aktivita " diskusia " Všeobecné diskusie " Falzifikátori včera a dnes

Označené: 

  • Falzifikátori včera a dnes

     asomtam aktualizované pred 5 rokov, 10 mesiacov 4 Členovia · 16 Príspevkov
  • asomtam

    člen
    28. januára 2016 o 7:32
  • asomtam

    člen
    3. januára 2016 o 19:22
  • asomtam

    člen
    18. mája 2013 o 20:28


    ilan U. (46, prvý zľava), Dušan B. (34, druhý zľava) a Pavol K. (28, vpravo) sú obžalovaní, že vyrábali a obchodovali s falošnými mincami.
    Autor:  hc, Nový Čas
    Súdia troch mužov: Chceli predávať napodobeniny keltských mincí
    08. 01. 2013  17:21 – Pred senát trenčianskeho súdu sa včera postavili traja muži, ktorých polícia označuje za najväčších falšovateľov keltských minc

  • asomtam

    člen
    19. marca 2013 o 12:20

    Súdia troch mužov: Chceli predávať napodobeniny keltských mincí

    Súd: Trojica falšovala keltské mince! Pravé by mali hodnotu 2,6 milióna eur

    Milan U. (46, prvý zľava), Dušan B. (34, druhý zľava) a Pavol K. (28, vpravo) sú obžalovaní, že vyrábali a obchodovali s falošnými mincami.
    Autor:  hc, Nový Čas

    Súdia troch mužov: Chceli predávať napodobeniny keltských mincí
    08. 01. 2013  17:21 – Pred senát trenčianskeho súdu sa včera postavili traja muži, ktorých polícia označuje za najväčších falšovateľov keltských mincí.

  • harp

    Administrátor
    2. februára 2012 o 17:58

    Odborníci predpokladajú, že autorom diela zo 16. storočia je jeden z da Vinciho žiakov.

    http://www.obnova.sk/clanok/objavili-najstarsiu-kopiu-mony-lisy

  • asomtam

    člen
    23. apríla 2010 o 11:06



    Dúfam,že sa neurazia legálny výrobcovia novodobých kópií a zle si nevysvetlia že sa ocitli poboku podvodníkov.ale myslím že aj ich legálne výrobky uviedli mnohích /po drobnej úprave/ odborníkov do rozpakov.
    Repliku som sem pridal aj pre pánov čo ohodnocujú prácu Triatrenčianskeho.Ak ich kvalita dosiahla kvalitu týchto legálnych replík,tak ich hodnota je podobná/keď už ich odhalili/.No a keby to boli predávali ako originál,tak sa stačí pozrieť na rôzne aukcie mincí/http:/coinarchives.com alebo zagooglit obrázky ost kelten munze/,ale pri takom objeme výrobkov by nedosiahli pomaly ani cenu replík.

  • asomtam

    člen
    23. apríla 2010 o 10:28

    Padělky, imitace, kopie

    Peníze se padělaly a napodobovaly takřka od doby jejich vzniku a budou se pravděpodobně falšovat až do doby jejich naprostého nahrazení jinými způsoby placení. Padělatelé a napodobovatelé byli a jsou méně či více nadaní. Ti více nadanější, kteří se zaměřili na antické mince zaslouží na jedné straně odsouzení nás sběratelů či vědců a na druhé straně často obdiv k jejich nadání. Záleží na maličkosti – zda jejich výrobky jsou vydávány za originály nebo je jasně řečeno, že jde o reprodukce. Tím se liší zločinec od umělce. Přesto i zločinec může být velkým umělcem a naopak.

    Antické mince, které nejsou originálem lze rozdělit do několika kategorií a stupňů, které se mohou částečně nebo zcela překrývat, což závisí spíše na názoru jednotlivých sběratelů nebo vědců, než na skutečnosti. Předkládám zde můj vlastní pohled na problematiku „neoriginálních“ antických mincí.

    Hlavní skupiny neoriginální antických mincí:

    Soudobé (antické) padělky: lité, ražené

    Novodobé padělky: lité, ražené, částečné padělky z originálů

    Soudobé (antické) napodobeniny: napodobeniny na základě politických, ekonomických a obchodních vztahů, restituční mince, barbarské napodobeniny

    Novodobé napodobeniny

    Novodobé kopie

    Soudobé (antické) padělky

    Padělání mincí se v antice, jako ostatně jiné závažné zločiny, trestalo smrtí. Proti falsům se hledaly již tehdy různé, nejen legislativní prostředky. Oficiální mincovny proto zhotovovaly někdy tzv. serrati, mince se zoubkovaným okrajem. Padělky nejsou míněny uměle znehodnocované mince, vydávané jejich „oprávněným“ emitentem. Zdá se, že jedním z největších falsátorů peněz byl často oficiální stát. Žádný z druhů soudobých padělků není zcela nehodnotný, protože se jedná o původní doklady o tehdejším stavu státu a společnosti.

    Lité padělky byly ve starověku velmi běžné a lze je poměrně snadno rozeznat od originálů podle celkového vzhledu.

    Ražené padělky vyrobené ve starověku lze identifikovat velmi těžce a často se téměř neliší od jejich předloh. Padělatelé měli zisk z rozdílu mezi váhou originální a falešné mince nebo z rozdílu obsahu drahého kovu. Často byly raženy tzv. suberati , což jsou mince s hodnotným povrchem „naplněné“ nehodnotným kovem. Tyto typy byly raženy až po plátování vnitřního jádra stříbrem či zlatem nebo po vyražení dodatečně stříbřeny či zlaceny.

    Novodobé padělky

    Moderní falsa jsou vyráběny a nabízeny za účelem oklamání sběratele na rozdíl od současných reprodukcí, které jsou označeny nebo při jejich prodeji je řečeno, že se nejedná o originál.

    Lité padělky jsou velmi časté a lze je rozpoznat poměrně snadno s výjimkou některých fals původně litých mincí (např. římské aes grave). Ale i zde lze identifikovat minci podle patiny, tvaru střížku, hrany, složení kovu. Odlitky původně ražených mincí odpovídají jejich výrobnímu postupu. Povrch mince je křehký, často nerovný, drsný s patrnými otvory, způsobenými vzduchovými bublinami. Šev nebo jeho zbytky na obvodu mince může minci také identifikovat jako padělek. Padělatelé však často mince ciselovali a přelešťovali aby zakryli stopy lití. Litý padělek může být zřejmý i na první pohled celkovou měkkostí reliéfu a písma. !Upozorňuji však na rozšiřující se velmi přesné odlitky zlatých, především keltských mincí! Tyto padělky jsou lity moderními metodami a není snadné je rozpoznat.

    Ražené padělky se zhotovovaly již v době renesance a tato činnost pokračuje dodnes. Italští medailéři zhotovovali hlavně římské Sestercie. Vynikajícími padělateli té doby byli starožitník Giovani Cavino z Padovy, archeolog, stavitel a malíř Alessandro Bassino, malíř a spisovatel Pirro Ligoro, jejichž padělky jsou podle jejich původu nazývány Paduani. Dalšími padělateli byli parmský malíř Marmita a jeho syn Lodovico. Paduani jsou vlastně renesančními medailemi, jejichž předlohou byly většinou velké bronzy vzácnějších římských císařů (Augustus, Caligula, Galba, Vitellius, Vespasianus, Titus). Paduani se liší od originálů renesančním stylem písma a obrazu a jsou dnes vzácné.

    Jedním z nejznámějších pozdějších padělatelů byl Němec C.W.Becker (1772-1830), jehož práce jsou dodnes vysoce ceněny pro svou dokonalost i jako projev autorova výjimečného nadání. Italský rytec L. Cigoi (1811-1875) vyráběl padělky pozdně římských ražeb a to i přerytím nebo úpravou pravých mincí.

    V roce 1914 byl odhalen řecký padělatel K. Christodoulos z Kypru, který odléval razidla podle pravých mincí a falsa razil ručně. Jeho padělky řeckých mincí jsou tudíž velmi podobné originálům.

    Částečná falsa antických mincí byla někdy zhotovena přerytím části mincovního obrazu, úpravou textů, či přidáním mincovních značek atd. Někdy padělatelé rozřízli dvě mince a spojili k sobě nepříslušející rub a líc.

    V současnosti pracuje pravděpodobně více anonymních padělatelů, jejichž výrobky mají různou technickou a uměleckou úroveň. Počet fals na trhu se zvyšuje úměrně zájmu o antické mincovnictví. Identifikace moderních padělků bývá vzhledem k jejich časté dokonalosti značně obtížná, ne-li téměř nemožná. Někdy může pomoci pouze srovnání podezřelé mince s jejím originálem, např. v muzeu.

    Soudobé (antické) napodobeniny

    Napodobeniny vznikaly téměř současně se vznikem původních mincí, ne však se záměrem oklamat jejich příjemce. Napodobeniny nejsou přesnou kopií předlohy a často je zřejmé podle jejich vzhledu, že nejde o původní ražbu. V každém případě se jedná o originální starověké mince, nejde o padělky. Na imitacích byl někdy postaven (po určitou dobu) celý mincovní systém některých států či kmenů (Keltové…).

    V antickém Řecku se imitace objevují jako součást politických, ekonomických i obchodních vztahů tehdejších států (měst) a jejich kolonií, spolků či ovládajících dynastií. Oblíbené typy mincí (korintský Stater, aténské Tetradrachmy, Lysimachovy mince…) byly napodobovány četnými vládci a městy pro jejich obecnou platnost v tehdejším světě. Kartaginské napodobeniny sicilských mincí lze možná vysvětlit jejich estetickou hodnotou.

    Restituční mince jsou ražby zhotovené delší dobu po ražbě originální emise, jejíž obraz a popřípadě legendu opakují (Alexandr Veliký – Agathokles a Antimachos…). Četné římské restituční mince měly upevnit památku na některé panovníky.

    „Barbarské“ imitace se většinou odlišují od jiných napodobenin svým hrubším „barbarizujícím“ stylem, technickým provedením a svým původem na okraji tehdejšího světa. Keltské, Dácké a Skytské kmeny a vládci napodobovali řecké (Statéry Alexandra Velikého a Filipa II. …) i římské mince (Denáry římské republiky…). Některé, většinou starší Dácké napodobeniny z 4. a 3. stol. př. Kr. lze jen velmi těžko odlišit od originálů. Tyto i jiné imitace se stávaly vzory pro pozdější další a další napodobeniny, takže se stále více vzdalovaly od původní předlohy. Místní rytci pravděpodobně později již nevěděli, co přesně kopírují a vkládali do svého díla svoji fantazii a charakteristický umělecký styl. Můžeme se proto setkat s mincemi (především keltskými) s obrovskými hlavami, deformovanými zvířaty a postavami, či jen s kružnicemi a body. V pozdějších dobách se setkáváme s masivní produkcí převážně germánských imitací římských ražeb z 4.-5. stol po Kr., která tvořila celý mincovní systém tehdejších germánských království.

    Novodobé napodobeniny

    Výrobou reprodukcí antických mincí a jiných starožitností se zabývá více jednotlivců a firem po celém světě. Jejich „díla“ se liší kvalitou od nejprostších kopií, vyráběných strojově, až po skutečná umělecká díla. Patrně nejznámějším současným rytcem je Bulhar Slavey (Slavei) Petrov. Webové stránky některých dalších výrobců (prodejců) reprodukcí, hlavně ze západní Evropy a USA lze nalézt na internetu: Steve Millingham Pewter Replicas, Gallery Mint Museum, Museum Reproductions, Chard, atd. Při nákupu reprodukcí je třeba dávat pozor na to, zda se jedná o pouhé přesné technické kopie originálů (viz. níže) nebo o skutečné, ražené reprodukce, které mají charakter uměleckého díla.

    Novodobé kopie

    Jedná se o technicky přesné kopie mincí pro muzejní, studijní nebo dárkové účely. Všechny tyto kopie jsou výrobcem označeny pro znemožnění jejich zneužití.

