Archeologie a detektoráři VII.

Medzi českými archeológmi se rozpútala diskusia na túto tému a zdá sa, že by mohla viesť k nejakému kompromisu. Že by Češi vedeli lepšie diskutovať ako my tu na Slovensku?

Zastavenie siedme.

Archeologové, mrcasníci a detektoráři

Zdeněk Smrž

Vztahy mezi archeology a detektoráři jsou natolik kontroverzní, že domluva či spolupráce je ve většině případů ne-li nemožná, pak alespoň obtížná a riskantní. Před několika lety jsem s nadsázkou napsal, že na spolupráci s „hledači pokladů“ lze vztáhnout úsloví: ať se člověk s malomocným objímá, či s ním zápasí, vždy se nakazí. Článek, v němž byl tento bonmot uveden (Smrž – Blažek 2002), by ovšem paradoxně nevznikl bez unikátního nálezu předaného mi detektorářem. Další zajímavé artefakty od té doby získané mě stále více utvrzují v názoru, že ignorace nálezů a nalezišť objevených detektoráři je přes mnohá rizika kontraproduktivní. V následujícím textu prezentuji svůj „příběh“ a názor, aniž bych si činil nárok na neomylnost. Už letmé prohlédnutí více než tří tisíc příspěvků na webové adrese www.detektorweb.cz ukazuje, jak je „hledání pokladů“ rozšířeno. Texty a komentáře objasňují duševní svět přispěvatelů, kteří nazývají sami sebe mrcasníky a hledání nálezů mrcas či mrcasení. Svému koníčku věnují většinu volného času; etickou a právní stránkou svého konání se nezabývají, ba jsou přesvědčeni o nezadatelném právu věci nalézat a vlastnit. Jejich znalosti o nalezených artefaktech jsou často omezené, a proto žádají prostřednictvím internetu účastníky „společenství“ o radu, mnohdy v triviálních věcech. Nálezy získávají nejen pomocí detektorů, ale i na půdách starých domů, v pozůstalostech po zemřelých, na smetištích z doby války a těsně po ní atd. Nepochybuji, že jejich počínání vychází z vrozené lidské touhy najít poklad, přičemž místo nálezu samozřejmě musí zůstat utajeno: na webu proto vystupují pod pseudonymy a místa nálezů až na výjimky tají. Hlavním objektem zájmu jsou militária z druhé světové války, nejvyšší metou zlato. Pro pokrytí nákladů jsou občas nuceni některé nálezy zpeněžit či vyměnit. Při pohledu na prezentované nálezy se mi zdá, že škody způsobené na historickém dědictví zatím nejsou příliš velké, s výjimkou mincí. Vyskytne-li se ovšem obecně známé naleziště, vyrabují jej během krátké doby.

Skuteční detektoráři jsou pro archeology mnohem vážnější hrozbou. Na rozdíl od mrcasníků (od nichž cenné nálezy výhodně kupují nebo směňují) jde vesměs o lidi vzdělané, schopné aktivně pracovat s archeologickou literaturou a historickými prameny, velmi dobře technicky vybavené, v terénu zkušené a mnohdy bezskrupulózní, nálezy prezentující jen zřídka. Také o nich platí, že své zdroje mezi sebou tají a dosti vysoké výdaje kryjí prodejem vykopaných věcí. Paradoxně jsou tito lidé díky rozhledu a znalostem občasnými dodavateli informací či artefaktů archeologům. Obě skupiny nemají až na výjimky archeology v lásce. Jak jsem se přesvědčil, panuje mezi nimi názor, že pokud cenné nálezy odevzdají do muzeí, jejich zaměstnanci je stejně zcizí nebo prodají.

