Záchrana akvaduktu v Segovii

Obnova.sk Fotografia

Apríl 1976
EI Puente (Most) – tak nazývají Španělé jednu z nejvýznamnějších pamětihodností své země, akvadukt v Segovii, dlouhý 820 m a vysoký až 28 m. Zde člověk pochopí, proč jsou Římané označováni za inženýry antiky. Sto devatenáct zčásti dvoupatrových oblouků, tvořených pouze přesně opracovanými kamennými kvádry, pne se nad předměstskými domky v údolí řeky Clamores. Tento monument přivádí ze vzdálenosti 17 km samospádem svěží horskou vodu řeky Rio Frio přes hlubokou terénní proláklinu do města na skalním ostrohu. Není divu, že už ve středověku vsadilo měšťanstvo akvadukt do svého městského znaku. Dovedeme si tedy představit reakci, kterou vyvolala zpráva o jeho hrozící zkáze.

Segovia je strážcem jednoho z horských přechodů v pohoří, které místy přesahuje výšku 2000 m. Když prý počátkem 10. století pronikla kastilská vojska až k Segovii, omráčil je pohled na obrovský akvadukt. Monument pro jistotu označili za dílo ďáblovo.

Mysteriózních verzí vzniku akvaduktu bylo více. Vědci zúžili okruh možných stavitelů na Kelty, popřípadě na císaře Trajána. Vznik akvaduktu v původně bezvýznamném kelto-iberském sídlišti lze motivovat strategickými důvody, protože přírodní pevnost, která dominovala místní oblasti Duero, trpěla nedostatkem vody.

Obnova.sk Fotografia

V hlavní části se akvadukt skládá ze dvou obloukových mostů, postavených na sebe. Pilíře dolního mají nestejnou výšku (podle terénního podkladu), jsou založeny na skále, ovšem bez náležitého zakotvení. Koruna horního „podloubí” tvořila vlastní koryto pro přítok vody a současně vázala celou stavbu. Pouze u ní bylo použito jako pojiva malty. Všechny ostatní části akvaduktu byly postaveny bez pojiva. Kdyby z klenby některého spodního oblouku vypadl jeden jediný kámen, vyvolalo by to řetězovou reakci, končící zřícením celého monumentu. Totéž mohl způsobit některý zchátralý spodní opěrný pilíř. Takové nebezpečí narůstalo působením povětrnostních vlivů, ale i v důsledku lidských zásahů. Jen za poslední století byly po celé délce koruny akvaduktu položeny železné roury pro zesílení přítoku. Ještě větší hrozbu představovalo tlakové vodovodní potrubí uložené do bezprostřední blízkosti základů pilířů. Základ jednoho z hlavních pilířů už byl zcela uvolněn.

Uvedení akvaduktu do původního stavu vyžadovalo především oprostit stavbu od všech úprav a přídavků. Pro přítok vody korunou akvaduktu, jak jej znali už za římské éry, nestačilo pouze vyčistit koryto, tvořené přibližně metrovými kvádry, do nichž je vytesáno vlastní lože pro přívod vody. „Římské” vedení má v úseku vlastního akvaduktu kolem tisíce spár, jejichž těsnění obstarávala vápenná malta. Drsné klima kastilské Mesety přispělo k celkovému narušení stavby. Proto bylo rozhodnuto zachránit celou konstrukci hermetickým utěsněním pomocí masy z epoxidových pryskyřic.

Všechna spojovací místa mezi kameny koryta byla očištěna a na vzniklé přibližně třícentimetrové spáry byla nejprve štětci nanesena vrstva masy z epoxidové pryskyřice. Pak byly štěrbiny zality touto masou až na centimetr pod horní okraj. Pro nejsvrchnější vrstvu byla zvolena cemento-vápenná malta, aby byl také barevně uchován původní vzhled. Malta se spojila s epoxidovou masou a vytvořila vynikající pojivý i ochranný materiál.

Náročnější bylo zpevnění celé konstrukce dlouhé 250 metrů. Vadný hlavní pilíř dostal nový základ. Historický vývoj opevnění přivedl restaurátory na myšlenku zesílit vazníky, které drží sousedící kamenné klenby. Právě zde bylo slabé místo v odolnosti celé konstrukce. Podařilo se to pomocí cementace injekční metodou. Ve směru od koruny byly do horních oblouků navrtány čtyři a půl centimetru silné a čtyři metry dlouhé kolmé otvory, vždy v prodloužené ose 44 opěrných pilířů. Ke zpevnění silně namáhaných vazníků dolního „podloubí” byly vyvrtány po levé a pravé straně patice horního pilíře dvoumetrové otvory, a to napříč do polí oblouků. Celková délka vrtů činila 528 metrů. Před vlastní injektáží byly všechny otvory pečlivě vyčištěny. Aby cementová malta nevyhřezla ze spojů a neznehodnotila tak vzhled stavby zhotovené bez pojiv, byly všechny spáry utěsněny ucpávkami. Během injektáže měli restaurátoři neustále připraveny hadice, aby každé případné znečištění okamžitě spláchli vodou. Po ukončení prací lze prohlásit, že se všechny zásahy povedly a že zvenčí nejsou viditelné.

Nemenší význam měla konsolidace četných žulových kvádrů, které se působením nejrůznějších vlivů rozpadly na dva nebo více kusů.

Restaurováni akvaduktu trvalo – vzhledem k náročnosti příprav i vlastního provedení – plné dva roky. Historický monument, převzatý od předků, byl uchován pro potomky.

RHš

Zdroj: Věda a život – populárně vědecký měsíčník č. 4/1976, ročník XXI (XXXVI)

Nové články 1x za mesiac na váš eMail.

Nerozosielame spam! Prečítajte si naše podmienky použitia.

Súvisiace články

Zásady obnovy fasád architektury 19. a počátku 20. století

Architektura 19. a 20. století je významnou součástí našeho kulturního dědictví. Vyžaduje pozornost, úctu a odbornou péči. Pro její obnovu v obecné rovině platí to samé, co pro obnovu jakýchkoliv jiných stavebních památek. Odlišnost je v tom, že architektonická tvorba dvacátého století začala pracovat s novými materiály a konstrukčními řešeními.

Obnova výplňových prvku historických staveb

Miloš Solař

Dveře, vrata, dveřnice, okenní rámy, okenice, výkladce a další výplně okenních a dveřních otvorů jsou významnou součástí architektonického dědictví. Zároveň však patří k součástem nejvíce ohroženým a zatím nedoceněným. Dlouhou dobu byly předmětem zájmu pouze prvky, které měly umělecko řemeslný charakter. To spolu se skutečností, že výplně otvorů jsou obvykle zhotoveny z méně trvanlivých materiálů než stavby samy a jsou na ně kladeny vysoké uživatelské nároky, vedlo masivním výměnám historických prvků za nové.

Předpoklady rekonstrukce krycích povrchových úprav kamene

Z hlediska současného stavu poznání není pochyb o tom, že se běžné druhy kamene jako je pískovec a opuka až do sklonku devatenáctého století používaly pro své technické vlastnosti nikoliv pro svůj vzhled. Povrch stavebních konstrukcí zhotovených z kamene i kamenných soch byl překryt omítkou nebo krycím nátěrem a pohledově se neuplatňoval. Výjimky potvrzují pravidlo, ale jejich počet je ve srovnání s celkovým množstvím historických staveb zanedbatelný.