Předpoklady rekonstrukce krycích povrchových úprav kamene

Z hlediska současného stavu poznání není pochyb o tom, že se běžné druhy kamene jako je pískovec a opuka až do sklonku devatenáctého století používaly pro své technické vlastnosti nikoliv pro svůj vzhled. Povrch stavebních konstrukcí zhotovených z kamene i kamenných soch byl překryt omítkou nebo krycím nátěrem a pohledově se neuplatňoval. Výjimky potvrzují pravidlo, ale jejich počet je ve srovnání s celkovým množstvím historických staveb zanedbatelný. Zhruba od druhé poloviny 19.století se začal povrch přírodního kamene chápat jako estetická kategorie. Omítky a nátěry na kamenném zdivu, prvcích a sochách se nejen přestaly periodicky obnovovat, ale pod vlivem dobových názorů byly masově odstraňovány. Výsledkem je, že po více než sto letech očišťování „až na holý kámen“ je dochování původní povrchové úpravy na kamenných sochařských dílech již výjimečné. U architektury je historický stav dochován v mnohem větším rozsahu než u plastik, ale i zde je rozsah druhotně odkrytého povrchu kamenného zdiva a konstrukcí obrovský.

To, že historické podobě staveb i sochařských děl zhotovených z pískovce a opuky odpovídá až na zanedbatelné výjimky překrytí povrchu kamene krycí pohledovou vrstvou, není „objevem“ poslední doby. To se vědělo vždycky. Dokonce velmi záhy byly – jako reakce na odstraňování pohledových vrstev z povrchu kamenných konstrukcí – publikovány i důvody, proč taková praxe památky poškozuje. Uveďme na tomto místě jako memento několik myšlenek z článku Václava Wagnera publikovaného časopisecky již v roce 1937: „Ohlédneme-li se v dějinách umění kamkoli a do kterékoli doby, vždycky nalézáme doklady barev na kamenné architektuře a plastice.“„Čištění kamene od vrstev nátěrů je odůvodněno pouze tam, kde husté mastné nátěry uzavřely povrch starého kamene již nassátého vlhkostí a proto nedostatečným odpařováním pod nátěry hnijícího.“ „Všechny způsoby technik barvení kamene nejsou ještě známy, poněvadž u nás nebyly dosud soustavně sledovány ani podrobně zaznamenávány. Je to však do budoucnosti novým úkolem dějin umění a zvláště ochrany památek.“ „Nesmí se zapomínati ani na to, že jsou slohová období, v nichž sice pouhá tektonická nutnost vedla k užívání kamene v architektuře pro překlady, celé okenní a dveřní rámy, klenáky, konzoly apod., ale tím nechtěla doba vyjádřiti onen článek odlišně od omítkové architektury okolní. Tak je na příklad pravidlem v rokoku a zvláště v klasicismu, že tělo stavby je modelováno jakoby z jediné hmoty, v níž se právě proto i takový kámen vesměs omítal, takže dnešní bezmyšlenkovité očištění až na čistý kámen je katastrofou pro výtvarný zjev této památky.“

Je smutným konstatováním, že za těch skoro sedmdesát let, které uplynuly od publikování předmětných myšlenek, se situace nezlepšila, ale zhoršila. Průzkumu a dokumentaci technického provedení a nejrůznějších materiálových a výtvarných nuancí povrchových úprav kamene se stále věnuje minimální pozornost. Zato se dějinám umění a památkové péči podařilo upevnit ve veřejném mínění falešnou představu o historickém stavu. V architektuře se sice v současné době orientuje málokdo, ale kdekdo je hluboce přesvědčen, že kámen musí být vidět, protože je to kámen. Je to způsobeno absencí uměnovědných, historických a osvětových prací zaměřených tímto směrem, ale i trpným akceptováním neblahé praxe nátěrů omítek v kombinaci s odřenými kamennými konstrukcemi a sochami. Přiřazení estetického významu jednomu z běžně užívaných stavebních materiálů má však daleko hlubší důsledky. Nepoučené a někdy až vandalské odhalování kamenných konstrukcí bez jakéhokoliv ohledu na výtvarné uspořádání celku přispívá k vnímání architektury nikoliv jako celistvého uměleckého díla, ale jako souboru jednotlivostí, které lze libovolně vytrhávat z tektonických a kompozičních vazeb. Projevem nepochopení umělecké hodnoty architektonického dědictví je praxe vyčleňování tzv. „kamenosochařských“ či „kamenných“ prvků z kompozičních celků staveb, restaurování sochařské výzdoby fasád způsobem, jako by se stavbou, jejímž doplňkem má být, vůbec nesouvisela, případně oddělování soch od architektonických podstavců. Naši předchůdci viděli na fasádách portály, římsy, pilastry, šambrány a další ve své podstatě tektonické články. Mnoho současníků na fasádě vidí především „kamenné“ prvky a smysl jejich existence v rámci stavebního celku jim uniká.

