnější formě), nelze bohužel zamezit. Navíc lze předpokládat, že jeho dopady budou narůstat nejenom kvantitativně (větší cenová dostupnost detektorů: v současné době probíhá dokonce televizní reklama na nákup dětských detektorů), nýbrž s rychle pokračujícím technickým vývojem i kvalitativně (srov. Farkaš 2004, 5). To ovšem neznamená, že by naše archeologické instituce měly nelegálnímu vyhledávání archeologických nálezů pouze pasivně přihlížet; naopak měly by hledat nové podněty k řešení tohoto problému z jiných oblastí. Výsledky průzkumů amatérských prospektorů se využívají např. na území Holandska (Bazelmans – Gerrets – Pol 2002), pozitivní zkušenosti se uvádějí z Dánska (Zanier 2001, 25), spolupráce s amatéry pod odborným dohledem se realizuje v oblasti severoněmeckého Haithabu (srov. AR 56 2004, 418) a patrně by bylo možno uvést v rámci Evropy, zvláště její severozápadní části, řadu dalších podobných příkladů.

I v české archeologii je možno pozorovat určitou změnu postojů k problematice používání detektorů (např. Klápště 2005, 252–253). Mezi aktivní způsoby ochrany ohrožených lokalit zařadili preventivní výzkum s detektory kovů i autoři nové shrnující publikace o metodách nedestruktivní archeologie (Kuna a kol. 2004, 189, 192). S jistou opatrností připouštějí také použití detektorů na obdělávaných polích, kde dostačuje pouze polohopisné zaměření nalezených artefaktů; tento postup by se ovšem podle mne měl stát při profesionálních povrchových sběrech zcela běžným. Inspirující postoj k problému používání detektorů zaujali slovenští kolegové, kteří sice, alespoň na stránkách odborného tisku, o těchto otázkách mnoho nediskutují, ale pokoušejí se je prakticky řešit. Již po řadu let nejenom monitorují nelegálně získávané archeologické a numismatické nálezy a pokud možno se je snaží dokumentovat a získávat pro muzejní sbírky, nýbrž na takto zjištěných polohách následně provádějí také vlastní prospekci. Kromě publikace získaných nálezů realizují průzkum nejen již narušených lokalit, ale také vytipovaných výšinných hradisek, a to i společně se spolupracujícími majiteli detektorů (např. Kolníková 1998; Pieta 2000; Kolníková – Kolník 2004; Veliačik 2004). Tento postup přináší již dlouhodobě pozitivní výsledky v podobě překvapivě objevných nálezů, které naše dosavadní poznatky nejenom kvantitativně rozšiřují, ale především je přivádějí na kvalitativně novou, mnohdy dosud nečekanou úroveň. Kdo by ještě před dvaceti lety tušil např. četnost slovanských hradišť z 8. století na našem území? Nejde pouze o získávání samotných nálezů, nýbrž také o skutečnost, že amatérští prospektoři, nezatíženi naším tradičním „archeologickým viděním“, při hledání militárií objevují i polohy pro archeology nové a především nepředpokládané. Proto bych si dovolil předložit k diskusi následující náměty, kterými by se podle mého soudu měla naše profesionální komunita zabývat:

1. Detektory kovů nepokládat za „nástroj ďáblův“, nýbrž je považovat za běžnou součást archeologických nástrojů všech odborných institucí a s jejich používáním seznamovat studenty archeologie již během studia. Běžně používat detektory na systematických i záchranných výzkumech.

2. Archeologické instituce disponující detektory kovů by se měly v rámci svých možnosti snažit o preventivní vyzvednutí kovových artefaktů alespoň ve vybraných nejdůležitějších lokalitách, samozřejmě s náležitou dokumentací. Podle mého soudu není stále ještě pozdě, a to ani na již tzv. prohledaných lokalitách. Za úvahu by stálo, zda by případně nebylo vhodné i sdružit kapacity více institucí a vytvořit tak pro tyto účely akceschopné týmy.

