[duchamp]

[duchamp]

Možná už se to v diskuzích někde objevilo, leč opakování je údajně matkou moudrosti… Nejprve tedy trocha obecných zásad:

ZÁKLADNÍ OŠETŘENÍ ARCHEOLOGICKÝCH NÁLEZŮ V TERÉNU

Velká část nálezů je anorganického původu a po vyjmutí z místa původního uložení a následné změně podmínek nepodléhá znehodnocení. Jiné druhy nálezů však bez včasného a správného zásahu v terénu rychle podlehnou zkáze nebo nevratnému poškození. Některé druhy artefaktů a ekofaktů se zachovávají díky zvláštním podmínkám prostředí, ve kterém jsou uloženy (konstantní teplota, prostředí bez světla, omezený přístup vzduchu nebo naopak celkové vysušení atd.). Po vyjmutí nálezů z původního prostředí tyto podmínky změníme a můžeme tím spustit často velmi rychle probíhající procesy, které končí částečnou nebo naprostou degradací předmětu (koroze, biologické napadení, nekontrolované vysychání a tím způsobené deformace apod.). Před zahájením exkavace je tedy nutné připravit prostředky a podmínky, které ochrání nálezy před vnějšími vlivy do té doby, dokud neproběhne jejich konzervační ošetření. Je důležité mít na zřeteli, že pozdější konzervační práce může být provedena kvalitně pouze tehdy, bylo-li vykonáno včasné a správné ošetření předmětů v terénu.

Obalové materiály a přechodné uskladnění nálezů
Přihlížíme zejména k tomu, zda chceme nebo musíme zabalit nálezy suché nebo mokré, k hmotnosti, stavu a pevnosti nálezů a k místu a době jejich uskladnění. Suché předměty nebo vlhké předměty, které mohou vyschnout, balíme do zdvojených papírových sáčků (např. keramika, mazanice, suché dřevo). Pro nálezy, u kterých je nutné zachovat vlhkost nebo zamezit přístup vzduchu (mokré dřevo, sklo, kůže atd.), jsou vhodné igelitové sáčky se zipem. Silně zabahněné nálezy (například keramika ze studní a jímek), které nelze vložit do papírových pytlů, je možné rovněž balit do umělohmotných pytlů. Například velké kusy mokrého dřeva lze omotat potravinářskou fólií. Drobné nálezy (kůstky, kovové artefakty) a nálezy, kterým hrozí rozdrcení, balíme do lepenkových nebo plastových krabiček (např. od filmu). Pro skladování volíme místo se sníženým přístupem světla, kde nálezy nebudou vystaveny mechanickému poškození, nadměrným výkyvům teploty atd. Nikdy nálezy nenecháváme ležet na slunci.

Skladování a ošetření nálezů v terénu
Dřevo
Mokré dřevo, které pochází například z odpadních jímek, je třeba po exkavaci zabalit do neprodyšných obalů, aby nedocházelo k deformacím vlivem vysychání. Je vhodné do obalů nalít destilovanou vodu s Ajatinem. Poměr destilované vody a Ajatinu je daný individuálním stavem artefaktů (10:1 až 10:5). Křehké artefakty jako například dýhové misky je vhodné vložit do umělohmotných uzavíratelných nádob a zalít vodou (nejlépe destilovanou). Suché dřevo vkládáme do papírových sáčků bez dalšího ošetření.

[duchamp]

Konečně jsem si vynašel čas na zjištění způsobu vkládání fotek, tudíž nabízím ke shlédnutí fota stavu před započetím zákroku (detail), v jeho průběhu (čištění Chelatonem III – vatová bandáž) a stav po restaurování.

[duchamp]

Už na ni čekám :roll: To mi připomíná, že má přítelkyně příležitostně používá stejnojmenný parfém… Ale to sem nepatří. S tou polychromií plně souhlasím, setkávám se s tímto označením nejen v souvislosti s výše zmíněnými skulpturami neřkuli architekturou.