Pro architekturu je charakteristické, že její povrchy se periodicky obnovují. Nová povrchová úprava se obvykle provádí v okamžiku, kdy ta předchozí dožije. Zachování neporušené a celistvé starší vrstvy pod mladšími úpravami je výjimečné. Odstranění svrchních vrstev spojené s návratem k „původnímu“ stavu tak obvykle znamená odhalit torzo. Takové torzo není korektní vydávat za historickou podobu památky, protože ta se po dobu své existence v takovém stavu nevyskytovala. Odkrytý stav nevznikl přirozeným vývojem, ale je následkem současného (restaurátorského) zákroku. Torzo je obvykle nutno estetizovat. To vede k transformaci památky do polohy nového výtvarného díla. Vytvoření nové kvality je spojeno s potlačením podstaty díla historického. Estetizace torza je v navíc matoucí mystifikací, na jejímž základě si nepoučený pozorovatel odnáší mylnou představu o historickém stavu.

Jestliže Václav Wagner považoval pro rokokové a klasicistní stavby kombinaci omítky a bezmyšlenkovitě očištěného kamene za katastrofu, co si myslet o dnešních kombinacích onoho bezmyšlenkovitě očištěného kamene s křiklavě barevnými fasádními nátěry? Falšování dokumentu historie se při restaurátorských pracích a při obnově architektonických uměleckých děl stalo standardem. Falsifikovat dokument umění a historie lze totiž nejen doplněním, ale i neobnovením jeho podstatné součásti. Co jiného než falšování historické podoby je ponechání odhalených kamenných konstrukcí při rekonstrukcích staršího – rádoby barokního – barevného řešení fasád, pro které bylo omítnutí nebo jiná sjednocující úprava všech použitých materiálů charakteristickým slohovým a výtvarným projevem? Zde se nelze dovolávat patiny nebo ušlechtilosti dochovaného stavu. A co jiného než falšování dějin je přizpůsobování omítkových částí původně celoomítaných portálů druhotně obnaženým prvkům zhotoveným z kamene, aby vznikla historicky nepravdivá iluze celokamenného díla?

Povrchové úpravy soch a konstrukcí staveb zhotovených z kamene jsou (byly) součástí dobového výtvarného řešení. Představme si moderní stavbu – třeba Nuselský most – , na které by bylo obnaženo armování železobetonových konstrukcí s odůvodněním, že ocel je ušlechtilý materiál. Absurdní představa? Odstranění pohledové úpravy z kamenných prvků historických staveb má však podobný efekt. Otázka povrchové úpravy částí staveb zhotovených z kamene má zásadní význam pro zachování či obnovení adekvátního vzhledu historické architektury.

Pohledovým uplatněním kamene nemusí být ale dotčena pouze hodnota historické podoby. Uměle vytvářená torsa. Sochařská výzdoba, která je tak tmavá, že se uplatňuje pouze v obrysu, a nelze proto vnímat jemnou modelaci předpokládající hru světla a stínu na světlém upraveném povrchu. Sochařská díla, která jejich nevhodná novodobá úprava vytrhává z kontextu umělecké kompozice, pro niž byla vytvořena. Fasády a interiéry znehodnocené nadřazením materiálového hlediska výtvarnému záměru. To všechno jsou situace, kdy uplatnění povrchu konstrukčního materiálu působí památce újmu i z čistě estetického hlediska.

Odmítání možnosti obnovovat krycí povrchové úpravy (barevnost) sochařských děl vede k postupnému úbytku existujících příkladů. To v důsledku znamená zánik významné části kulturního dědictví, protože vidět barevnou sochu a vědět, že v minulosti barevná byla, není totéž.

Povrch kamene bez ochranné vrstvy omítky nebo nátěru chátrá. Historicky nepodložené spárování kamenného zdiva vyžaduje při obnově mnohem větší rozsah přezdívání než když je zdivo omítáno. Podobně lze uvést příklady zbytečně zničených kamenných konstrukcí, jejichž utilitární zpracování a estetické vady pod omítkou nevadily, ale při pohledovém uplatnění se ukázaly závadou vedoucí k výměně celého prvku za nový. Teze o tom, že kámen má být vidět, působí přímo či nepřímo fyzický zánik nespočetných kamenných památek a jejich částí. Škody působené neprodyšností olejových nátěrů některých soch jsou ve srovnání s počtem památek fyzicky zničených v důsledku obnažení povrchu kamene nicotné.

