Sandro Botticelli

Obnova.sk Foto

Sandro Botticelli (vlastním jménem Alessandro di Mariano Filipepi) byl italským malířem rané renesance. Narodil se 1.3.1445 ve Florencii a zemřel 17.5.1510 tamtéž.

Obnova.sk Foto

Své příjmení získal díky pobytu u svého bratra, který byl pro svou enormní tloušťku nazýván “botticelli”, to znamená bečka. Poté, co se krátce učil u druhého ze svých bratří, zlatotepce, odešel roku 1465 na dva roky do učení k Filippu Lippimu. Krátce nato pracoval nějaký čas v dílně Andrey del Verrocchia. Od roku 1470 měl Botticelli vlastní dílnu, ve které se učil syn někdejšího učitele, Filippino Lippi.

Botticelliho styky se skupinou humanistů, soustředěných kolem rodu Medicejských, díla jeho učitelů a konečně i dílo Antonia de Pollaiuola, určovaly záhy charakter jeho malby. Od svých vzorů se však liší větší tělesností figur a výraznější barvitostí. Botticelliho dílo nejlépe odráží zjemnělý dvorský styl florentské rané renesance. Nejzřetelněji se projevuje v postavách ženských figur a ve znázornění mytologické krajiny. Na Botticelliho prvních malbách je ještě vidět patrná závislost na jeho učiteli Fillipu Lippim: Panna Maria s dítětem a andělem (1469, Londýn, National Gallery).

Madonna della Loggia (Florencie, Uffizi), stejně jako diptych Návrat Juditin a Objevení mrtvého Holoferna (Florencie, Uffizi), Madonna del Roseto, Madonna Guidi (obě Paříž, Louvre) a konečně i Madonna Corsini (Washington, National Gallery of Art).

První doložená Botticelliho malba vznikla v roce 1470 pro Sala della Mercanzeria ve Florencii, pravděpodobně podle návrhu Pollaiuola. Představuje Statečnost a dnes se nachází v galerii Uffizi ve Florencii. Ve stejné době vznikla také, Sacra Conversazione, která je dnes rovněž v galerii Uffizi ve Florencii a na níž měli ještě zřetelný vliv Lippi a Verocchio.

První autoportrét můžeme vidět na rozměrném tondu Klanění tří králů, které vzniklo o tři roky později, dnes se nachází v Londýnské National Gallery. Postavy, skupiny a předměty zde vytvářejí v minulosti dosud nikým nezvládnuté prostorové rozmístění a hloubku. Roku 1474 byl dokončen Svatý Šebestián (Berlín, Dahlem), původně určený pro kostel St. Marie Maggiore ve Florencii. O rok později vytvořil pro Giuliana de’Medici, kterého několikrát portrétoval, standartu.

Kolem roku 1477 namaloval Botticelli obraz Primavera, který mu přinesl slávu, a spolu se Zrozením Venuše z roku 1482 ho lze počítat k jeho mistrovským dílům. Oba obrazy se nacházejí ve Florencii v galerii Uffizi a jsou pokládány za vrchol evropského malířství.

V roce 1483 namaloval obraz Venuše a Mars (Londýn, National Gallery), který symbolizuje vítězství lásky nad násilím. V následujících letech vznikaly různé fresky pro Sixtinskou kapli v Římě. Přibývají další malby na dřevo, především postavy Madony, tedy díla s náboženskou tématikou, která se svou kvalitou zcela vyrovnají světským malbám. Jako třetí skupina vznikají v této době portréty, např. portrét Michele Marulos (Barcelona, sbírka Cambó de Guardans) a Lorenzo Lorenzano (Philadelphia, Pennsylvania Museum), které, co se duševního i tělesného výrazu týče, jsou dokonalé. Obrat v Botticelliho díle nastává po smrti jeho mecenáše Lorenza de’Medici (1492) a zvláště pak po smrti Savonaroly v roce 1498.

Nejen ztráta přátel – humanistů, kteří pro něho měli porozumění, ale i zápas s tvůrčími problémy vedly v jeho tvorbě k vyumělkovanosti a regresivním tendencím. Příliš přesná konstrukce prostoru na obraze odporuje přehnaně podaným postavám. Jediným signovaným dílem z počátku 16. století je Narození Krista (Londýn, National Gallery). Zdůrazněno je zde dění, znázornění prostoru je nepodstatné.

Už v perokresbách se tímto novým způsobem vidění umělec připravuje k zobrazení nádherného rukopisu Dantovy Božské komedie (Berlín, Mědirytecký kabinet a Řím, Bibliotheca Vaticana).

Primavera a Zrození Venuše
Dřívější generace jistě přijala Zrození Venuše a Primaveru se stejným ustrnutím, s jakým se v naší době seznámilo široké obecenstvo s obrazy El Grecovými. Nám, kteří jsme byli vychováni reprodukcemi těchto děl a možná i jednou z těch madon v dětském pokoji nebo ve škole, že se snad zdá, že Botticelliho obrazy oplývají méně důvtipem, starobylostí i řeckým duchem než většina jiných renesančních děl.