    Galvanoplastické kopie jsou vyráběny hlavně pro muzea. Na jejich hraně bývá patrné spojení obou částí mince. Složení kovu má vysokou čistotu.

    Článek zpracoval Pavel Neumann

  • asomtam

    člen
    22. apríla 2010 o 22:38

    Iné fakty o nápisoch na Velestúre

    Nedá nám nezareagovať na článok „Túra na Velestúr“ v čísle 44/2003 z 30. októbra, v ktorom pán Emil Semanco nesprávne popisuje pôvod runových nápisov v Kremnických horách. Nie sú to ani keltské, ani vikingské a ani druidské nápisy, ako uvádza vo svojej reportáži. Ide o odkaz našich predkov a rozlúštil ho moravský bádateľ Antonín Horák.

    Vážená redakcia EXPRESS International,
    píšem vám v mene občianskeho združenia Genius loci z Nového Mesta nad Váhom (web: wwww.geniusloci.region-nmnv.sk). Jedným zo záujmov združenia je aj obnova slovanských zvykov, tradícií a poznanie histórie nášho jedinečného etnika. Nedá nám nezareagovať na článok „Túra na Velestúr“ v čísle 44/2003 z 30. októbra, v ktorom pán Emil Semanco nesprávne popisuje pôvod runových nápisov v Kremnických horách. Nie sú to ani keltské, ani vikingské a ani druidské nápisy, ako uvádza vo svojej reportáži. Ide o odkaz našich predkov a rozlúštil ho moravský bádateľ Antonín Horák. Vysvetlím:
    Velestúrske nápisy zdokumentoval v 60-tych 19-teho storočia rokoch bádateľ Slovenského národného múzea v Bratislave Pavol Križko. Ako prvý našiel na ceste od Skalky k vrcholu Smrčníka do čierna zvetraný kameň (obr.1) s nevýraznými runami. V spolupráci so sochárom Klemensom odliali povrch kameňa do sadry.
    Touto technikou sa im podarilo celý nápis opísať, no mnoho rokov s ním nikto nedokázal pohnúť. Až Antonín Horák vylúštil nápis takto: „rawá chlachawá rujáračá bohá lěsá“ = „hroby chovajú oráčov (roľníkov), bohom obete“.
    Tento jazyk je praslovančinou balkánskeho pôvodu, z ktorého sa neskôr vyvinula dnešná slovenčina. Nápis nám oznamuje, že pod ním ležia ľudské obete neolitických roľníkov. Bolo by užitočné, keby archeológovia vykopali pochované telá a na ich organických zvyškoch otestovali vek pamiatky. Zhruba sa však dá usúdiť, že pochádza z druhej polovice 2. tisícročia pred našim letopočtom.
    Mnohých určite prekvapil tento časový údaj, ale je to skutočne tak – Slovania obývali naše územia pred viac ako 3000 rokmi. Miloš Drastich vo svojej knihe (SLO)WÁNI Z TIEŇA? – Expedícia do minulosti II. (Vydal: EPOS Ružomberok 2000; ISBN: 80-88977-27-4) hovorí o tom, že zahraniční historici a archeológovia Slovanov upozorňujú, aby prehodnotili svoje dejiny. To, čo tvrdíme svojim deťom v školách – že naši predkovia prišli na súčasné územia v 4. – 6. storočí – nie je teda pravda. Okrem archeologických dôkazov je tu aj logická opora – národ roľníkov predsa nemohol osídliť také rozsiahle územia za taký krátky časový úsek. Naši predkovia migrovali tak, že po preľudnení v jednej doline, odchádzali mladí ľudia osídľovať susednú neobývanú dolinu. Späť k nápisom.
    Križko sa v roku 1865 znovu vydal na Smrčník hľadať runy. Svoje potulky podrobne popísal v Letopisoch Matice slovenskej (1868, roč. 5, zv. II., str. 75). Na vrchole Smrčníka ho zaujal kamenný útvar s kolmými a rovnými stenami. Povrch objektu bol členený do vydutín a zákutí. Tvorili ho ploché kamene poukladané na seba bez malty. Navrchu bola plošina (akoby na posvätný obrad). Pod machom sa objavili ryhy podobné písmu. Kriško sa teda pustil do nedočkavého oškrabávania, až nakoniec vykukol celý súvislý nápis (obr. 2).
    Zachovanosť nápisu bola podobná ako pri prvom kameni, a tak si vyžiadal cez Maticu slovenskú opäť účasť sochára Klemensa, aby spolu urobili odliatok zo sadry. A aj tento nápis čakal až na Horákove rozlúštenie.
    Zvláštnosťou je, že celé riadky sú pravobežné, ale jednotlivé asymetrické znaky sú ľavobežné. Z toho sa dá usudzovať, že pisár sa znakom naučil asi niekde v oblasti dnešného Talianska, kde sa písalo ľavobežne. Ale v oblasti dnešného Slovenska bolo zvykom písať texty pravobežne. Táto kombinovaná technika svedčí o tom, že tento nápis je mladší ako predošlý náhrobný kameň. Mohol by byť tak z počiatku prvého tisícročia pred našim letopočtom.
    Antonín Horák nápis rozlúštil takto: „priěchách sílián at maráně zrúímich krěměnitjá tě túr wi wsí á hrádáj biě hade pa túru dwiěstiě tě asmdst“ = „přispěchavší posila od Moravy ozrujinovavší pevnosti těch pohanů ve vsích aj ohradách, bije hady po Túrsku dvěstě těch osmdesát“.
    Práve tento nápis nám vysvetľuje odkiaľ pochádza celá rada miestnych názvov v širokom okolí Velestúru s koreňom „-tur-„ (Tursko, Turinec, Turica, Turany, Turie, Turná, Turčiansky Martin, Turčianske Teplice). Tatárski pohani (expr.) terorizovali náš národ. Preto sa naši predkovia rozhodli povstať (zvláštne, že práve v tomto kraji vypuklo SNP – tiež proti tyranom), ale bez pomoci , ktorá prišla od (z) Moravy, by sa to ťažko podarilo. Obyvatelia teda zachytili udalosť týmto spôsobom. Určite by to nebolo možné, keby tyranov nevyhnali.
    Ak sa chcete dozvedieť viac z našej dávnej histórie, prečítajte si napríklad knihu Antonína Horáka – O Slovanech úplne jinak (vydalo Nakladatelství LÍPA – A. J. Rychlík Vizovice 1991; ISBN 80-285-0010-1). V prvom štvrťroku 2004 bude aj táto história zachytená na internetovej stránke slovania.webpark.sk, kde už teraz môžete čerpať o Slovanoch množstvo iných zaujímavých poznatkov.
    Je tragédiou tohto národa, že rímsky nápis na hradnom brale v Trenčíne sme si zasklili, nesmierne si ho vážime a slovanské nápisy nechávame chátrať namiesto toho, aby zaujímali predné miesto v Slovenskom národnom múzeu v Bratislave. Odmietame si priznať vlastnú identitu – a prečo vlastne? Vadilo by niekomu odhalenie, že Cyril a Metod nepriniesli Slovanom prvé písmo? Vadil by niekomu fakt, že náš národ nie je postavený na kresťanských základoch? Prečo sa od doby stredovekej inkvizície vyhľadávali a likvidovali všetky staré slovanské písomnosti, bez ohľadu na ich obsah (napr. recepty na kvasenie vína)?
    A tak sa nám zachovali len dobre skryté runy na neznámych skalách a my pokračujeme v ich ďalšej likvidácii (a tým i v dôkazoch o ich skutočných pôvodcoch) svojou ľahostajnosťou.
    S úctou
    Tomáš Šarman, Genius loci. o.z.
    odpoveď sme nedostali, lebo EXPRESS International číslo 44/2003 z 30. októbra bol posledným číslom starej redakcie

  • asomtam

    člen
    22. apríla 2010 o 18:30

    Najväčší vedecký podvod minulého storočia04.05.2009

    Väčšina vedných disciplíny sa opiera o základné tvrdenie, o ktorých neradno pochybovať. Presto SE taká tabu niekedy zrúti ako domček z kariet, Reali SE časom dokáže, Zo Pravda je iná veda v takomto prípade stavala Na omyle. Niektoré pochybenia SE podarí odhaliť vzápätí, u iných k trvá aj desiatky rokov. Ovšem najväčší hanbou pre vedcov JE, Reali sebe nechá naivne podvod oklamať zámerným.
    Starožitnický advokátom (nižšia právnik) Charles Dawson Spolu s vedúcim geologického oddelenia Britského múzea sirom Arthurom Smithom Woodward informovali v ROKU 1912 londýnsku Geologickú spoločnosť o náleze pozostatkov hlavy neznámeho pračloveka. Tento “objav” Žiadame Vás, aby nám mnohí Odborníci nazývajú podvodom najväčším vedeckým 20. storočia.

    Čo ukrýval lom?
    Vsechno začalo u anglickej dediny Piltdown blízkosti Sussexe, kde robotníci ťažili štrk Na opravu cesty. Amatérsky archeológ geológ Karel Dawson tvrdil, Ze si tam všimol kúskov hnedého pazúrika hneď ho napadlo, Zo pazúrik svedčí o tom, Zo Náleziská moze obsahovať fosílie hominidov (bytostí s ľudskými znakmi). Preto požiadal robotníkmi, ABY mu dali správu, ak narazia Na nejaké “staré kosti” tie SE Tu skutočne našli. Nález pozostával z úlomkov lebky, čeľustnej kosti jediného zubov. Dawson JE Pote v decembri 1912 ukázal Na verejnosti edited pozostatky tzv piltdownského človeka.
    Lebka bola zložená z úlomkov pochádzajúcich z ery pleistocénu, približne posledné Doby ľadovej mozgová kapacita piltdownského človeka bola spočiatku odhadnutá Na priemer Medzi ľudskou ľudoopov. Neskoršie detailné Výskum však ukázal, že objem mozgu JE som skutočnosti 1400 kubických centimetrov – teda asi toľko edited by u moderných edited Piltdownu. Záhadný tvor bol Na počesť objaviteľa nazýval Eoanthropus Dawson!

    Odborníci SE nezhodli v Zákaznícke náleze
    Mnohí vedci boli nálezom nadšení. Verili, že majú prvýkrát v rukách empirický dôkaz ľudskej evolúcie, pretože nájdený tvor Medzi premostenie Priepasť ľudoopov človekom. Stal SE základom pre úvahy o takzvaných “chýbajúcich spojovacích článkoch”. Nasledujúcich tridsať rokov zaujímal piltdownský Človek výnimočné misto v prehistórii človeka, Nebot posunul dobu jeho vzniku az Na mínus milión rokov.
    Niektorým zahraničným expertom SE však zdalo divné spojenie natoľko ľudskej lebky s
    vyložene zreteľné opičí čeľustí. Ovšem Briti si Tak strašne priali mit Onen Darwinov “chýbajúci článok” Doma Na ostrovoch, Zo nález skutočne kriticky nezhodnotila. Blízky Dawsonov spolupracovník – prominentnej vedec sir Woodward ľahko presvedčil mnohé expertmi, Zo naozaj ide o cenné Unikátny nález. S vykopávkami pomáhal Dawson aj rímskokatolícky Kňaz Pierre Teilhard de Chardin, čím o sebe ešte zvýšila dôveryhodnosť celého podniku. Navyše tento jezuitský Kňaz sam urobil ĎALŠIE nález – zub (Špičák).
    S cirkvou Na Resetovať stráne av očakávaní ďalších objavov nemal Dawson v te dobe vážnejšie odporcu.
    Chýr nájdeného chýbajúceho článku Medzi ľudstvom jeho predkov primáty SE Rýchle šíril svetom. Kópia slávnej lebky SE dostali do mnohých múzeí Na Vysokej školy. Veľmi cenený originálnym bol po 40 rokov atrakcií terajsieho NÁRODNÉHO historického múzea v Londýne.
    Niektorým kritickým vedcom však SE nález nehybné nezdal vierohodný. Čeľusť príliš pripomínala ľudoopa az samotná lebka sa na prvý pohľad podobala lebke anglosaského človeka. Mnoho ďalších výskumníkov časom vyvodili, Zo ony DVA komponenty k sobe možno vôbec nepatria.