[duchamp]

Děkuji za upřesnění, budu se tedy pro příště držet této „evropské“ terminologie. :) Pravda je přirozeně na tvé straně, nicméně nebudeme se nadále chytat za slůvka, ne? :wink:

[duchamp]

Tuze děkuji za připomínky, dovolím si též několik dodatků.
Záměrně jsem užil spojení muzejní konzervátor :wink: , neb požadavky na „muzejní konzervaci“ některých předmětů se mohou v některých případech lišit – kupříkladu zmíněné užití včelího vosku. Pro běžné užívání předmětů v domácnosti není voskovaný povrch příliš vhodný, neboť tato úprava (bez dalších „tvrdších“ aditiv) je -jak všichni ví- mj. lepivá a usazuje se na ní prach. Předměty uložené ve vhodných muzejních depozitářích však nejsou tolik vystaveny nepříznivým vlivům (ohmatání, mechanické namáhání, prach..), takže bývá běžnou praxí užití právě voskové závěrečné povrchové úpravy, jež omezí vliv vzdušné vlhkosti. Ačkoli – ruku na srdce- zdaleka ne všechny depozitáře splňují podmínky preventivní konzervace :)

K problematice taninu bych prosil Lazymana o uvedení více informací, jelikož – přiznám se bez mučení :? – nejsem s jeho negativními důsledky potažmo „nepasivačními“ schopnostni příliš obeznámen.

Ještě k větičce „Upravujte drevo ako povodny vyrobca.“ Idea je to krásná (a snažím se jí většinou držet), nicméně možná sám víš, že pokaždé to není nejvhodnější řešení. Mám tím na mysli např. zemědělské nářadí a řemeslnné pomůcky, jež lze často nalézt v národopisných depozitářích. Jejich povrchovou úpravou nebylo často vůbec nic, a pokud chci tyto kusy dlouhodobě ochránit před nepříznivými vlivy (viz výše; pomineme-li preventivní konzervaci), nezbývá než zvolit alespoň nějakou (snadno reverzibilní) vrstvu.

Ke zbytku tvého příspěvku se stavím velmi příznivě a děkuji za podnětnou diskuzi.

[duchamp]

Nedávno jsem obdobný vojenský kufr (se zmíněným rovným víkem a bílou jmenovkou) ošetřoval. Řeknu ti, jak by postupoval muzejní konzervátor ve snaze o citlivé zachování dobového odkazu zmíněného kufru. Pokud si však chceš tento předmět znehodnotit odstraněním barvy, novým křiklavým nátěrem či kováním, je to jen tvé (smutné) rozhodnutí. :cry:
– očištění předmětu vlhkým hadříkem s přídavkem detergentu (saponátu)
– demontáž pantů a zámku, jejich očištění od koroze pískováním balotinou (není nutno) a přeleštění ocelovým kartáčem. Ochranný nátěr laku (např. Paraloid B72, Veropal, Solakryl)
– demotáž (pakliže to lze bez úhony – zpravidle nejde) rukojetí. Jejich očištění od koroze měkkým ocelovým kartáčem či jemnou ocelovou vlnou a pasivace taninem (původně byly černé). Ochranný nátěr laku (např. Paraloid B72, Veropal, Solakryl)
– slepení konstrukčních spojů klihem (kostní, kožní…)
– tmelení drobných defektů (ne spár rozeschlého víka!) tmelem na dřevo (např.Clou)
– fixace polychromní úpravy (černého nátěru) damarovým lakem
– barevné retuše (tempery aj.), další nátěr damarovým lakem
– případná ochranná vrstva včelího vosku (s rozvahou – terpentýn či benzín rozpouští damarový lak)
– interiér (lze volit dle užití) napustit lněným olejem, opatřit voskem či ponechat jen tak
– motáž víka, pantů a ostatního kování

Ták, teď jsem se odhalil, takže jen do toho – rozcupujte mne na kousky trefnými připomínkami! :wink:

[duchamp]