Zatímco hodnota zničené originální povrchové úpravy je ve své podstatě nenahraditelná, povrchovou úpravu jako prostředek fyzické ochrany díla a předpoklad jeho žádoucí výtvarné podoby obnovit lze.

Vhodnost rekonstrukce zaniklé nebo pouze torsálně dochované krycí povrchové úpravy je podpořena nejen odkazem na historický stav a technickou dosažitelnost, ale i skutečností, že periodická obnova povrchové úpravy je přinejmenším pro díla vystavená povětrnosti tradičním postupem. Památka vystavená povětrnosti byla v minulosti udržována opakovanou rekonstrukcí povrchové úpravy a tento proces je pro ni charakteristický. Představme si Boží Muka, která jsou každoročně bílena vápnem. Co je větší kulturní hodnotou? Nejstarší vrstva nebo skutečnost staletí udržované tradice? Nebo si představme barokní fasádu, která byla obnovována vápennými nátěry zhruba po třiceti letech, tedy například v roce 1700, 1730, 1760, 1790, 1820, 1850 …. pokaždé jednobarevně a pokaždé v jiném odstínu. Je pro její současnou obnovu důležitější konkrétní odstín nebo skutečnost výtvarného řešení založeného na jednobarevnosti a optických kvalitách vápenného nátěru? Památky je nejlepší udržovat prostředky, kterými vznikly nebo kterými byly udržovány po většinu své existence. Rekonstrukce povrchové úpravy je pro památku, která byla tímto způsobem opakovaně obnovována i v minulosti, nejvhodnějším způsobem péče o zachování její fyzické podstaty i výtvarné podoby. Podmínkou je respektování odpovídajících materiálů a provedení.

Toto neplatí pouze ve výjimečných případech dochování originální nebo historicky cenné povrchové úpravy, kterou je vhodné pro její hodnotu zachovat (konzervovat či restaurovat). Nicméně v souvislosti stavebních konstrukcí zhotovených z kamene se otázka rekonstrukce týká převážně řemeslně prováděných a v minulosti mnohokrát opakovaných úprav typu fasádního nátěru či přeštukování. Rovněž u sochařských děl je vhodné rozlišovat mezi hmotou plastiky s rukopisem sochaře a povrchovou úpravou, kterou zpravidla již při zhotovení prováděl někdo jiný než sochař a která se pak periodicky obnovovala. Kolik plastik nebo stavebních konstrukcí se nám dochovalo se srovnatelnou povrchovou úpravou jako má například socha sv. Václava ve Svatováclavské kapli v katedrále sv. Víta? A kolik z těch dochovaných se nalézá v exteriéru? Můžeme uzavřít, že existují případy, pro které není s ohledem na hodnotu dochované historické povrchové úpravy rekonstrukce vhodná, ale jedná se o výjimky, které potvrzují pravidlo.

Co je smyslem rekonstrukce nedochované nebo pouze torsálně dochované povrchové úpravy?

– zachování (obnova) výtvarné podstaty historického uměleckého díla
– fyzická ochrana autentické hmoty památky pokud pohledové uplatnění povrchu kamene vede k jeho rozpadu nebo požadavku výměny originálních kamenných částí za kopie z pohledových důvodů
– rehabilitace vzhledu a umělecké kompozice pokud prezentace kamenných prvků vytržených ze souvislostí poškozuje vzhled a vnímání architektonického díla
– věrohodnost rekonstrukce staršího barevného řešení architektonického celku, součástí jehož ideové, historické a výtvarné podstaty je překrytí prvků zhotovených z kamene sjednocující povrchovou úpravou

Co brát v úvahu?

Rekonstrukce je legitimní součástí restaurování uměleckých děl i péče o historické stavby. Nicméně není smyslem památkové péče, aby apriori usilovala o návrat k zaniklé historické podobě památek. Platí teze Benátské charty, že hodnotné přínosy všech dob mají být respektovány a že dosažení jednoty stylu nemá být cílem. Základem veškerých úvah proto musí být dochovaný stav. V zásadě je třeba si položit tyto otázky:

– Je dochovaná podoba památky hodnotná a pokud ano, v čem tato hodnota spočívá?
– Vykazuje dochovaná podoba závady? Pokud ano, v čem spočívají?
– Je památka v dobrém technickém stavu? Pokud ne, co je příčinou poruch? Jakými prostředky lze prodloužit její životnost bez ztráty její kulturně historické hodnoty? Jakými prostředky byla udržována v minulosti?
– Co je účelem zvažované obnovy?