    Moderná technika priniesla Sok!
    V ROKU 1949 Americký paleoantropolog Kenneth Oakley vykonal u piltdownských nálezov Fluorový starobe test relatívneho. Ten vychádza z princípu, Zo Fluór Má schopnosť uchovať SE v kostiach živočíchov nielen ZA života, pivo aj po ich Smrti, keď o sebe iné prvky vytrácajú. Pritom Obsah fluóru v kosti väčšinou s vekom Stoupa. Zistením žiadne zo slov fluóru Tak môžeme stanoviť približný vek kosti. Dr Oakley zistil, Zo piltdownský Človek bol Starý približne 10 000 rokov – nie Pol milióna, Ako o sebe tvrdilo pôvodne. Ak chcete vážne spochybnilo piltdownský nález, coz viedlo postupne k odhaleniu celého podvodu.
    Dnes vieme, že lebka patrila človeku Zo stredovekého pohrebiska, zatiaľ čo čeľusť zub nedávno zosnulej opicu (šimpanz Ci orangutan). O tom, že ide o nestoudný falzifikát, Experti prvýkrát informovali 21. novembra 1953 a Závery zhrnul Roku 1953 pre bulletin Britského múzea dr. Oakley v článku “reseni piltdownského problému”. Dokazoval, Zo Špičáku bol upilován, ABY vyzeral primitivněji staršie. Navyše ho ktosi odfarbila impregnoval zrnko piesku, ABY “napodobňoval” fosilizaci. Časopis Veda Newsletter k tomu upresnil: “Čeľusť bola, vylepšená ‘dichrómanom potaše železa, ABY vyzerala edited zmineralizovaná.”
    Vedecký svet bol ohromený piltdownským odhalením, pretože jeden z dôležitých
    dôkazov evolúcie SE tim ukázal edited podvod. (Vrátane praveké pálky Na kriket, who SE údajne Mela tajomnom v onom štrkového lomu nájsť prijať.) Milujem isté, Zo zdanlivé prehistorické fragmenty do lomu vhodne umiestnil skutočný odborník.

    Páchateľ zostal Anonymný
    Zostáva však otázkou, KTO, aby bol? Podozrenie padlo najprv Na objaviteľa Charlesa Dawson, ALE desať bol v čase vyšetrovania uz 37 rokov po Smrti. Možným vinníkom Mohol byt aj otec de Chardin, hlásateľ náboženstvo evolúcia priaznivec evolučného pôvodu človeka. Väčšina vedcov o sebe v čase odhalenia domnievala, Zo renomovaní paleontológovia archeológovia, ktorí o sebe pôvodne zúčastnili piltdownských výskumov, Patri Buď k páchateľom alebo naopak k oklamaným obetiam starostlivo naplánovaného podvodu. Postupne SE objavovala nové mená, Rôzne kombinácie, ALE konkrétneho páchateľa nič neusvědčilo. Prevažuje však domnienka, že všetko Melo podporiť Darwinova evolučná Dielo.
    Zatiaľ najnovším možným podozrivým JE Martin AC Hinton, ktorý pôsobil edited kurátor zoológie v Britskom múzeu v polovici 20.storočia Prvá. Preco? Zistilo sa, že jeden trup, ktorý mu bol zverený na konzervovanie, obsahoval kosti Zuby umelo zafarbené spôsobom, ktorý veľmi pripomínal spôsob “úpravy” nálezov z Piltdownu. TOTO ĎALŠIE dôkazy spôsobili, že niektorí Odborníci, zaoberajúci SE piltdownským podvodom, rozhodol, že dôkazy o Hinton edited jedinom páchateľovi podvodu sú teraz jasné. Pre iných vedcov JE však prípad zahalený tajomstvom nehybné.

    Autor: Drak

  • asomtam

    člen
    22. apríla 2010 o 17:12

    KED sa ľudia snazia oklamat história
    Dejiny sú posiate množstvom historických falzifikátov. Mnohé z nich Okolo Seba sústredili Taku pozornosť vedcov, Zo sa tiež Stali súčasťou histórie. Viete si predstaviť, že podľa CESI nemali svoj Kráľovodvorský Zelenohorská rukopis Slováci bájny Velestúr? Nepochybne od nás na pripravilo o vzrušujúce historické zápletku.

    KED sa nedávno ocitla v podozrení Busta pôvabnej kráľovnej Nefertiti, mnohí nadšenci egyptskej histórie iba zatajil dych. Predstava, že podľa podoba kráľovnej s nádherným štíhlym krko, výraznými lícnymi kosťami chýbajúcim okom mohla byt historickým podvrhom, bola pre NICH nepredstaviteľná.

    Busta Nefertiti mala mat podľa odborníkov viac ako tritisíc rokov, žiadny historik Henri Stierlin umenia prišiel s novou teóriou. Údajné ide o podvrh sošku dali vyrobiť začiatkom dvadsiateho storočia.

    Autor: Ján KrošlákVIDEO
    Ako vyzera slovenský falzifikát vo Velestúre

    Ďalšie freevideo nájdete Profesijné Na tv.sme.sk.

    Podobne ako pri ostatných ikonách svetovej histórie, hľa v prípade Nefertiti možno čakať rovnaký scenár – nekonečné spory o Ho pravosti, ktoré nedokážem celkom stopnut Ani moderné vedecké metódy.

    Podobne ako v prípade Nefertiti, nekonečnú TEMO diskusia sa stala aj Napoleonovho posmrtná maska, Turínske plátno ci posvätné relikvie z údajných Kosti Jany z Arku.

    Prípad Piltdownského človeka
    Paleontológ Martin Kundrát z geologického ústavu SAV potvrdzuje, že fenomén falzifikátov zasiahol aj vediem:
    “Obzvlášť výnimočné trpkosť prinášajú podvrhy do odborov študujúcich evolúciu života Na našej Planete. Spoznáme prípady, KED pôvodcami falzifikátov Boľího samotní vedci, ktorí sa neubránil získanie pocitu Slávy Na úkor etiky stavovskej CTI. “

    Martin Kundrát Má Na mysli takzvaného Piltdownského človeka, ktorý bol vyfabrikovaným pokusom dokázať evolučnej príbuznosť medzi clovekom ľudoopmi. Loz Má však krátke nohy hľa táto prežila iba štyridsať rokov. “Bohuzial, tento podvrh urobil Studiu evolúcie skôr Medvedia službu.

    Viete si asi predstaviť, aka Lavina averzie sa spustila proti evolučnej teórii vedcom po odhalení podvrhu piltdownského. Zrazu sa Dostál robiť podozrenie aj nález Archaeopteryx (najstaršieho známeho vtak, ktorý mal este dlhý chvost, prsty Na krídlach Zuby v zobákovitých čeľustiach), “dodal paleontológ. Archaeopteryx však odolal dnes patrí medzi azda najvýznamnejším ikony evolúcie.

    Edited podvrh sa však zopakoval nedávno. Tentoraz išlo o fosílie, ktoré objavili v 90. rokoch minulého storočia v Cine. Takzvaný Archaeoraptor sa mal stat este významnejším dôkazom o príbuznosti dinosaurov vtákov ako samotný Archaeopteryx.

    “KED senzácia, potom poriadna. V tomto prípade sa o nu usiloval časopis National Geographic, ktorý uverejnil výnimočné fosílií ako prvý, v novembri 1999, “spresnil Martin Kundrát dodal:” Netrvalo však dlho podvrh vyšiel najavo.

    Ukázalo sa, Zo Archaeoraptor JE hybrid, zložený z hornej časti pravekého vtáky dolnej časti malého dinosaura, ktoré však v roku 1999 alebo vedeckému svetu poznáme. Podozrenie paleontológovia z podvrhu neskor jednoznačne potvrdila ai Počítačová tomografia. “

    CO Tak žába s vtáčími krídlami?
    Vopred bežného smrteľníka JE niekedy nepredstaviteľné, ako może takéto zdanlivo vierohodné čudo vôbec vzniknutý. Podľa Martina Kundrata na Veľký JE Problém nie: “Mnohé fosílie čínske dinosaurov vtákov tak zachovaným Peri objavíte Tak, Zo rozštiepite ploché Kamenné Dosky.

    Získate dve zrkadlové polovice Toho istého jedincov. Ak mate takéto Dosky s dinosaurom vtákom, mozem pri dobrej predstavivosti technickej Zručnosti prehodiť niektóre z Kosti Na inu dosku vytvoriť hneď štyri Prechodové evolučnej clanky medzi dinosaura vták. Mozem na skúsiť aj medzi inými živočíchov, ale dinosaurus s rybím chvostom alebo žába s vtáčími krídlami tým sa asi neposkytli ZA Vysoké Ceny. “

    Zahrabávači kostier
    Rozľahlé Oblasti Číny Mongolska sú edited by Rajoy hľadačov fosílnych pokladov. Bohužial, nielen tých profesionálnych. Pri potulkách nekonečnú pustatinou nie je problem naraziť na amatérskych zberateľov. Kadiaľ prejde, zvacsa zanechajú spusť. Skúsenosti paleontológa na potvrdzujem: “Ak paleontológovia narazíte v mongolských pustatinách čínskych Na amatérov, vykopávajúcich kosti, môžu ICH nanajvýš pozdraviť.

    Najbližšia policajná stanica je často vzdialenou jeden i viac dni automat, takže Nema význam hrat sa na hrdinov. Vo Väčšina prípadov sa títo vykrádačov fosílnych hrobové z pochopiteľných dôvodov vyhýbajú kontaktom s profesionálmi. Stalo sa mi na v púšti Gobi, KED sme našli čerstvo odkopaní kostru dravého dinosaura, ALE Ani po objaviteľoch stopy. “

    Spustí, ktorú po sebe ilegálne hľadači zanechajú, býva Obrovská az odborného hľadiská edited by žalostné. Objavenej Z kostry najcastejsie vysekajú lebku pazúry, niekedy dlhé kosti. Ak chcete, čo prežili desiatka miliónov rokov, JE ZA zničenej Pár hodín.

    “Ak mate za sebou úspešnú sezónu objavíte viac kostier, ako stačíte vykopať, potom sa z paleontológa načas Stava zahrabávač kostier. JE TO preto, že po vašich stopách sa výdavkov títo amatérov zoberie všetko, Čo ste nestihli výkopu, prípadne schovat, “hovorí paleontológ.

    Vajce godzily
    Z nálezov vzácnych ázijských fosílií najviac Profitujte priekupníci, ktorí ich predavaju bohatým záujemcom zo zahranicia. NIE JE výnimkou natrafiť Na zaujímavé výtvory, ktoré kombinuj fantázia obchodného ducha. Pri jednej z posledných návštev Pekingu Videl Martin Kundrát dokonca metrové skamenené vajce, ktoré precízne aranžér poskladal z úlomkové škrupiniek niekoľkých vajec dinosaurov.

    “V Cine uz sa našlo Praktický všetko – operení, spiaca AJ štvorkrídle dinosaurami. Tak prečo nie vajce godzily? “Usmieva sa paleontológ. Bežným úkonom JE aranžovaním kosti do najsenzačnejších motivovať, ZA ktoré zahraničný zberateľ rád zaplatí nemalé peniaze.

    “Aj ked vo Väčšina prípadov nejde o vedomie vytváranie vedeckých falzifikátov, ale skoro predajnosti o záruku, občas sa moze stat, že z neho vznikne Vedecká senzácia ako napríklad Archaeoraptor,” dodal Kundrát.