Zrození Venuše je nejspíš jednou z těch odvážných invencí, jakou je například Beethovenova Pátá symfonie, která jako by tlumočila mocnou a prapůvodní smyslovost lidem všech světů a věků. Tento symfonický obraz i symfonická hudba mají nadčasovou platnost, která však ještě nemusí být důkazem jejich nadřazenosti k jim podobným výtvorům. Jejich nadčasovost totiž spočívá v tom, že, přestože slavné úvodní takty Páté symfonie a podivuhodně prolnuté postavy Zefyrů ve Zrození Venuše jsou výplody nejsmělejší originality. Vyjadřují tak přirozené pocity, že jsou srozumitelné všem lidem. A opravdu, postavy bohů větru ve Zrození Venuše jsou vytvořeny tak šťastně, že nás omračují svou vynalézavostí, s kterou vyjadřují ideu prolnutých a vznášejících se vzedmutých ženských a mužských tvarů.

Uchvátil-li jednou tento obraz nebo Primavera naši mysl, zdá se nám dokonalým ztělesněním obecných představ. Možná, že právě v tomto smyslu se nejvíce přibližuje Řekům, protože Řekové první objevili ve vznášejících se postavách a tvarech ideální způsob, jak vyjádřit určitou myšlenku.

Myslím si, že obrovský vliv na Botticelliho umění měla také poezie.

Abychom porozuměli smyslu Primavery a Zrození Venuše, nejspíš by jsme si měli přečíst některé básně od Poliziana nebo Lorenza de’Medici. Určitě ho také ovlivnily divadelní slavnosti, pořádané obrovskými náklady rodiny Medicejů, na nichž byly provozovány alegorické scény, ilustrující básně a povídky.

V určitém směru byli všichni renesanční malíři poetičtí. Zobrazování básní, alegorií a básnické myšlenky bylo často hlavním obsahem díla. Jeho inspirace jako by neprýštila z barvy nebo tvaru, ale ze samého zdroje hudby a poezie. Jeho obrazy probíhá linie, pronikající zrakovým vjemem diváka k vjemu sluchovému a slovesnému.

Může mu být vytýkáno, že je čas od času přeliterarizovaným malířem, jehož duch pevně utkvěl někde vně malířství, takže překrucuje prostředí velmi podobně jako Beethoven ve svých pozdějších mystických dílech.

Botticelliho plátna obsahují průvody zářivých postav, krásně ozdobených a popisovaných se zaujetím pro každou významnou podrobnost, jako je tvar prstu nebo prstenec vlasů. Všechny tyto postavy radostně oslavující kvetoucí přírodu, zaujímají své symbolické místo v alegorii života. Tento alegorický význam, který je osvětluje a zdobí, je důležitější než individuální charakter každé jednotlivé tváře a předmětu. Onen průvod kráčí nad všemi ostatními významy – kráčí s ročními obdobími, kráčí od zrození k smrti, kráčí mezi nebem, zemí a peklem.

Primavera (kolem 1477) dřevo, 203 x 314 cm, Galeria degli Uffizi, Florencie

Obnova.sk Foto

Tato malba, snad kromě Zrození Venuše nejslavnější, vděčí hodně za svůj vznik literárnímu vlivu Poliziana a Lorenza de’Medici. Vyjadřuje však ještě dokonaleji než jejich básně jarní období renesanční Florencie, které mělo být tak brzy zatemněno živelnou pohromou, morem a náboženským fanatismem.

Obraz by se dal charakterizovat jako ” Venuše obklopená Gráciemi a květinami symbolizujícími jaro “. Na dramatickém symbolizmu obrazu mají svůj podíl divadla a šarády, pořádané rodinou Medicejů.

I obraz sám může být považován za šarádu, v níž se božstva smilují a zosnují setkání dvou milenců v jarním lese. Vpravo posunuje Boreas nesmělou urozenou dívku za postavou jara. Tři Grácie tančí a Kupid míří svým šípem na mladého muže.

Tento obraz je možná nejradostnější, který kdy byl namalován, nesporně je však nejradostnějším ze všech obrazů Botticelliho. Je to malba dokonalé harmonie, v níž jsou lidské bytosti tak přirozené jako květiny a drapérie Grácií nasvědčují, v čem je Botticelli řeckému duchu nejblíže.

Zrození Venuše (kolem 1482) plátno, 172,5 x 278,5 cm, Galleria degli Uffizi, Florencie

Obnova.sk Foto

Zrození Venuše se během posledních sto let stalo jedním z nejslavnějších pláten světa. Plátnem tak běžným, že je obtížné dívat se na něj z nového hlediska.

Námět, stejně jako u Primavery a i několika dalších obrazů, je vzat z Polizianovi básně, v níž krásná Simonetta popisuje místo svého narození. Stejně jako v nádherném portrétu Venuše ve Venuši a Marsu měl Botticelli v úmyslu vytvořit ideální zjev současné Venuše s jejím životem plným tragiky. Venuše jejíž zasněnost tak omračovala všechny obdivovatele. Není to řecké pojetí Venuše, nýbrž florentské renesance.