Jářku, dost radikální metoda :o . Zkus to párkrát a skutečně se budeš muset poohlédnout po novém kotlíku :wink: .
Jinak souhlasím s harpem, neb vzhledem k plánovanému používání není nutné užívat chemii. Pakliže se rozhodneš jinak, zvolil bych spíše kyselinu citronovou (lze tuším koupit i v drogerii) potažmo Chelaton III. A nezapomeň vše neutralizovat a vymít…

Ahoj,
na starú medenku treba skúsiť namáčanie resp. obmývanie v kyseline sírovej – pozor je to silná žieravina. Dosť pekne sa s ňou dá očistiť meď, následne treba opláchnuť vodou a poprípade sa môže ešte preleštiť.
Ak by si náhodou potreboval nový medený kotlík pozri si

[duchamp]

Tereticky by to mohl být králičí klíh (po vašem „glej“ :wink: ), ale po mailu to lze říct jen těžko. Nicméně s tabulkovým králičím klihem jsem se již setkal…
Ať tak či jinak, pozor na vlhkost a plísně…

Mam niekolko historickych tabuliek nejakeho gleja (gleju?) take svetle a take tmavsie. aky to moze byt? Za radu jednu-dve dam…

[duchamp]

Předně- kůže by se měla nejdříve vyčistit – aktivní pěna Flavol.
Po vysušení natukovat (např. Britská tukovací směs či VUK – vyráběla to dříve TOMA Otrokovice). Zpravidla není třeba užívat zmíněná mořidla, neb useň po aplikaci tuku sama ztmavne a sjednotí se barevně. Přebytky druhý den setřít.
Rozhodně nepoužívat Elaskon, Indulonu apod.
Duchamp

Zdravím tak ako spomínal Tanter používajú sa klasické liehové moridlá na drevo. Po namorení moridlom treba kožu ošetriť vhodným tukovacím prípravkom. Je možné použiť klasické tukovacie prípravky na koženú obuv.

[duchamp]

Tady bych si dovolil oponovat. Podle toho, co nás učili, by se tyto prostředky rozhodně neměly používat. Zpravidla obsahují látky, jež šelakovou polituru narušují, čímž matoví a údajně může časem až zešupinkovatět.
Duchamp

Podla toho aku staru? :) Ale Diava ci Pronto by nemali uskodit.

[duchamp]

K tomu plynování (fumigaci). Je to činnost, která skutečně už vyžaduje školenou osobu s oprávněním pro zacházení s obdobnými chemikáliemi. Rozhodně nedoporučuji zkoušet to rádoby podomácku. Jako dezinfekční přípravky bývají např. užity dýmovnice FumisporeShock, pro dezinsekci např. dýmovnice Coopex SG a Ultimate Super – řekl bych, že jsou podstatně jedovatější, než tablety na obilí…
Duchamp

[duchamp]

Konzervátor – restaurátor: profesní kodex

Překlad je prací Mgr. P. Holmana a PhDr. K. Tlachové.

( HOLMAN, Pavel – TLACHOVÁ, Kateřina, překl.: Konzervátor – restaurátor: profesní kodex. In: Konzervace a restaurování kulturního dědictví z pohledu mezinárodní etiky, Metodický list. Brno 1995, s. 73 – 76).

Předmluva

Tento dokument byl vytvořen na základě textu, který v německé verzi připravila Agnes Ballestremová a předložila ho jako pracovní materiál na zasedání Komise ICCROM pro standardy a vzdělávání v listopadu 1978 (ST 1/3). Pracovní skupina pro vzdělávání v oboru konzervace a restaurátorství, zřízená při Mezinárodní komisi ICOM pro konzervaci, projednávala tento materiál poprvé na svém zasedání v Záhřebu v roce 1978. Revidovaná verze byla publikována v přípravném materiálu Komise ICOM pro konzervaci pro trienální zasedání v kanadské Ottawě v roce 1981, pod číslem jednacím 81/22/0 s úvodem H. C. von Imhoff. Toto znění přepracovali Eleanor McMillanová a Paul N. Perrot. Po prezentaci a drobných úpravách byla nová verze jednomyslně přijata na zasedání Pracovní skupiny pro vzdělávání v oboru konzervace a restaurátorství v Drážďanech 5. září 1983 a byla předána k projednání předsednictvu komise na jeho zasedání v Barceloně 26. listopadu 1983. Předsednictvo si vyžádalo ještě další úpravy ve znění textu před tím, než byl pracovní skupinou předložen plénu Komise ICOM pro konzervaci na jejím trienálním zasedání v Kodani v září 1984. Poslední verze je výsledkem revize prováděné Raj Isarem, Janet Bridglandovou a Christophem von Imhoff v době od listopadu 1983 do srpna 1984.