    Romantizmus podvrhy miloval
    Obdobie romantizmu, KED SA Malé národy chceli svoju históriu kultúrou priblížiť veľkým, bolo vynikajúca živnú podo pre Historické podvrhy. Vlnu falzifikátov spustil škótska básnik James Macpherson, ktorý vydával vlastné básne ZA diela keltského básnika z 3. storočia.

    Básnické dielo básne Ossian sa stalo akýmsi skrytým návodom aj pre ostatných romantických fantastov. Podobným spôsobom vznikol v Čechách aj rukopisy Zelenohorská Kráľovodvorský, objavené v 19. storočí. Za autorov podvrhu uz zakrátko po nájdení spisov označili jazykovedci Václava Hanku spisovateľ Josef Lindu.

    Boj o pravosť rukopisov, ktoré Mali ZA ciel dokázať nezávislosť English od nemčiny, však pokračuje Žiadame Vás, aby nám. Ani gramatický, lingvistický, Historický, chemický kriminalistickej Rozbor nedokážem niektórych zástancov rukopisov presvedčiť, že nie sú pravé.

    Velestúr ako útočisko boha Veles?
    Inak na nie JE Ani v prípade velestúrskych nápisovo medzi v horách Banskou Bystricou Kremnica. Desaťročia sa považujú ZA podvrh, nie zatuchnutá sa objavujú tvrdenia, ktoré k spochybňujú. V tomto prípade sa majú oponenti pomerne ľahké – zvacsa sa môžu odvolať, Zo Na Velestúre sa nerobil archeologický Ci geologický výskum tvrdenia o nepravosti nápisu stoja podľa nich na vode.

    KED SA prejdite v okolí Velestúru, pochopíte, Zo vrch Žiadame Vás, aby nám zostal kultovým miestom Bez ohlad na všetky Historické spory. V jeho blízkosti bezprostrednej narazíte Na Kamenné kruhové obradné miesto, ďalším je umiestnené Na blízkom vrchu Smrečník.

    Vyznávačom staroslovanského kultu sa tu podarilo vytvoriť zaujímavý priestor s vyrezávanými sochami Baby Deda, ci vládca hromu Perúna. O návštevy turistov však veľmi nestoja, keďže NIE JE zriedkavosťou, Zo im niekto ich rezbárske práce poškodí. Pôvod názvu vrchu Velestúr odvodzujú od staroslovanského boha Veles, ktorý bol ochrancom stad čarodejníci.

    Křížková Križovatka
    Za pôvodcov falzifikátu Na Velestúre sa desaťročia označujte kremnický archivár historik Pavel Křížka Spolu s prírodovedcom sochárom Jozefom Božetechom Klemensom. Na ich mal podnet Pismo do skaly v polovici 19. storočia vytesať kremnický obuvník Karol Moravčík Na základe Klemensových nákresov.

    Po Křížka, ktorý po sebe zanechal množstvo hodnotnej archivárskej práce, JE v Kremnici pomenovaná ulica. Ďalším z Ulice mesta JE pomenovaná po jeho hlavnom oponentovi Michalovi Matunákovi. Hoci práve u Křížka zbieral Matunák prvé archivárske skúsenosti, Na podvrh ako prvý poukázal práve na.

    Nebola však ZA týmto odhalením obyčajná nevraživosť medzi dvoma dôležitými archivári?
    Po dlhým desaťročiach totiž vychádzajú Na svetlo mnohé Nové faktami. Patrik Fuzák, ktorý na Univerzite Mateja

    Bela v Banskej Bystrici dokončuje doktorandskej práci o živote diele Pavla Křížka, odhalil Nové zaujímavé skutočnosti. Krížiky sa zrejme Chytil sa vlasteneckej páske, nastraženej Klemensom. Pismo síce na zabudnutom mieste v horách objavil, ALE niekto ho upozorniť nan musel.

    Existovala Bolského rozprava?
    Patrik Fuzák Je presvedčený, že runové Pismo podvrhom JE, nie ako Křížka iniciátor podvrhu je podľa neho sporný. “Křížka nápisy objavil v roku 1861 pokúsil rozlúštiť sa ich. Jeho preklad nápisu znie nepochopiteľné: Prišiel Siling zo severu, Zbořil Kremnica AJ Turová všetky hrady i bolo rokov po Turová dvesto osemdesiat.

    Vo svojom článku Starobylé nápisy v Kremnickom Pohoria neskor napísal, Zo velestúrsky Napis JE úzko spojený s Bolského rozpravou o Eturume KTO mala táto skupina Bolského poznámky o Turová, tomu JE zmysel velestúrskeho nápisu zaraz Jasný, “hovorí Fuzák.

    Otázne Podľa neho je, ci spominane dielo od Jána Bolského s názvom suvenírmi septom monfanarum civitatum, ktoré sa Na Křížka odvolával, vôbec existovalo. Napriek intenzívnemu pátraním ho neobjavil v Slovenskej národnej knižnicu, Ani v Budapešti, Ci vo Viedni, kde navyše nepoznali Ani autora Jána Bolského.

    Neprajný Matunák?
    Patrik Fuzák však nesúhlasí Ani s tvrdenia Križkovho oponenta Michala Matunáka, Zo rytcom Kremnických nápisovo bol obuvník Karol Moravčík urobil Tak Na podnet Křížka Klemens. “Matunák tvrdil, že podľa Moravčíkových vnukov k NIM často chodieval Křížka Gustáv Zechenter.

    TOTO Matunákovo tvrdenia však považujú za vymysel, lebo podľa matričných zistili dokladov malých a stredných podnikov, Zo Karol Moravčík Okolo Roku 1860 nemal este ani deti, tobôž nie vnukov, ktorí podľa Boľího svedka týchto návštev, “konštatoval Fuzák.

    Vyvracia aj dalsie Matunákovo tvrdenia, Zo starobylej nápisy Na kremnickom Pohorie Boľího vytesané na slabé trachytovom skalu, Na ktorej sa neudržím Ani dvesto rokov. Kremnické vrchy však nie sú trachytovým, ALE andezitovými pohorím, Co vyvoláva otázniky. Súhlasiť podľa neho možné iba s Matunákovým nazorom, Zo kresličom velestúrskeho nápisu mohol byt samotný Božetěch Klemens.

    “Ostaršovanie” dejín
    Krížiky sa po objavení nápisovo snažil zrejme iba o k, Čo po Dlhých dieloch rokoch spisovateľ Pavel Hrůza trefne nazval “ostaršovaním” narodov. Archivár bol v tom čase presvedčený, že Slovania uz davno pred Svätým Cyrilom spoznali Pismo vykresanie kremnického nápisu kládol Na koniec tretieho alebo začiatok nášho štvrtého storočia letopočtu. “V tomto presvedčený ho zrejme utvrdzovali dve diela.

    UZ spomenut suvenírmi tiež Staroitalia Slavjansk od Jána Kollára, “doplnil Fuzák. Toto a Romantický zanietené dielo podľa neho hlboko zapôsobilo Na mladého Křížka priviedlo ho k názoru, že aj Slováci musia mat veľmi staré dejiny, siahajúce viac storočí dozadu, nez sa Všeobecnej tvrdilo .

    “Vziať musíme urobiť úvahy, Zo Křížka mal v tom čase iba dvadsať rokov ako Mladý národovec chcel dokázať starobylej histórie Slovákov.” Podľa Patrika Fuzáka JE tiež zaujímavé, že samotný Křížka sa uz do konca svojho života neodvolávali Na svoj velestúrsky objav. Zrejme skoro pochopil svoj Národnosti, ALE uz ho nikdy svetu nevysvetlil.

    “KED odium Postup, akym Křížka lúštil nápisy, je málo pravdepodobné, že JE ICH autorom. Porovnal znaky velestúrskeho nápisu tak znakov v Kollárovej Staroitalii Slavjanskej, pričom v danú nápise nachádzal AJ fenickej, etruskej Ci grécke písma znaky. “

    Kto Teda vytvoril velestúrske nápisy? “Najskôr na mohol byt Jozef Božetěch Klemens. Súvisí robiť istej miery aj s Tím, Zo Bol priateľom s Václavom Hankom, ktorému sa pripisuje autorstvo Kráľovodvorského rukopisu Zelenohorského. Klemens koncom 40. rokov 19. storočia robil v Čechách Geologické výskumy bolo na práve v období, KED sa objavili rukopisy, “myslí si Patrik Fuzák.

    Záhada cvičnej skaly
    Zatial co nápisy Na Velestúre su dobre poznáme, iba zlomok ludi vie o existencii skaly pri Zechenterovej záhrade v Kremnici, ktorá nesi podobné runové znaky nápisy ako velestúrske. Údajné ide o skalu, Na ktorej obuvník Moravčík trénoval runové Pismo.

    Milan Rybársky z Občianskeho združenia Kálvária JE presvedčený, že táto Skala od sa mohla stat histórie zaujímavé súčasťou mesta. “Bohuzial, úplne sa na nu zabudla nikdy sa nerobil žiaden Analýza, ci JE Pismo naozaj zhodné s velestúrskym nápisom az akého je obdobím,” dodal.

    Hľa dohady Okolo Velestúru su podla neho zapríčinené urobiť velkej miery Tím, Zo velestúrske nápisy sa považujú ZA podvrh uz akosi prirodzene nikdy čiže predmetom dôsledného vedeckého výskumu. “Keby sa urobil podrobný archeologický geologický výskum, zastavili podľa sa dohady, v akej Skala je Pismo vyryté, koľko Tam vydržia Ake JE staré,” dodal.

    Na Velestúr SA podľa neho zabudo neoprávnene: “Uz skutočností, Zo takýto podvrh máme právo mojej Na Slovensku tým, že sa dal výborne zúžitkovať v cestovnom ruchu. Ľudia majú Historické záhady Radi, žiadny zatiaľ si tento podvrh nedokážeme patrične predať. “

    Štvrtok 30. 7. 2009 | Květa Fajčíková | FOTO – Ján Krošlák – SME, archív

    Čítajte viac: http://veda.sme.sk/c/4951002/ked-sa-ludia-snazia-oklamat-historiu.html#ixzz0lqGSRJVc
    http://veda.sme.sk/c/4951002/ked-sa-ludia-snazia-oklamat-historiu.html

  • asomtam

    člen
    21. apríla 2010 o 10:01

  • asomtam

    člen
    21. apríla 2010 o 9:43

    Nadšenci a podvodníci: Z historie archeologických omylů a podvrhů
    Frederik Velinský (21. 04. 2006)
    I znalce může někdy cesta za poznáním zavést do slepé uličky. Stačí jen příliš slepě něčemu věřit nebo se nechat ve svatém nadšení unést víc, než je zdrávo. Příkladů by se našlo bezpočet. Všichni lidé jsou totiž omylní. Včetně archeologů.