Tato Venuše si je vědoma své nahoty.

Nicméně nádhera obrazu, poezie a barvy překonávají všechny námitky. Žádná jiná Botticelliovská invence není tak působivá a tak plná inspirace, jako ony dvě prolínající se postavy větrů (Zefyrů) na levé části obrazu. Není nic krásnějšího nad vlny, které jsou podobné letícím rackům nad chladným, siným mořem, zastřeným rákosím a padajícími růžemi. Venušiny vlasy, dotýkané zlatem, jsou zázračné, stejně i roucho, nastavené k zahalení jejího těla, a pobřeží, které jako by ji s rouchem očekávalo, je nádhernou básní. Tato novoplatónská malba patřila Lorenzovi de’Medici.

zdroj: www.velikani.cz

Nové články 1x za mesiac na váš eMail.

Nerozosielame spam! Prečítajte si naše podmienky použitia.

Súvisiace články

Tiziano Vecellio

autor: Martin Kněžek
Vlastním jménem Tiziano Vecellio. Kroniky se rozházejí již v tom, kdy se tento umělec narodil. Jedna tvrdí, že roku 1476 nebo 1477, prohlídka Kroměřížského zámku vás ujistí o roce 1485, další encyklopedie uvádí, že žil kolem 1490-1576. Již dle jména je to samozřejmě Ital a překvapivě malíř.

Po dlouhé nemoci zemřel v malíř Jan Kotík

PRAHA 25. března (ČTK) – Jeden z nejvýznamnějších poválečných
českých malířů Jan Kotík zemřel v sobotu v Berlíně po dlouhé a
těžké nemoci. ČTK to dnes sdělil pražský galerista Jiří Švestka,
který umělce od roku 1996 zastupuje.
Jan Kotík patřil k českým umělcům, jejichž dílo má své místo
v mezinárodním kontextu. Kvůli střídání uměleckých směrů a velmi
individuálnímu projevu ho však odborníci nesnadno zařazují do
souvislostí českého umění a ani širší veřejnosti není příliš
znám.

Obrazy ze sbírky mecenáše Otto Mauera jsou vystaveny v Praze

PRAHA 14. února (ČTK) – Obrazy ze sbírky rakouského kněze a
mecenáše výtvarného umění Otto Mauera jsou ode dneška vystaveny v
Novoměstské radnici v Praze. Mauerova sbírka obsahuje významná
díla reprezentantů rakouské výtvarné avantgardy po roce 1945.
Výběr ze sbírky cestuje po světě a v loňském roce ji viděli již v
Tel Avivu, Pasově a Plzni. V Praze potrvá do 13. března, poté
přehlídku nazvanou Reflexe spatří i v Brně, Moskvě a Pekingu.

Jan Hus (Ján Hus)

autor: Luděk Tengler
Narodil se asi v roce 1371 v Husinci u Prachatic a zemřel 6.7.1415 v Kostnici. Učení Jana Husa dalo vzniknout jednak husitskému hnutí, snaze o obrodu tehdejší katolické církve a také je spojováno se vznikem německé reformace v čele s Martinem Lutherem.

Rafael Santi di Urbino

Vlastním jménem Rafael Santi di Urbino. Rafael se narodil v Urbinu 6.dubna 1483. Studoval nejprve u svého otce- Giovanniho Santi. Rodinný dům Rafaelův byl štěstím pro mladého umělce, jeho otec byl jeho požehnáním. Giovanni Santi sice nebyl nejlepším malířem, byl však uvážlivý svému umění. Zasvětil mladičkého Rafaela do všech tajů svého řemesla. Učednická léta strávil Rafael u Pietra Perugina v Perugii. Perugini bývá označován jako nejslavnější umbrijský malíř. Vlastním jménem Pietri di Cristoforo Vannucci- Peruginy. On sám byl starostou města Peruginy a žákem Fiorenza di Lorenzo. Krátkou dobu byl také pomocníkem Verrocchiovým. Peruginy pracoval společně s Ghirlandaiem, Rossellim a Botticellim na výzdobě Sixtínské kaple ve Vatikánu. Zde také vzniklo jedno z jeho hlavních děl- Předání klíčů. Že byl Rafael jeho žákem, nejlépe poznáme na jeho obraze Marie s děťátkem a dvěma světicemi, malovaném na topolovém dřevě a ve svém způsobu naprosto směrodatné pro Rafaela. Sladké tváře Marie i druhých světic, subtilní zpracování očí i rukou, celou komposici- Peruginův způsob práce nalézáme na obrazech Rafaelových.

Rafael Santi di Urbino

autor: Irena Bálková
Vlastním jménem Rafael Santi di Urbino. Rafael se narodil v Urbinu 6.dubna 1483. Studoval nejprve u svého otce- Giovanniho Santi. Rodinný dům Rafaelův byl štěstím pro mladého umělce, jeho otec byl jeho požehnáním. Giovanni Santi sice nebyl nejlepším malířem, byl však uvážlivý svému umění.