3. Ve volné krajině provádět cílený povrchový sběr archeologických lokalit na obdělávaných polích, v zalesněném prostoru, většinou v areálech hradisek pak získávat kovové artefakty z povrchové vrstvy. Dokumentovat nálezové okolnosti a ve výjimečných případech neváhat eventuálně i se záchranou nálezů bez možnosti poznání jejich uložení v širších souvislostech; mějme přitom vždy na zřeteli skutečnost, že nevyzvedneme-li je my, učiní tak jiní.

4. Komunikovat s vybranými jedinci z řad archeologických „amatérských hledačů“ či hledačů památek vojenské historie a po jejich „prověření“ vhodnou formou je zaměstnávat a využívat jejich způsobilost pro posílení kapacity preventivního vyzvedávání kovových nálezů.

5. Snažit se o získání zvýšené finanční podpory na účely preventivního vyzvedávání archeologických kovových artefaktů v lokalitách ohrožených nelegálním používáním detektorů prostřednictvím grantů či posílením fondu na MK ČR na podporu záchrany archeologických památek, či vytvořením nového fondu, event. i z prostředků krajů.

6. Snažit se problém řešit i po stránce legislativní při přípravě event. nového památkového zákona. Preventivní vyzvedávání archeologických nálezů zakotvit do zřizovacích listin Národního památkového ústavu a specializovaných ústavů zabývajících se záchranou archeologických památek.

7. Za účelem umožnění široké diskuse o této problematice uspořádat formou kulatého stolu jednání zástupců jak archeologických a památkových organizací, tak prodejců detektorů a kriminální policie ČR.

Zcela se lze ztotožnit s názorem S. Vencla (2000, 435) o tom, že nekontrolovatelná aplikace detektorů kovů znamená dosud archeology nedoceněnou katastrofu, která ochudila, resp. znehodnotila nezjistitelnou, ale zřejmě značnou část nalezišť. Je nutno poznamenat, že stav se nezlepšuje, nýbrž naopak rozsah devastace se stále větší dokonalostí a dostupností detektorů podstatně narůstá. Pro alespoň přibližný rozsah napáchaných škod samozřejmě postrádáme relevantní údaje. V Bavorsku údajně přes 90 % nálezů získaných detektory nebylo ohlášeno a zmizelo v soukromých sbírkách (Zanier 2001, 19), J. Waldhauser (2001, 441) odhadoval, že se podařilo zaregistrovat sotva necelé procento kovových nálezů laténské kultury v Čechách, které prošly rukama hledačů s detektory. K. Pieta (2001, 783–784) konstatuje, že všech dvacet nově známých opevněných pozdně laténských lokalit z trenčínského regionu bylo rozpoznáno díky nálezům soukromých hledačů s detektory. V každém případě je jisté, že máme informace pouze o malé části takto získaných nálezů. I ta však představuje nejenom kvantitativní obohacení dosavadního fondu, nýbrž především v mnoha případech přináší nové až převratné pohledy na pravěký a časně historický vývoj našeho území. Je možno souhlasit s názorem, že jde mnohdy o jinou úroveň poznání a že nelze dosti dobře srovnávat archeologické lokality s nálezy učiněnými před nástupem užívání detektorů kovů a po něm (Lutovský – Stolz 2001, 576). S určitou nadsázkou lze smutně konstatovat, že archeologové bez detektorů se sami odsuzují do pozic „střepařů“ (aniž bych podceňoval vypovídací hodnotu keramiky a současně přeceňoval význam nálezů kovových). Varující je také skutečnost, že v posledních letech jsme zaznamenali dokonce vykrádání archeologických nálezů přímo na probíhajících archeologických výzkumech (např. hrobů z doby římské v Modřicích), což patrně svědčí o stále větší aktivitě a agresivitě „hledačů“. V současné době již musíme také počítat i s dovozem nálezů z jiných zemí, např. z Balkánu, a s jejich dáváním do oběhu s označením našich lokalit. Informací o průběhu dosavadních prací v lokalitě v Němčicích jsem se mj. snažil učinit i jakousi sondu do světa uživatelů detektorů kovů a nastínit možnosti aktivního přístupu k tomuto problému. Názory na jeho řešení budou jistě různé a osobně nejsem zastáncem čistě pragmatického přístupu, spočívajícího v jednání s osobami překračujícími – zjevně úmyslně – hranice zákona, jen za cenu získání konkrétního nálezu. Tomuto typu hledačů stejně archeolog slouží pouze jako zdroj dalších informací a určitá forma legalizace jejich činnosti a navíc údaje o původu nálezů jsou velmi nejisté. Na druhé straně bych se však nebránil uvážené a samozřejmě v otázce důvěry mnohdy riskantní spolupráce s výše uvedenou druhou skupinou „hledačů“. V každém případě bych doporučoval v postoji k „detektorářům“ diferencovaný přístup, který byl nakonec nutný i dříve ve vztahu k amatérům provádějícím povrchové sběry. Zcela nezbytné je ovšem do aktivní práce s detektory zapojit i samotné archeologické instituce. Jsem si přitom vědom, že se otevírá diskuse, zda při řešení tohoto problému je pro náš obor z dlouhodobého hlediska důležitější forma, či obsah, v níž mne za mé názory i jejich realizaci v praxi patrně řada kolegů odsoudí. Jsem ovšem přesvědčen, že nečinnost je sice tím nejčistším a současně i nejjednodušším postojem, není však žádným pozitivním řešením. Po dlouhá léta jsem totiž bohužel pouze pasivně přihlížel rabování některých moravských lokalit, jako časně laténského hradiště „Černova“ či oppida „Starého Hradiska“. Jediným výsledkem mého bezmocného úsilí o ochranu byla pouze řada policejních lustrací a v případě skupiny Z. Krumpholze ze Zubří detekující na Starém Hradisku (dokonce s vědomím nic netušícího starosty obce) pod hlavičkou severomoravské pobočky ČAS jejich vyloučení z této organizace. Bezzubost tohoto počínání ilustruje ovšem skutečnost, že tatáž skupina, vydávající se opět za archeologické spolupracovníky, byla z mého podnětu zadržena příslušníky Policie ČR v Plumlově v roce 2002, tedy o deset let později, při průzkumu hradiště „Brněnka“ z pozdní doby bronzové ve vojenském prostoru na Drahanské vrchovině…