    Jeden značně křiklavý případ máte nejspíš ještě v paměti. 8. září loňského roku proběhla médii senzační zpráva, že archeologové objevili na pohřebišti z doby stěhování národů jen kousek od Prahy unikátní sošku perské bohyně plodnosti Anáhity! Figuru napůl klečící ženy v plášti, zakrývající si tvář knihou, zdobil na spodní straně odvážný erotický motiv. Do české kotliny se podle znalců mohla dostat ve 4. – 5. století n.l. s obchodníky nebo díky kontaktům germánských kmenů s Římany. Byl tu však háček…

    Příliš mnoho sestřiček
    Ihned po zveřejnění nálezu tiskem a televizí se začali ozývat majitelé dalších podobných sošek. Přihlásil se také člověk, v jehož vlastnictví se nacházela forma, z níž bylo možné tyto figury odlévat. Sám ji před mnoha lety vyrobil, prý podle sošek, které kdysi produkovaly teplické Keramické závody – údajně šlo o zobrazení „meditující jeptišky“. Muž byl dokonce přesvědčen, že nalezená soška je nepodvedeným odlitkem přímo z jeho formy, starým jen pár let, což se však nepotvrdilo.
    Týden po svém odhalení už měla údajná Anáhitá více než deset sestřiček a odborníkům nezbylo než kajícně přiznat, že se ve svém hodnocení poněkud unáhlili. Soška není staroorientálního původu, ale jde o novověký předmět, starý asi 100 let. Může jít o kopii secesní sošky, pro něž byly podobné erotické motivy typické, nebo o suvenýr z cest. Kde se však falešná Anáhitá vzala na pohřebišti z doby stěhování národů?
    Problém byl v tom, že neležela přímo v některém z hrobů, ale v ornici nad nimi. Ta však mohla být na místo nálezu přivezena prakticky odkudkoliv. Podle platných nařízení se totiž při každé stavební činnosti z plochy stavby nejprve odváží ornice, nevedou se však záznamy o tom, kam se nakonec dostane. Archeologům se proto občas stává, že v ornici nad výkopy najdou předměty, které jsou jen obtížně určitelné. Málokdy však přistoupí s takovým zápalem a nadšením k jejich výkladu a interpretaci, jako tomu bylo v případě bohyně Anáhity.
    Buďme však objektivní – falešných bohů je z historie archeologie známo opravdu hodně.

    Prototyp slovanského boha
    Kolem roku 1760 se mezi tehdejšími znalci rozneslo, že zlatník Gedeon Sponholz z německého Neubrandenburgu vlastní sbírku kovových figur. Vykopány prý byly roku 1687 ve vsi Prillwitz v Meklenbursku, v místech, kde se údajně kdysi nacházelo kultovní centrum pobaltských Slovanů Retra. V tamní svatyni prý stávaly modly pohanských bohů. Co když je pohanští kněží po vyvrácení chrámu ukryli do země? Bůžkové s runovými nápisy budili od počátku senzaci i nedůvěru, jejich podoba totiž přesně odpovídala dobovým představám romantiků.
    Roku 1794 se ukázalo, že Sponholz má ve sbírce ještě další bůžky, které našel nedávno on sám. Celou kolekci, čítající nakonec na 200 figur, nádob a nápisů, prozkoumal v roce 1825 berlínský archeolog Konrad Levezow. Došel k jednoznačnému závěru – mladší část souboru je podvrh! Vyšetřování prokázalo, že bůžkové byli dílem bratrů Gedeona a Jakuba Sponholzových, v té době již zesnulých. Jeden ze svědků se dokonce přiznal, že sám ryl do kovových odlitků runy. Původ starší části kolekce se zjistit nepodařilo, podezření z podvodu však padlo i na ni. Naši romantici se s tím dlouho nechtěli smířit. Až roku 1852 označil Pavel Josef Šafařík, jako první z našich badatelů, celý soubor prillwitzských idolů za podezřelý.
    Definitivní tečku však napsal až roku 1881 slavista Vartoslav Jagić. Po důkladném rozboru runových nápisů na bůžcích určil, že nemohly vzniknout před rokem 1737. Špatně to dopadlo i se samotnou Retrou. V Prillwitzi jistě nestála! Tamní hrad totiž pochází až ze 13. století.

    Záhadný Glozel
    Daleko větší aféra než ta prillwitská vypukla ve 20. století ve Francii. 1. března 1924 oral mladý rolník Émile Fradin ze statku Glozel s pluhem taženým dobytčaty pole, když tu jedno ze zvířat zapadlo nohou do díry. V ní Fradin našel hliněnou destičku a jiné zvláštní předměty, jejichž počet vzápětí zmnožil dalšími vykopávkami.
    O nálezu se dozvěděl Antonin Morlet, lékař z nedalekých lázní Vichy a zároveň amatérský archeolog. Pronajal si za 200 franků právo na vykopávky v Glozelu a slíbil další peníze, budou-li nálezy zajímavé. O tři roky později měli u Fradinů na statku celé muzeum se dvěma tisíci bizarních starožitností!
    Hrubě provedené, ale sugestivní artefakty z kamene, hlíny i kostí, rytiny zvířat na kamenech a nádoby s lidskou podobou měly podle Morleta pocházet z 8. tisíciletí př.n.l. Největší senzaci vzbudily hliněné tabulky s neznámým písmem. Tisk tehdy psal o „nejstarším písmu Evropy“ a do Fradinova muzea se hrnuli turisté. Glozelským nálezům přidala na popularitě i skutečnost, že znalci se v jejich hodnocení nedokázali shodnout. A tak byla roku 1927 na Světovém kongresu antropologů a archeologů ustavena komise nestranných odborníků, která měla záhadu objasnit.
    Její členové se v Glozelu objevili ještě téhož roku. Tři dny prováděli kontrolní výzkumy a ve velmi vypjaté atmosféře, za asistence policie odhánějící zvědavce. Závěry byly zdrcující. Některé předměty, které sami členové komise v Glozelu vykopali, jsou pravé, jiné falešné. Všechny bez rozdílu však byly do nálezových vrstev zakopány dodatečně.

    „Štvavá kampaň“ akademiků
    Kauza Émila Fradina doputovala až k soudu. Přestože policisté našli na statku v Glozelu řadu rozpracovaných „starožitností“, soud nakonec Fradina pro nedostatek důkazů osvobodil. Pro odpůrce jeho nálezů však zůstaly směrodatné závěry komise z roku 1927. Fradin byl pro ně padělatelem, který ze zištných důvodů využil nekritického nadšení Antonina Morleta.
    Obhájci Glozelu, kteří žijí dodnes (například švýcarský biolog Hans-Rudolf Hitz), označují naopak Émila Fradina za „prostého a laskavého muže, který by nebyl takového gigantického podvodu schopen“ a hovoří o „štvavé kampani závistivých akademiků“. Odvolávají se přitom často na výsledky termoluminiscenčního datování, publikované roku 1974 v renomovaném časopise Antiquity, podle nichž pocházejí glozelské nálezy z období mezi lety 700 př.n.l. – 100 n.l. Měly by tedy být pravěké, i když ne tak staré, jak se domníval Morlet.
    Odpůrci Glozelu namítají, že termoluminiscenční datovací metoda, umožňující určit, kdy došlo k vypáleníýpalu keramických předmětů, byla v 70. letech ještě mladá a nespolehlivá. Mohou přitom argumentovat výsledky dalších pokusů o datování glozelských nálezů touto i jinými metodami, k nimž došlo v pozdějších letech a které jsou plné rozporů. Zdá se, že artefakty pocházejí z mnoha nejrůznějších období – od 4. století př.n.l. až po současnost.

    Dokonale zahozená šance
    Jak rozpory v datování vysvětlit? Velmi jednoduše. První nálezy z Glozelu, včetně některých hliněných tabulek s geometrickými znaky považovanými za písmo, mohly být pravé. Zřejmě jich však bylo málo, a tak se kdosi postaral o další tím, že přidával do výkopů staré artefakty nejrůznějšího původu, získané např. nákupem, a také úplně nové padělky.
    Přestože je většina pozoruhodných artefaktů z Glozelu dodnes pietně přechovávána v tamním muzeu, pachatele už nejspíš nikdo neodhalí. Na místě prvních Fradinových nálezů dosud neproběhl řádný výzkum a pravděpodobně k němu nikdy nedojde. V terénu rozrytém dávnými neodbornými výkopy by stejně k ničemu nebyl. Glozel je tak dokonale zahozenou šancí. Možná to mohl být zajímavý objev, kdyby se do věci nešťastně nevložil Morlet a jeho peníze.

    Ježíš skutečně žil!
    „JAKUB, SYN JOSEFŮV, BRATR JEŽÍŠŮV“, tak zní aramejský nápis na vápencové pohřební schránce na kosti, tzv. ossuáriu, jejíž nález byl oznámen v roce 2002. Schránka, pocházející údajně z roku 63 n. l., byla prezentována jako první archeologický důkaz fyzické existence Ježíše Nazaretského. Obsahovala prý kdysi kosti jeho bratra Jakuba.
    Pravost schránky potvrdili izraelští geologové (měla podle nich být vyrobena před 2000 lety z jeruzalémského vápence) a kladně se k ní vyjádřil i francouzský papyrolog a znalec starověkých nápisů André Lemaire. Použité písmo podle něj odpovídalo stylu, jakým se psalo v letech 10 – 70 n.l. Právě v té době bylo také u Židů zvykem pohřbeného zesnulého po roce vykopat a jeho ostatky posbírat do ossuária.
    Sám Lemaire však zároveň upozornil, že podle římských údajů žilo takových Jakubů, kteří měli otce Josefa a bratra Ježíše, v oné době víc. Konstatoval také, že na ossuáriích se obvykle jméno bratra neuvádí. Muselo by jít skutečně o výjimečnou osobnost. Takovou však Ježíš Nazaretský nepochybně byl.
    U ostatních odborníků vzbudil nález Jakubovy schránky pochyby, vypadal příliš dokonale. Podezřelý byl i její původ. Majitel, který si přál zůstat v anonymitě, ji údajně roku 1987 koupil od překupníka, jenž ji získal od vykradačů hrobů. Ti prý schránku vykopali přímo na úpatí Olivetské hory. Majitel si dlouhá léta nebyl vědom jejího významu, až André Lemaire mu prý otevřel oči.

    Uražení a ponížení
    V létě roku 2003 byly zveřejněny výsledky nových vědeckých expertiz. Izraelští badatelé zpochybnili původ vápence, z něhož byla schránka zhotovena – podobný kámen je spíše než pro Jeruzalém typický pro Kypr nebo severní Sýrii. Zároveň oznámili, že nápis byl skutečně vyryt až v moderní době a že se tedy jedná o falzifikát.
    V té chvíli vystoupil z anonymity majitel schránky, izraelský inženýr a sběratel starožitností Oded Golan. Trval na pravosti nápisu na ossuáriu a znalce prohlásil za zaujaté. Ti mezitím nelenili a napadli další nález, kterým se Golan pyšnil, tabulku s instrukcemi pro údržbu židovského chrámu v Jeruzalémě, psanou starou hebrejštinou. Ve chvíli, kdy Golan nabídl jeden ze svých nálezů k prodeji, začala se o něj zajímat policie.
    V únoru 2004 odvysílala izraelská televize dokument, který představil Golana jako zdatného podvodníka, jenž si prodejem padělků přišel na značné jmění. Reportéři našli dokonce v Tel Avivu jistého Egypťana, který prý celých 15 let pro Golana vyráběl falešné nápisy. V prosinci 2004 proto oznámila izraelská policie svůj úmysl Golana obvinit hned z několika zločinů, včetně podvodu a padělání. Podle samotného Odeda Golana jsou to všechno jen pomluvy a jednání policie označil za ponižující. Na jeho stranu se postavili i vydavatelé Biblical Archaeology Review, kde byly informace o schránce roku 2002 poprvé uveřejněny. O Golanovi říkají: „Je to skromný člověk“.