1. Úvod

1.1 Smyslem tohoto dokumentu je stanovit základní cíle, zásady a požadavky na profesi konzervátora – restaurátora.
1.2 V mnoha zemích ještě profese konzervátora – resturátora (1) není definována: kdokoliv provádějící konzervátorskou nebo restaurátorskou činnost je nazýván konzervátorem nebo restaurátorem bez ohledu na rozsah a hloubku vzdělání.
1.3 V zájmu ohledu na profesní etiku a normy pro zacházení s předměty a na jejich vlastníky byly činěny různé pokusy definovat tuto profesi, odlišit ji od přofesí příbuzných (2) a stanovit vlastní požadavky na odbornou kvalifikaci. Jiné profese, jako např. lékaři, právníci a architekti prošly fází sebeanalýzy a definování a ustanovily si všeobecně akceptované normy. Taková definice pro obor konzervátor – restaurátor je již dávno zapotřebí. Profesi to pomůže k dosažení rovnocenného postavení s takovými odbornostmi, jako jsou kurátor nebo archeolog.

2. Činnost konzervátora – restaurátora

2.1 Činnost konzervátora – restaurátora (konzervování) se skládá z technického rozboru konzervování a restaurování kulturních statků:
Rozbor je úvodní procedura, která má stanovit dokumentární hodnotu artefaktu, jeho původní strukturu a materiál, rozsah jeho degradace, změn a ztrát a dokumentovat tato zjištění.
Konzervování je činnost vedoucí ke zpomalení nebo zastavení degradace či poškozování předmětů kulturního dědictví kontrolou prostředí a ošetřením jejich materiálové struktury ta, aby setrvávaly v pokud možno nezměněném stavu.
Restaurování je činnost vedoucí k tomu, aby se degradující nebo poškozený přemět stal srozumitelným s minimální ztrátou estetické a historické integrity.
2.2 Konzervátoři – restaurátoři pracují v muzeích, v instirucích zabývajících se ochranou kulturního dědictví, v privátních konzervátorských dílnách nebo soukromě. Role konzervátora – restaurátora se týká materiální stránky předmětů historické a umělecké hodnoty. Na tomto základě musí zabránit jejich degradaci a napomáhat našemu porozumění těmto předmětům tak, aby se usnadnilo rozlišování mezi tím, co je původní a co ne.