V případě Němčic se shodou okolností podařilo zachytit objevy kovových nálezů z lokality v samém počátku; pod vlivem dosavadních frustrujících zkušeností jsem neváhal v zájmu její záchrany začít zde spolupracovat s jejich objeviteli, přestože používají detektor kovů. Nelituji toho. Naopak mne to utvrdilo v přesvědčení, že nikoliv alibistické vyčkávání a „schovávání hlavy do písku“ před nastíněným problémem, ale pouze aktivní přístup může vést alespoň k částečným úspěchům v tomto bohužel nerovném soupeření profesionální archeologie a nelegálních hledačů. Vykrádání archeologických lokalit za pomocí detektorů kovů je jevem, u něhož se nelze trvale tvářit, že se nás netýká; negativní důsledky se budou totiž násobit a další generace nás budou právem odsuzovat za nečinnost. A tak tedy o tomto problému, majícím samozřejmě kromě čistě odborného také rozměr právní a etický, alespoň otevřeně mluvme a snažme se hledat způsoby jeho řešení. Nezbývá mnoho času.

Zdroj: http://warshop.cz, Archeologické rozhledy LVIII–2006

Nové články 1x za mesiac na váš eMail.

Nerozosielame spam! Prečítajte si naše podmienky použitia.

Súvisiace články

Mušov – výspa mocného Říma

Snad tady, na kopci nad rozlehlou hladinou Nových Mlýnů, mělo ležet hlavní město Moravy. Vrch nad jihomoravským Mušovem skrývá zbytky římských staveb, které napovídají, že tu stálo něco více než jen předsunutá pevnost rozlehlé říše v divokém barbariku.