    Hrob sv. Metoděje
    Klementina Maštalířová, lidová jasnovidka z moravské Stupavy, požívala mezi lidmi jistou úctu. Když v roce 1926 na základě „tajemného vnuknutí“ začala v chřibských lesích kolem Osvětiman pátrat po hrobu věrozvěsta sv. Metoděje, zesnulého na Moravě roku 885, neměla problém se sháněním pomocníků. Její činnost se stala známou a v létě 1932 byla korunována úspěchem, nálezem Metodějova náhrobku!
    Církevní činitelé i archeologové se k němu od počátku stavěli zdrženlivě a mnozí novináři je proto obviňovali ze zášti a obvyklé předpojatosti. Jáma u Osvětiman se stále prohlubovala, očekávaný nález Metodějových ostatků však nepřicházel. Zato se našla druhá náhrobní deska.
    Když v hloubce 22 metrů kopáče zastavila spodní voda, dávno už nešlo jen o sv. Metoděje, ale také o výnosný obchod. Místo navštěvovaly tisíce věřících. Důvěřiví poutníci přispívali na výzkumy, kupovali si fotografie kamenů i další zboží, chtěli se najíst a občerstvit.
    Pak přišlo odhalení. Ukázalo se totiž, že nápisy do kamenů vyryl kdosi skobou, navíc ve špatné chorvatské hlaholici, používané ve skutečnosti až od 13. století. Obrázek biskupské mitry obkreslil pilný tvůrce z tehdy populárních Dolenského Obrázkových dějin národa československého.
    V roce 1934 kauza utichla a na Metodějův hrob u Osvětiman se zapomnělo. Dodnes nebyl nalezen ani tam, ani jinde. Vnuknutí jasnovidky Klementiny Maštalířové se po čase opakovala. Ještě v roce 1960 žádala úřady o povolení k dalším vykopávkám. Už ale nepochodila!

    Nejošklivější Venuše
    Dějiny české a moravské archeologie jsou plné skvělých objevů. V roce 1925 byla u jihomoravských Dolních Věstonic objevena paleolitická soška, přezdívaná dnes Věstonická venuše. Slávy kolem ní bylo tolik, že by bylo s podivem, kdyby někdo nezatoužil se na ní také trochu „přiživit“. Světlo světa proto spatřila „druhá Věstonická venuše“. Statkář F. Mühlender z Horních Věstonic ji údajně vykopal na zahradě při hloubení studně už někdy na sklonku 19. století, ale mluvit o ní začal až v roce 1927.
    Popravdě řečeno, nebylo o co stát. Nová venuše příliš krásy nepobrala, byl to jen primitivní panák vyřezaný z mamutího klu. Mühlender jej nabídl ke koupi řediteli vídeňského Přírodovědeckého muzea Josefu Bayerovi. Ten však usoudil, že jde o padělek. Mühlenderovi sdělil, že soška je sice vyřezána z fosilní mamutoviny, ale v moderní době.
    V roce 1930 se brněnské policii doneslo, že statkář chce svou Venuši prodat do zahraničí za více než milion korun. Protože nebylo jisté, zda soška má či nemá historickou hodnotu, byla podle zákona o vývozu památek policisty zabavena.
    V témže roce se i „druhá Věstonická venuše“ dočkala prezentace v odborném tisku. Do libereckého archeologického časopisu Sudeta o ní napsal její vášnivý obhájce Karl Schirmeisen, bývalý ředitel měšťanské školy a archeolog amatér. Sošku však už mezitím zkoumali jiní.

    Plastika obličeje nikomu nepomohla
    Venuše se znovu dostala do rukou Josefa Bayera, který s překvapením zjistil, že se za těch pár let dost změnila. Někdo si dal práci s detailním dotvořením obličeje a dalšími úpravami celkového vzhledu venuše! To bylo ovšem krajně podezřelé. Proti Mühlenderovi a Schirmeisenovi vystoupili věhlasní odborníci z Moravského muzea v čele s Karlem Absolonem i další badatelé zvučných jmen.
    Příznivci venuše, vesměs archeologičtí amatéři, se obrátili na nejrůznější světové kapacity a kupodivu od nich dostali řadu kladných vysvědčení o pravosti nálezu. Žádný z oslovených vědců však ve skutečnosti „druhou Věstonickou venuši“ na vlastní oči neviděl.
    Mühlender podal na své odpůrce celkem pět žalob pro urážku na cti, ti však soudu písemně sdělili, že na svém negativním stanovisku trvají a k líčení se nedostavili. Definitivní slovo ve sporu měl pak znalec paleolitického umění Herbert Kühn, který upozornil, že některé řezy na sošce z mamutího klu vedou přes silně zvětralá místa, čímž potvrdil dřívější Bayerův názor o nevelkém stáří Venuše. Policie Mühlenderovi sošku nakonec vrátila jako bezcennou. Prodal ji prý do Německa, kde možná dodnes „zdobí“ nějakou soukromou sbírku. Peníze si však neužil. Za pár let se pro jiný delikt ocitl znovu v hledáčku policie a uprchl za hranice.

    Venuše z Modřan
    I v Čechách se svého času našla údajná paleolitická Venuše. V roce 1963 ji do Muzea hlavního města Prahy donesl amatérský archeolog. Údajně ji našla jeho dcerka, když se spolu procházeli v pískovně při železniční trati mezi pražskými čtvrtěmi Modřany a Komořany.
    Na tomto místě byly paleolitické nálezy docela dobře možné, a tak archeologové zpozorněli. Podezřelá byla jen skutečnost, že Venuše údajně ležela na povrchu, na hromádce štěrku, tedy v druhotné poloze. Proti její podobě neměli archeologové vcelku námitek, šlo o stylizované torzo ženského těla bez hlavy, rukou a spodní části nohou. Zato použitý materiál jim nedal spát. Soška byla totiž vybroušena z křemene.
    Archeologové byli na vážkách. Byl vůbec paleolitický člověk se svými metodami a nástroji schopen tak tvrdý kámen opracovat? Neshodli se ani specialisté z turnovské šperkařské školy. Dva tvrdili, že křemen byl opracován ručně ostrým rydlem, možná i pazourkovým, podle třetího byla soška vyrobena moderními nástroji. A tak došlo na pokusy.

    Kotoučová bruska z pravěku?
    Specialisté zkoušeli různé brusné prostředky a vzniklé pracovní stopy, zanechané v křemeni, zkoumali mikroskopicky. Až toto srovnání nakonec odhalilo pravdu. Opracování povrchu Modřanské venuše neodpovídá použití pazourku nebo jiného v paleolitu dostupného prostředku! Soška byla vybroušena na kotoučové brusce, buď zubařské nebo na kovy, a to je technické zařízení, kterým u nás v paleolitu opravdu nikdo neoplýval. Po třech letech bádání skončila nakonec Modřanská venuše v depozitáři Národního muzea jako falzifikát.
    Proč však vznikla? Nikdo neví. Údajný objevitel a možná i falzátor žádné nálezné nechtěl, na penězích mu tedy nezáleželo. Možná si chtěl dokázat, že umí oklamat i učené kapacity nebo mu snad šlo o vnitřní uspokojení, že také Čechy budou díky němu mít svou Venuši. Byl to dobrý pokus, ale nepovedl se.

    Malý český Glozel
    Historie české archeologie však zná daleko primitivnější podvody, které měly jedinou motivaci, peníze.
    Dolánky, Malá Černoc a Kolešovice, to jsou jména tří obcí na Žatecku, kde došlo v průběhu roku 1933 při archeologických vykopávkách k řadě zvláštních nálezů. Začalo to hliněnými hracími kostkami s prapodivnými značkami, které měly podle nálezových okolností pocházet z doby železné či dokonce bronzové. Odborníci nad nimi vrtěli hlavou, nic podobného nikdy neviděli. Ale čekaly je ještě podivnější objevy.
    Naleziště u osady Cárka poblíž Malé Černoce vydalo další unikát, čtyři hliněné destičky. Všechny byly víceméně kruhové, s řadou vrypů po obvodu, pokryté tajemnými znaky, připomínajícími písmo. Měřily v průměru asi 12 centimetrů a byly opatřené otvorem k zavěšení. O nálezu se záhy dozvěděl berlínský profesor Herman Wirth, který právě pracoval na rozsáhlé publikaci Die Heilige Urschrift der Menschheit (Svaté prapísmo lidstva) a destičky pro něj byly důkazem existence evropského písma, z jeho pohledu „indogermánského“, už před čtyřmi tisíci lety. Jeden z Wirthových oponentů, profesor Karel Kramář, zase dával destičky do souvislostí staroslovanských, ba dokonce egyptských.
    Nálezy z Žatecka však vedle nekritického zájmu vzbudily i podezření. Zejména poté, kdy se (nedlouho po destičkách) objevila třetí skupina objektů – velmi zajímavé hliněné sošky. Unikátní série figurek byla údajně nalezena na poli pana Kuglera v Malé Černoci. Byly tak podivné, že se konečně někteří badatelé začali zajímat o bližší okolnosti jejich nálezu. A zjistili pozoruhodné věci.

    Příliš chamtivý padělatel

    Údajným nálezcem všech unikátů z Malé Černoce i Cárky byl jistý Josef Sýkora, který si od počátku 30. let přivydělával jako brigádník na výzkumech Městského muzea v Žatci. O práci projevoval neobvyklý zájem, četl dokonce archeologické knihy, a tak logicky upadl v podezření. Muzejníci si ho pozvali „na kobereček“ a kladli mu nepříjemné otázky tak dlouho, až se do svých výpovědí zapletl a nakonec se přiznal.
    Všechny hliněné předměty, kostky, destičky i sošky, vyrobil on sám. Upekl je v troubě, zakopal, objevil a donesl do muzea, smíšené se skutečným pravěkým materiálem. Když se muzejníci Sýkory ptali, co ho k této činnosti vedlo, dočkali se vpravdě „švejkovské“ odpovědi – chtěl prý udělat tehdejšímu řediteli muzea Maxmilianu Wurdingerovi radost. Zapomněl se však zmínit o odměně, kterou za své nálezy obdržel. 4000 korun nebyly tehdy malé peníze. Josef Sýkora z nich dokonce financoval stavbu svého rodinného domku právě v Malé Černoci.
    Muzejníci ho nešetřili a podali na něj trestní oznámení. Roku 1936 byl podvodník Sýkora odsouzen k částečné ztrátě majetku a tříměsíčnímu vězení. Přitížila mu skutečnost, že si o svých „obchodních transakcích“ vedl záznamy v nálezovém deníku. Všechny Sýkorovy sošky, kostka z Dolánek a tři hliněné destičky jsou ve sbírkách Regionálního muzea v Žatci dodnes, snad jako odstrašující příklad.

    Falešný neandrtálec
    Aby se padělatel sám přiznal, to se stává opravdu málokdy – nicméně se to stává. Podobná aféra se nedávno provalila i na Slovensku.
    U obce Hôrka-Ondrej nedaleko Popradu probíhal archeologický výzkum ještě v dobách společného federálního státu. Stejně jako jinde v okolí i tady se nacházejí minerální prameny, provázené tvorbou travertinu, pórovité vápencové horniny, vysrážené z vody s vysokým obsahem hydrogenuhličitanu vápenatého.
    Zhruba 5 kilometrů odtud leží také Gánovce, kde byl roku 1926 nalezen slavný travertinový výlitek mozkovny raného neandrtálce, starý přibližně 120 tisíc let. Proto vzbudilo mimořádné nadšení, když se v roce 1988 v travertinu u Hôrky-Ondreje našla další lidská lebka. Objev však hned od počátku budil u mnoha archeologů podezření, protože nevypadal příliš pravěký a dohady o jeho stáří tak nebraly konce. Jak se nakonec ukázalo, pochyby byly zcela na místě – šlo o podvod.
    Roku 2003 se k němu v televizi přiznali dva brigádníci, v době vykopávek teprve patnáctiletí. Vedoucí archeologické brigády jim prý slíbila, že najdou-li něco „velkého“, dostanou volno a navíc i nějakou tu korunu odměny. A tak se snažili. Na starém hřbitově ukradli lebku, čtyři dny ji máčeli v termálním prameni, pak ji zakopali na lokalitě a další den opatrně „objevili“. Vůbec je nenapadlo, jaký poprask svým hloupým nápadem způsobí. Báli se přiznat a celých 15 let mlčeli jako hrob. O lebce se mezitím diskutovalo i psalo. Až nyní je definitivně jisté, že není stará 100 tisíc, ale maximálně 200 let. Podvodníci se archeologům omluvili.