3. Působení a klasifikace činnosti konzervátora – restaurátora

3.1 Konzervátor – restaurátor má vyjímečnou odpovědnost, založenou na tom, že pracuje s nenahraditelnými originály, které jsou často unikáty s velkou uměleckou, náboženskou, historickou, vedeckou, kulturní, společenskou nebo ekonomickou hodnotou. Hodnota těchto předmětů je dána způsobem jejich zpracování, skutečností, že podávají svědectví historického dokumentu, a následně v jejich autenticitě. Předměty jsou „důležitým vyjádřením duchovního, náboženského a uměleckého života v minulosti, často jsou dokumenty historické situace, ať už jde o jedinečná díla nebo o předměty každodenního života“.(3)
3.2 Dokumentární hodnota historických předmětů je základem pro výzkum v dějinách umění, etnografii, archeologii a v jiných vědních disciplínách. proto je ochrana jejich celistvosti tak důležitá.
3.3 Vzhledem k nevyhnutelnému riziku nesprávné manipulace nebo změn na předmětu při všech fázích konzervování nebo restaurování, musí konzervátor – restaurátor co nejtěsněji spolupracovat s kurátorem nebo jiným kompetentním vědeckým pracovníkem. Společně pak musí rozlišit, co je nutné a co druhořadé, možné a nemožné, který zásah kvalitu předmětu zvyšeje, nebo který je pro jeho celistvost škodlivý.
3.4 Konzervátor – restaurátor si musí být vědom dokumentární povahy předmětu. Každý předmět obsahuje (samostatně nebo v kombinaci) historické, stylistické, ikonografické, technologické, intelekturální, estetické a duchovní odkazy a údaje. Konzervátor – restaurátor je musí při výzkumu a práci citlivě vnímat, rozeznávat jejich povahu a podle toho se při vlastní práci orientovat.
3.5 Všem zásahům musí tudíž předcházet metodický a vědecký rozbor zaměřený na pochopení předmětu ze všech hledisek a důkladné zvážení možných následků jednotlivých pracovních postupů. Odpovědnost za ošetřování předmětů nemůže být svěřena nikomu, kdo vzhledem k nedostatečnému vzdělání není způsobilý uskutečnit takový rozbor, nebo kdo pro nezájem či z jiných důvodů tento postup zanedbává. Pouze odborně vyškolení a zkušení konzervátor – restaurátor může správně interpretovat výsledky takového rozboru a předvídat důsledky učiněných rozhodnutí.
3.6 Jakýkoliv zásah na historických nebo uměleckých předmětech se musí řídit standartními postupy vědecké metodologie: výzkum pramenů, analýza, interpretace a syntéza. jedině tak může použité komplexní zpracování uchovat celistnost předmětu, a tak zpřístupňovat jeho význam a smysl. Je podstatné, že jedině takový přístup zvyšuje naši schopnost dešifrovat odkaz předmětu, a tak rozšířit nové vědecké poznatky.
3.7 Konzervátor – restaurátor vykonává svou práci na předmětu jako takovém. Jeho práce, stejně jako práce chirurga, je založená především na manuálních schopnostech a zručnosti. Nicméně, stejně jako v případě chirurga, manuální zručnost musí být spojena s teoretickými vědomostmi a schopností pohotově odhadnout situaci, okamžitě na ni reagovat a zvážit účinek zvoleného zásahu.
3.8 Pro dnešního konzervátora – restaurátora, který musí pracovat v týmu, je otázka interdisciplinární spolupráce velmi důležitá. Tak jako chirurg nemůže být současně rentgenologem, patologem a psychologem, tak ani konzervátor – restaurátor nemůže být expertem na umění nebo dějiny umění, chemii a jiné přírodní nebo společenské vědy. Tak jako u chirurga, i práce konzervátora – restaurátora by měla být doplňována analytickými a výzkumnými poznatky vědců. Tato spolupráce může být úspěšná jedině tehdy, je-li konzervátor – restaurátor schopen formulovat vědecky a precizně svoje otázky a interpretovat odpovědi ve správném kontextu.

4. Odlišnost od příbuzných profesí

4.1 Odborné činnosti konzervátora – restaurátora se odlišují od jiných uměleckých činností nebo řemesel. Základním kritériem pro toto odlišení je, že konzervátor – restaurátor svou činností nevytváří nové kulturní předměty. Je doménou takových řemesel a uměleckých profesí jako je kovář, pozlacovač, umělecký truhlář, dekoratér a jiných, aby fyzicky rekonstruovali to, co již neexistuje, nebo co nemůže být uchováno. I tato řemesla a profese však mohou využívat nesmírně cenných poznatků a rad konzervátorů – restaurátorů.
4.2 Pokud jde o zásahy na jakémkoliv předmětu historické nebo umělecké hodnoty, rozhodnutí o tom, zda je má provést umělec, řemeslník nebo konzervátor – restaurátor, může učinit pouze dobře vyškolený, řádně vzdělaný, zkušený a velmi vnímavý konzervátor – restaurátor. Jedině tento pracovník, společně s kurátorem nebo jiným odborníkem, má možnost provést náležitou analýzu předmětu, stanovit jeho stav a zhodnotit jeho materiální a dokumentární hodnotu.