Argument, že artefakt bez nálezových okolností či vytržený z kontextu ztrácí značnou část vypovídací hodnoty, příliš nechápou, stejně jako fakt, že zpracování a publikace významných nálezů či souborů může trvat několik let. Občas požadují nálezné a nechtějí akceptovat skutečnost, že za nelegálně nabytý nález je není možné vyplatit. Nálezy z bronzu či drahých kovů končí v jejich sbírkách nebo v zahraničí, železné artefakty po vyjmutí z lesní půdy brzy podlehnou zkáze: zjevně proto je občas předají do povolaných rukou. Bylo by však nespravedlivé považovat všechny detektoráře za nepřátele a zatracovat je. Lze dokonce říci, že nás mohou v mnoha směrech inspirovat. Tuto skutečnost mohu doložit na spolupráci s Karlem Novákem z Mostu. Seznámili jsme se v roce 1998 na výstavě o letecké archeologii v mosteckém muzeu. Fascinovala a upoutala mě jeho dokonalá znalost krajiny, díky níž byl schopen na základě leteckých snímků určit polohu mnoha archeologických nalezišť, aniž bych mu napověděl alespoň katastr. Postupně jsem se dozvěděl, že s několika lidmi stejných zájmů našli prakticky všechna letadla sestřelená při bombardování chemičky v Záluží u Mostu a při letecké bitvě nad Krušnými horami dne 11. 9. 1944. O dotažení obtížné a záslužné práce do finále svědčí Muzeum letecké bitvy nad Krušnohořím v obci Kovářská (www.museum119.cz). Dokumentace nálezů včetně korespondence se spolubojovníky letců, rodinnými příslušníky atd. je přímo vzorová a srovnatelná s našimi nálezovými zprávami. K. Novák se specializuje na militária z druhé světové války, částečně i na starší, nalezená jaksi mimochodem. Válečné konflikty a tažení vojsk v sz. Čechách totiž probíhaly vždy na zhruba stejných místech, totiž při přechodech přes České středohoří a Krušné hory. Přirozená inteligence, zvídavost a základní respekt k zákonům vede K. Nováka (bývalého kriminalistu) k tomu, že nálezy, které se netýkají jeho specializace, odevzdává Ústavu archeologické památkové péče Most, přičemž je vždy schopen určit místo nálezu (minimálně v stupni PI 2) a nálezové okolnosti (všechny pocházejí z lesů a z lesní půdy). Některé zajímavé nálezy dokonce směňuje s ostatními detektoráři a rovněž nám je přináší. V tomto případě však bývá lokalizace podstatně horší. Oba jsme ovšem členy určitých společenství, a tak se mezi námi vyvinul vztah, který nepřekračuje jejich rámec. Své přátele a jejich zdroje nejmenuje a neuvádí a o aktivitách ostatních detektorářů mluví jen v obecné rovině. Je to logické, neboť jinak by byl vyobcován z komunity, která je sice atomizovaná, ale při ohrožení soudržná. Já jej zasvěcuji do problematiky nálezů, které nám předal, odmítám však určovat, datovat či oceňovat nálezy jiných detektorářů. Jsem přesvědčen, že tento stav je pro nás výhodný a nepřekračuje rámec profesní etiky. Nezastírám však, že Novákovy poznatky a zkušenosti, založené na dokonalé znalosti krajiny, jsou i pro mě inspirující. Důležitým poznatkem je, že značná část detektoráři získaných pravěkých až středověkých nálezů pochází z kopců, lesů a zalesněných horských masivů, v rámci nich pak zejména z okolí cest, studánek a rozcestí. Na trasách horských cest a přechodů pak zejména z přirozených odpočívadel, která i dnes lákají k zastávce. Lze tedy konstatovat, že na základě empirie detektoráři vlastně došli k premisám symbolické archeologie. Na polích hledají jen málokdy, neboť nálezy z nich bývají orbou a hnojením silně poškozeny. Mnoho nálezů ovšem získávají čirou náhodou, v místech, kde je málokdo předpokládá a kam vyrazí z nedostatku času jen na mrcas. Zatímco nálezy a naleziště prvé skupiny bychom měli očekávat a vyhledávat i my archeologové, náhodně získané nálezy pro nás zůstanou z časových důvodů asi navždy nedostupné. „Volné“ prospekci se totiž z archeologů patrně nevěnuje nikdo. Využívání detektorů kovů archeology je buď nedostatečné, nebo se o nich příliš nemluví. Přitom přístroje GPS umožňují přesné zaměření místa nálezu a jeho vyzvednutí odborníkem zaručuje i poznání nálezových okolností alespoň v tom smyslu, zda artefakt pochází z objektu, sídlištní vrstvy, nebo ornice. Projekty, jejichž cílem je „vysbírat“ kovové artefakty z ohrožených nalezišť, tedy považuji za užitečné a smysluplné. Neučiníme-li tak my, učiní tak jiní, s katastrofálními důsledky pro vědu. Zvláštní pravidla ovšem musejí platit pro spolupráci s detektoráři, resp. přebírání nálezů od nich. Rozum mi napovídá, že radikální přístup navrhovaný S. Venclem (2000) – totiž nejednat a nespolupracovat s nimi – je etický. Na druhé straně ovšem při jeho striktním dodržování ztratíme i to málo, co se nám dostává do rukou. Jestliže církev již ve 13. století pochopila, že mezi ráj a peklo je vhodné vložit očistec, pak ani my bychom neměli detektoráře šmahem zatracovat, ale vyhledávat a preferovat ty, kteří jsou ochotni nám nálezy předávat. Přitom by měla platit již publikovaná pravidla (Vencl 2000, 437): totiž požadovat jejich přesnou lokalizaci, uvalit informační embargo na výzkumy s mimořádnými nálezy po dobu terénních prací, neuvádět lokalizaci významných a ještě neprozkoumaných objektů zjištěných nedestruktivním výzkumem (zejména leteckou prospekcí – srov. Vencl 1996) a odmítat určení a datování nám pouze „předvedených“ nálezů, neboť tak zvyšujeme jejich tržní cenu a nálezce i celou komunitu povzbuzujeme k větší aktivitě. Vzhledem k obtížné vymahatelnosti práva v této zemi považuji (bohužel) v tomto odstavci uvedený přístup za reálný a alespoň částečně efektivní.

Zdroj: http://warshop.cz, Archeologické rozhledy LVIII–2006

Nové články 1x za mesiac na váš eMail.

Nerozosielame spam! Prečítajte si naše podmienky použitia.

Súvisiace články

Služba menšinám jako povinnost

Mnohé z diskusí o činnosti současných českých muzeí obsahují zajímavé nedopatření. Lidé z profese vědí, že je již delší dobu připravován zákon o veřejných službách, který má obsáhnout také kulturní instituce. Nebyl by českým specifikem, bereme si pouze příklad z rozvinutých zemí.

Itálie zničila síť zločinců rozkrádajících umělecké památky

ŘÍM 15. února (ČTK) – Italská policie dnes oznámila, že
odhalila kriminální síť rozkrádající starověké archeologické
památky na objednávku místních milovníků umění. Během tříměsíční
operace zabavili policisté asi 500 vzácných kousků, včetně
antických bojových helmic a malované keramiky. V souvislosti s
krádežemi památek obvinila policie 21 osob.