    Dvě tajemné pyramidky
    Jak už jsme si na řadě případů ukázali, archeolog nemůže být nikdy dost opatrný. Svědčí o tom i poměrně čerstvý případ z jihu Čech. Při záchranném výzkumu na stavbě rybníka v Cehnicích na Strakonicku objevili roku 2003 jihočeští archeologové kruh z nevelkých žulových balvanů (viz 21. STOLETÍ 10/2004).
    Díky nálezu amforovité zásobnice a menšího koflíku s ouškem určili, že k jejich vztyčení došlo v mladší době bronzové, v období knovízské kultury, asi před 3000 lety. Podle Jana Michálka ze strakonického Muzea Středního Pootaví se jedná o první archeologicky datovaný megalitický objekt u nás. Vše by proběhlo bez problémů, kdyby v samém závěru výzkumu nedošlo k dalšímu překvapivému objevu.
    Po mimořádně suchém létě, kdy nespadla prakticky ani kapka vody, přišel prudký víkendový déšť. Když po lijáku archeologové dorazili na lokalitu, našli v jedné ze sond, vybraných během výzkumu až ke sterilnímu podloží, dva nepravidelné trojboké jehlánky o výšce 28 mm z matného tmavozeleného materiálu s vybroušenou základnou. Opravdu mimořádná záhada…

    Umělohmotné amulety
    Archeologové si zprvu mysleli, že jde o amulety z jadeitu, vzácného nerostu asijského původu, a v tomto smyslu se o nálezu také zprvu psalo v místním tisku. Záhy se však ukázalo, že pyramidky nejsou z kamene. Ve skutečnosti byly odlité z umělé hmoty, metakrylátu nebo polyesteru. Kdosi je záměrně ukryl do výkopu, archeologové je objevili a nechali se zmást. Pachatelem mohl být kdokoliv. V noci a v největších poledních vedrech, kdy se na místě nepracovalo, naleziště pochopitelně nikdo nehlídal. Lokalita byla během výzkumů hojně navštěvována místními obyvateli a také desítkami zájemců o megality a záhady z celé republiky. Kdo pyramidky do výkopu podstrčil se proto asi nikdy nezjistí, také motiv činu zůstává nejasný. Šlo o žert nebo chtěl archeology někdo jen škodolibě „vyzkoušet“?

    Bydlel Marobud u Litoměřic?
    25. ledna roku 2000 publikoval Deník Litoměřicka na titulní straně článek s mimořádně sugestivním názvem „Kde Hitler nehledal, možná našel ženista“. O co šlo? O nic menšího, než o údajný objev sídla markomanského krále Marobuda, s nímž Římané před dvěma tisíci lety vedli urputné ozbrojené spory.
    Marobud asi od roku 6 př.n.l. do roku 17 n.l. pobýval na našem území (je to mimochodem první obyvatel české kotliny, kterého známe jménem). Kde přesně žil, to nikdo z odborníků netuší. A tak místo archeologů objevil Marobudovo sídlo nezaměstnaný voják z povolání Josef Mašan z Litoměřic. Podle něj se nacházelo v prostoru mezi obcemi Miřejovice, Hlinná, Skalice a litoměřickou částí Pokratice. V těchto místech Mašan objevil a zčásti vykopal množství kamenů, které považoval za menhiry, základy svatyní nebo obětní oltář. Našel také mohyly, řemeslnické dílny, kovářské pece, přivaděče a zásobníky vody a hlavně příkopy a hradby hradiště, které je podle něj tak rozlehlé, že si ho archeologové dosud nevšimli! První z hradeb je údajně „keltská s řeckými prvky“ a druhá, kterou Mašan spojuje s přítomností Marobuda, „s prvky římskými“. Kdysi prý stálo u Litoměřic keltské oppidum, které Marobud využil a rozšířil.
    Bádání Josefa Mašana vyvrcholilo nálezem vápencové desky s nápisem, který měl potvrzovat jeho teorii – MAROBUDUUS REX, TIBERIUS, BOIOHAEMU. Objevy svérázného archeologického amatéra našly ohlas nejen v tisku. Zajímal se o ně rozhlas a televize. Jak se k nim postavili archeologové?

    Spor o hradiště
    Oldřich Kotyza z litoměřického muzea je jednoznačně odmítl. To, co Josef Mašan považuje za hradby, vzniklo ve skutečnosti naplavením horniny při tání ledovců. Podle archeologických nálezů se velké keltské sídliště nacházelo v Lovosicích, zatímco Litoměřice byly v té době jen pouhou zemědělskou osadou. Nálezy ze starší doby římské, tedy z časů Marobudových, chybí v Litoměřicích docela. V místech, kde své objevy učinil Josef Mašan, už archeologové kopali, ale nic podobného oppidu nenašli.
    Podle Vladimíra Salače z Archeologického ústavu Akademie věd, který prováděl v 80. letech výzkumy v Lovosicích, je už samotná myšlenka, že by mohlo být Marobudovo sídlo nalezeno, chybná: „Germáni na přelomu letopočtu a po celé 1. století nikdy nebudovali opevnění, nestavěli pevnosti ani valy a bojovali za pochodu. Nesídlili na kopcích, vždy jen v rovině.“ Ani král Marobud nemohl podle Vladimíra Salače žít trvale na jediném místě a „sídel“ měl patrně víc.
    Archeologové se teoriemi Josefa Mašana zkrátka vůbec zabývat nechtěli, ale nakonec museli. Na podnět objevitele byla totiž litoměřickým Okresním úřadem svolána odborná komise, po níž byl žádán posudek. Její členové strávili s čiperným amatérem celý den, Mašanovy závěry však nepotvrdili. Ten zaslal kopie svých map, výpočtů, měření a hypotéz také do Ústavu pro pravěk a ranou dobu dějinnou mnichovské univerzity. Věřil, že alespoň němečtí odborníci mu uvěří. Zdá se, že neuvěřili. Mašanovy spisy se po nějaké době tiše vrátily zpátky na stůl našim archeologům. Jejich stanovisko známe. Co bylo dál? Ticho po pěšině. Zatím…

    Hrob nejstaršího pivaře
    Archeologové nemají lehký život. Jejich vědní obor je mezi laickou veřejností dost populární, hodně a často nekriticky se o něm píše a mnohým z nich to možná není příjemné. Najdou se však i takoví badatelé, kteří s takřka cimrmanovskou vášní, humorem a citem pro detail tuto dychtivou veřejnost sami nijak nešetří.
    K jejich nejoriginálnějším objevům patří hrob, odkrytý prý 1. dubna roku 2001 pod dlažbou žateckého náměstí. Patří údajně zvláštní kultuře Homolupulů, kterou lze datovat do období mezi 3. až 4. tisíciletím př. n. l. Pro Homolupuly je typická mohutnější stavba skeletu a páteř deformovaná dlouhodobou zátěží v oblasti břicha a zad. I hrobová výbava je charakteristická – nikdy v ní nechybí úlomky opracovaného dubového dřeva a záhadná kovová kolečka o velikosti pivního tácku.
    Nález z roku 2001 obsahoval prý i téměř kompletní hliněnou nádobu o objemu 0,492 litru a malou destičku se sedmi vrypy. Nejstarší pivní účet historie! Rozbory ukázaly, že hliněná nádoba, kterou kostlivec držel v pravé ruce, kdysi obsahovala mok z chmele otáčivého (latinsky Humulus lupulus). „Toto zcela evidentně prokázané používání chmele při přípravě nápoje odlišuje tohoto starověkého člověka od ostatních jeho současníků natolik, že byl ve vědecké literatuře pojmenován Homo lupulus nebo i Homolupulus,“ uvádí se na webových stránkách žateckého Muzea Homolupulů. Mrtvému z náměstí neřeknou ve městě chmele jinak, než Lojza Lupulín a jeho hrob je velkou turistickou atrakcí. Nevěříte? Přesvědčte se sami – v Žatci nebo na internetu!

    Podvodníci, blázni a hledači pravdy
    Není pochyb o tom, že podvodníci to budou na archeology zkoušet i v budoucnu. Jejich pokusy, někdy mazané a jindy zase primitivní, však budou nakonec odhaleny. Půjde při nich o peníze, slávu, škodolibé vnitřní uspokojení a o tisíc dalších důvodů. Jen pár odborníků se jimi skutečně nechá napálit. Zmatou je nepřehledné okolnosti nálezu, možná i touha po odborné prestiži, přání objevit něco opravdu výjimečného nebo prokázat nějakou důmyslnou hypotézu.
    Dál budou existovat také amatérští badatelé, donkichoti, ale i blázni, skálopevně přesvědčení o své pravdě, za kterou se budou bít až do krve. Budou tu i někteří profesionálové, kteří pro oči neuvidí důkazy svých vlastních omylů a tvrdošíjně, navzdory všem varováním, povedou své kroky do slepé uličky.
    Nikdy také neumlknou reptalové, pro něž jsou zástupci oficiální archeologie jen zkostnatělí „suchaři“, lpící na přežitých teoriích, kteří klamou veřejnost, zatajují významné objevy a bagatelizují snahu všech hledačů „skutečné pravdy“. Ta bývá trochu jiná, než jak si ji tito „hledači“ představují. Neznamená to však, že by byla méně zajímavá.
    K přehmatům či nedorozuměním dochází tu a tam ve všech oborech lidského bádání, archeologové jsou však víc na očích. Nemají to snadné. Vždyť minulost, kterou zkoumají, se i díky jim samotným neustále přetváří a mění. Držme jim proto palce.

    Více se dozvíte:
    Karel Sklenář: Objevitelé zlatého věku. Praha 1979
    Karel Sklenář: Za jeskynním člověkem. Praha 1984
    Petr Holodňák: Střepy přinášejí nejen štěstí. Ústí nad Labem 1990
    Karel Sklenář: Slepé uličky archeologie. 2. vydání, Hořovice 1995
    Karel Sklenář: Archeologie a pohanský věk. Praha 2000
    Luc Bürgin: Utajené poklady archeologie. Praha 2000

    Rytiny, runy a falešná zvířata

    Kameny z Mikorzyna
    (Polsko)
    Dva kameny s runovým písmem a rytinami koně a lidské postavy, považované za vyobrazení staroslovanského boha Prova, byly objeveny v letech 1855-56. Dočkaly se velkého zájmu badatelů, roku 1872 však byly odhaleny jako padělky. Iniciátorem jejich „nálezu“ byl zřejmě Piotr Droszewski, synovec majitele mikorzynského statku. Předlohu pro rytiny našel ve spise slavisty Joachima Lelewela o náboženství starých Slovanů z roku 1855.
    Rytiny pana lékárníka
    (Francie)
    V roce 1864 vyšla kniha Epoques antédiluvienne et celtique du Poitou (Předpotopní a keltská doba v kraji Poitou), jejímž autorem byl lékárník a obchodník se starožitnostmi M. Meilled. Publikoval v ní i soubor paleolitických rytin, vykopaný ve Velké jeskyni u obce Chaffaud. Rytiny zachycovaly zvířata a lidi a nechyběly na nich ani zvláštní značky podobné písmu. Než rytiny odsoudili znalci, stačil je Meilled dobře prodat. Měl proč spěchat – sám je vyrobil.

    Padělaná zvířata
    (Švýcarsko)
    Po objevu slavných (a pravých) paleolitických rytin soba, koně a pižmoně v jeskyni Kesslerloch nabídl roku 1873 jejich objevitel učitel Konrad Merk za další nálezy peněžitou odměnu. Dvě nově objevené rytiny medvěda a lišky mu však byly značně podezřelé. Pravdu odhalil archeolog Ludwig Lindenschmit – „paleolitický umělec“ svá zvířata obkreslil z dětské knížky. Autorem falzifikátů byl jeden z kopáčů, tkadlec Martin Stamm, který se tímto způsobem pokoušel vyřešit svou tíživou finanční situaci.