5. Školení a vzdělávání konzervátorů – restaurátorů

5.1 Aby mohli konzervátoři – restaurátoři splňovat kritéria výše zmíněné profesní charakteristiky a specifikací, musí absolvovat umělecké, technické a vědecké školení, založené na všestranném všeobecném vzdělání.
5.2 Školení má zahrnovat rozvoj vnímavost a manuální zručností, získávání teoretických znalostí a materiálu a technikách a důkladnou průpravu ve vědecké metodologii, vedoucí k rozvíjení schopností řešit problémy konzervace systematickým přístupem, užitím precizního výzkumu a kritickou interpretací výsledků.
5.3 Teoretické školení a vzdělávání má zahrnovat následující přeměty:
– Historie umění a kultury
– Metody výzkumu a dokumentace
– Znalosti technologie a materiálů
– Teorie a etika konzervace
– Historie a technologie konzervování – restaurování
– Chemie, biologie a fyzika procesu degradace a konzervačních metod
5.4 Je nepochybné, že podstatnou součástí každého vzdělávacího rpgramu je odborná praxe. Vzdělávací program má být zakončen závěrečnou nebo diplomovou prací a jeho absolvování by mělo být uznáno jako ekvivalentní určitému stupni akademického vzdělání.
5.5 Na všech stupních školení je třeba klást hlavní důraz na praxi, ale v žádném případě nelze zapomínat na rozvoj a prohlubování chápání technických, vědeckých, historických a estetických faktorů. Konečným cílem vzdělávání konzervátorů – restaurátorů je vyškolit všestranné profesionály, schopné promyšleně vykonávat velmi komplexní konzervační zásahy a zevrubně je dokumentovat, tak aby tato činnost i záznamy o ní napomáhaly nejen ochraně, ale také hlubšímu porozumění historických a uměleckých událostí, vztahujících se k ošetřovaným předmětům.
Kodaň, září 1984

Poznámky:

1) Tento termín je používán v průběhu celého textu jako kompromis, poněvadž příslušník stejné profese se nazývá „konzervátor“ v anglicky mluvících zemích a „restaurátor“ v zemích, kde se mluví románskými a germánskými jazyky.
2) Některé profese vztahující se ke konzerování, architekti památkové péče, vědečtí pracovníci, inženýři a všechny další, které se vztahují k oboru konzervování, nejsou v tomto dokumentu zmiňovány, poněvadž se již řídí uznanými profesními normami.
3) G. S. Graf Adelmann: Restaurator ud Denkmalpflege, in Nachrichtenblatt der Denkmalpflege in Baden-Württenberg, vol. 8, No. 3,1965.
Pramen: ICOM News Vol. 39/No 1, 1986

Překlad: Mgr. Pavel Holman, PhDr. Kateřina Tlachová

(Na českém vydání tohoto textu se podílel Český výbor ICOM)

[duchamp]

Literatura: Slánský, Bohuslav – Technika malby – 1. a 2. díl (Nakladatelství Paseka, ČR).
Ludvík Losos – Pozlacování a polychromie (Nakladatelství GRADA Publishing, a. s., ČR)

Môžeš mi odporučiť nejakú odbornú literatúru ohľadne reštaurovania dreva a retušovania malieb? A tiež by som rada vedela koľko si môžem pýtať za prácu:(odstránenie nánosov farieb, modelovanie chýbajúcich častí, vybrúsenie, a nový náter – tri dni práce).

[duchamp]

Pro doplnění – mimo sádry a klihové vody lze použít i samotvrdnoucí hmotu (fa. Jovi) běžně prodávanou v papírnictvích apod. Povrch rámu je lépe natřít disperzí (Herkules) a domodelovat hmotou, případně si vytvořit Lukoprénovou či sádrovou formu dle opakujících se motivů.

Sokor by som pouzil povodnu technologiu domodelovania ramu. Sadra a glejova voda. Teda nehovorim ze bola univerzalna, ale podla mojho nazoru najlpouzivanejsia.