    Kostěné řezby z Mnikowa
    (Polsko)
    Roku 1882 publikoval archeolog Godfryd Ossowski nález mnoha set kostěných předmětů, vykopaných v jedné z jeskyní Mnikowské doliny poblíž Krakova. Figurky lidí a zvířat, různé rytiny, hroty, dokonce i vidličky a nože měly pocházet z neolitu. Pravda vyšla najevo až dlouho po Ossowského smrti. Roku 1929 se někteří z dělníků, zaměstnaných kdysi na jeho výzkumech přiznali, že předměty z fosilních kostí sami vyřezali, zakopali a před Ossowského očima později „objevili“. Motiv? Prémie v podobě peněz, vodky a cigaret.

    Kensingtonský kámen
    (USA)
    Poblíž Kensingtonu ve státě Minnesota byl roku 1898 při kácení stromů nalezen kámen s runovým nápisem ve starém švédském nářečí. Vyplývalo z něj, že tuto oblast u pramenů Mississippi navštívila roku 1362 výzkumná výprava „8 Gótů a 22 Norů“. Kámen vyvolal ostrou a mnoho let trvající polemiku odborníků, z nichž většina se nakonec přiklonila k názoru, že jde o falzifikát, jehož pravděpodobným autorem byl nálezce kamene, původem švédský farmář Olof Ohman. Kensingtonský kámen má však dodnes své obhájce.

    Bizon ze skicáku
    (Francie)
    Pod skalním převisem La Genière u obce Serrières-sur-Ain byla v roce 1926 objevena rytina bizona na vápencové destičce, nápadně podobná slavné malbě z jeskyně Font-de-Gaume v Dordogni. Archeology podobnost zcela zmátla a na svět přišla teorie o „kamenném skicáku“ pravěkého malíře. Až po třiceti letech se zjistilo, že jde o podvrh. Podle obrázku v knížce jej vyrobil jeden z dělníků, zaměstnaných na výzkumu u La Genière. K činu ho inspirovala vzrušená atmosféra spojená s nálezy ve francouzském Glozelu.

    Rytec z Aerzenu
    (Německo)
    Roku 1933 se proslechlo, že jistý student vykopal na slepičí farmě svých rodičů v Aerzenu tři paleolitické rytiny zvířat. Pro nacistickou propagandu byly dalším důkazem o výjimečnosti starých Germánů. Když se nálezcovi příbuzní rytiny pokusili prodat do zahraničí, do věci se vložila policie – a hoch se přiznal. Náhodou našel kamenné destičky, jen tak pro legraci do nich za čtvrt hodiny všechny obrázky vyryl, odnesl je do školy a chlubil se, že je vykopal. Další sled událostí nejspíš překonal i jeho nejbujnější představy. Není divu, že se bál přiznat.

    Podnikatel v kameni
    (Holandsko)
    Od roku 1965 prodával Tjerk Vermaning z holandského Assenu muzeím staropaleolitické kamenné nástroje, které údajně nacházel v Hijkenu a Hogersmilde ve Frísku. V roce 1975 začali mít někteří badatelé pochyby o jejich pravosti. Jak se ukázalo zcela oprávněně. Vermaning nástroje otloukal sám a jejich hrany dobrušoval elektrickou bruskou. Do roku 1986 jich prodal víc než tisíc. Dřív, než se o něj začala zajímat policie, Vermaning zemřel.

    Knížata, bohové a střepy
    Omyly a podvody z domácích luhů a hájů
    Přemyslova otka
    Pod Volskou horou u Stadic nedaleko Ústí nad Labem byl roku 1836 nalezen kovový předmět, který rychtář Franz Guth považoval za otku z pluhu knížete Přemysla. Předmět se dostal do Národního muzea v Praze, kde si s ním nikdo nevěděl rady, až nakonec ve sbírkách tiše zrezivěl a rozpadl se. Podle dochovaných vyobrazení šlo o keltskou sekerku.

    Rastislavovy mince
    Ve 40. letech 19. století se ve sbírkách Národního muzea objevilo několik údajných velkomoravských mincí knížete Rastilava s nápisem RASTISL. Část z nich prý byla nalezena u Třemošné na Litomyšlsku. Jde však o falza. Pomineme-li keltské a antické mince, nejstarší peníze u nás pocházejí z konce 10. století. Duchovním otcem padělků mohl být historik Antonín Boček, o němž se říká, že falšoval některé staré listiny, nedá se vyloučit ani jistý podíl Václava Hanky, tehdejšího správce numismatických sbírek Národního muzea.

    Božiště Černoboha
    Archeologický romantik, páter Václav Krolmus, se roku 1852 dozvěděl o objevu starého zazděného sklípku ve Skalsku na Boleslavsku. Našel v něm nádoby a také dva kameny s runovými nápisy. Z nich usoudil, že sklípek býval pohanským božištěm zasvěceným Černobohu, Bělbohu Radegastovi, asyrskému Baalovi a dalším bohům. V roce 1864, tři roky po Krolmusově smrti, sklep znovu prohlédli archeologové. Ukázalo se, že sklípek i nádoby pocházejí nanejvýš ze středověku a „runy“ jsou jen rýhami ve zvětralém pískovci.

    Želka libeňská
    Zvláštní název pro urnu ze žárového hrobu, nalezenou roku 1871 v Libni, vymyslel její objevitel, archeolog-amatér a farář František Petera Rohoznický. Na dně nádoby, jaké podle něj „želící“ pohané vkládali do hrobů zemřelých, našel staročeský nápis ŽIVIELKY HLAVY 1XXXX. Snadno jej vyluštil. Nádoba prý obsahovala popel ze spálené hlavy, zakopaný do země roku 90 „před Kristem-li, čili po Kristu, kdožby uměl a mohl určitě povědíti?“ To, že by pravěký hrnčíř 90 let před Kristem jen stěží datoval svůj výrobek podle křesťanského letopočtu, Peteru zjevně nenapadlo.

    Dílny na podvrhy
    Na přelomu 70. a 80. let 19. století vznikly v obcích pod vrchem Hradiště u Stradonic, na němž stojí známé keltské oppidum, celé falzátorské dílny. Zdejší vesničané se snažili výrobou zaručeně „pravých starožitností“ pokrýt zájem o stradonické nálezy, zvýšený po objevu pokladu zlatých mincí roku 1877. Falešných keramických nádob, hliněných náramků, nejrůznějších sošek i bronzových spon ze Stradonic jsou dodnes desítky kusů v mnoha muzejních sbírkách.

    Poklady z Leskouna
    Zbytky pravěkého sídliště na hoře Leskoun u Olbramovic vydaly v 70. a 80. letech 19. století mnoho zajímavých nálezů. Panoval tam čilý ruch a kopali sběratelé. Kde je poptávka, musí být i nabídka, a tak se asi roku 1889 v obcích pod Leskounem začaly vyrábět „nálezy“ ve velkém – z kamene, hlíny, kostí, dokonce i ze dřeva. Odbyt byl dobře organizovaný a odborníci dlouho netušili, že nakupují falza. Prodaly se jich desítky, možná i stovky.

    Podnikavý cukrář
    Roku 1922 získal ředitel královéhradeckého muzea Ludvík Domečka hliněnou desku s runami, nalezenou prý na kopci Vražba mezi Neznašovem a Velichovkami a další desku v podobě bůžka, opět s runami, z Pardědubu u Skalice. Nálezcem byl jistý cukrář z Josefova, který se záhy objevil v muzeu s dalšími nálezy, což bylo Domečkovi podezřelé. Koupil je a odvezl do Prahy, aby se na ně podívali odborníci. Jel se také podívat na cukrářovy výkopy, za jeho přítomnosti však k žádnému nálezu nedošlo. Pak se Domečka dozvěděl stanovisko znalců – všechny nálezy jsou falešné. Jejich autorem byl cukrář, který takto vylepšoval napjatý rodinný rozpočet. Věc se urovnala mimosoudní cestou a o falzech se víc nemluvilo.

    Eneolitický betlém
    Před druhou světovou válkou byla ve Lhánicích u Náměště nad Oslavou nalezena kamenná sekerka z pozdní doby kamenné s rytinou komety, považovaná za důkaz zájmu pravěkých lidí o vesmírné jevy. Až do 50. let kupodivu nikomu nepřišlo zvláštní, že umělec ztvárnil kometu v duchu klasické betlémářské tradice – jako cípatou hvězdu s ohonem. Nejedná se však o falzifikát, ale o doklad lidových pověrečných praktik. Kamenné sekerky vznikaly podle představ obecného lidu za bouří a jako tzv. „hromové kameny“ měly nejrůznější magické využití.

    Falšování a politika
    aneb Padělek za všechny peníze
    Jak prokázat, že prostor ve východní polovině střední Evropy byl odjakživa „pragermánský“? Němečtí nacionalisté věděli, že nejlepším důkazem pro takové tvrzení může být vhodný archeologický nález. Není-li k dispozici, dá se vždycky nějak získat. Takové bylo asi podhoubí, z něhož vyrostla pochybná sláva tzv. klimkovické orlice.
    Roku 1937 se mnichovský obchodník s uměním Herbert Marwitz pochlubil znalci evropské raně historické doby a oddanému nacistovi A. van Scheltemovi zlatou sponou ve tvaru orlice, objevenou prý v rašelině u Klimkovic na Ostravsku. Byla zdobená polodrahokamy almandiny a svým provedením se hlásila do doby stěhování národů (5.- 6. století) a okruhu germánského uměleckého řemesla.
    Sponu koupilo Germánské národní muzeum za 42 000 marek, záhy však vznikly pochybnosti o její pravosti. Odborná komise zjistila, že při její výrobě byl použit tažený drát a válcovaný plech. Sintrová vrstva na rubu spony, jež měla potvrzovat její stáří, vznikla za pomoci vodního skla, plavené křídy a písku. Archeolog von Stockar, který analýzy prováděl, podal prostřednictvím spolku Dědictví předků (Das Ahnenerbe) žalobu „na neznámého pachatele“ pro podvod.
    Herberta Marwitze zatklo gestapo. Doma u něj našli i další germánské „starožitnosti“, a tak ho roku 1940 poslal soud na pět let do vězení. Scheltema však orlici nadále bránil jako „jedno z nejkrásnějších děl starogermánského zlatnického umění“. Šlo o politický spor – obhájci pravosti měli blízko ke špičkám SA, za odpůrci stály vlivné složky SS. Orlici zkoumala další komise, došlo i na analýzu zlata. Bylo tak čisté, že ho v době stěhování národů nemohl vyrobit ani ten nejšikovnější Germán!
    Kdo byl skutečným autorem spony? Roku 1949 nabídl své služby mnichovskému Úřadu pro památkovou péči jakýsi zlatník Pirzl a předložil přitom fotografie svých starších prací. Byla mezi nimi i klimkovická orlice, kterou prý, spolu s dalšími „starogermánskými“ šperky, vyrobil před válkou pro jednoho mnichovského obchodníka jako „stylové imitace“…

  • pedro

    člen
    20. apríla 2010 o 22:49

    to sa všetci priekupníci prihlásia a povedia nakúpili sme falošné artefakty pre klientov v zahraničí…alebo mám doma nelegálnu zbierku z nelegálnych zdrojov…pri sofistikovanom predaji sa sám klient voviedol do omilu,a myslel že nakupuje nelegálne získané pamiatky,a robí dobrý kšeft.Tak im všetkým treba,a aspoň nikto už nebude mať záujem o tovar od vykrádačov lokalít.

  • pedro

    člen
    20. apríla 2010 o 22:28
  • zavinac

    člen
    4. marca 2010 o 18:03

    Všetko čo má hodnotu a dá sa dobre speňažit sa falšuje….
    Predpokladám že páni boli aj tvoriví a zmákli pár razidiel aj na mince, ktoré ešte nikdy neboli popísané…
    Ludská tvorivost, chamtivost ,bezohladnost, sebectvo a vesmír nemajú hranice.

Pôvodný príspevok
0 of 0 príspevkov June 2018
Teraz