Otázka správného vyhodnocení kulturně historické hodnoty dochovaného stavu – myšleno hodnoty pohledového uplatnění povrchu kamene – je klíčová. A to nejen v poloze hodnota/závada. Barokních plastik, u kterých se původní barevnost zachovala do té míry, že ji lze věrohodně rekonstruovat, je mnohem méně než těch, kde se barevnost nedochovala. Možnost věrohodné rekonstrukce původního řešení je tedy svým způsobem výjimečná. Možnost obnovit původní řešení proto v takových případech může hodnotově převážit nad estetickou kvalitou dochovaného stavu. Pouze u solitérní plastiky mohu konstatovat, že získala obnažením povrchu kamene svébytnou výtvarnou kvalitu, kterou je žádoucí zachovat. V případě kamenných konstrukcí a architektonických plastik je tomu jinak. V úvahu je totiž třeba brát kompoziční celek, jehož je prvek nebo socha součástí. Hodnota nebude spočívat v pohledovém uplatnění povrchu kamene některých částí stavby, ale například v celkové úpravě fasády z přelomu 19. a 20.století, k níž patří i pohledové uplatnění kamene. To je velký rozdíl. Je-li hodnotou celková úprava fasády, je třeba zachovat nejen obnažený povrch kamene, ale i odpovídající úpravu omítek a barevnost. Konstatuji-li, že zachování hodnou hodnotou je architektonická úprava fasády z počátku 20.století, je zřejmé, že nemohu na omítkách rekonstruovat barokní barevnost, atd. Stejně tak je zřejmé, že je-li hodnotou patina dochovaného stavu, pak je potřeba hledat takové řešení obnovy, které tuto hodnotu zachová u celé stavby. Pokud kámen nechám a omítky natřu, nedosáhnu zachování patiny, ale nepříjemného kontrastu mezi novým a neopraveným.

Fyzické zachování památky by mělo být nadřazeno hlediskům estetickým. Jistě to neplatí absolutně a jistě existují památky, pro které bude nejlepší, nechají-li se důstojně zaniknout. Nicméně konflikt mezi pohledovým uplatněním a fyzickým zachováním je v památkové péči obecný a zdaleka se netýká pouze kamene. Připomenout lze například sgrafita, malované trámové stropy, či souvrství nástěnných a nástropních maleb. Přinejmenším pro stavby a jejich části je věc jasná. Vápenné omítky a vápenné nátěry jsou velmi účinným, staletími prověřeným, historicky opodstatněným, šetrným, relativně laciným, dlouhodobě působícím a obnovitelným způsobem ochrany zděných stavebních konstrukcí, a to včetně prvků a konstrukcí zhotovených z kamene.

U sochy, která stojí na atice barokního paláce, je vhodné zbytky původních úprav zakonzervovat v zájmu jejich zachování pro budoucnost a poté obnovit (rekonstruovat) povrchovou úpravu (barevnost), která bude odpovídat aktuálnímu řešení fasády. Ponechání sochy ztmavlé nebo s torsálními zbytky nelze doporučit, protože z pohledu na fasádu se bude jevit taková úprava jako závada. Svým vzhledem by socha na atice měla sdílet výtvarné řešení kompozičního celku, jehož je součástí. Hodnota součásti většího uměleckého díla je v tomto případě prioritní. Jedná se i o ochranu. Povrch plastiky v exteriéru bude degradovat i když bude konzervován. Pokud si můžeme vybrat, zda se mají rozpadat vzácně dochované zbytky původních úprav či povrch kamene nebo obnovená nová povrchová vrstva, je druhá možnost jednoznačně přijatelnější. Pokud bude tatáž socha určena k přemístění do depozitáře, bude nejlepší ji pouze zdokumentovat. V depozitáři totiž bude vzhled nepodstatný a prioritní bude hledisko vypovídací historické hodnoty, pro níž platí, že nejlepší úprava rovná se žádná úprava. Pokud má být plastika z nějakého důvodu přemístěna do galerijní expozice, lze doporučit konzervaci dochovaného stavu s možnými estetickými korekcemi umožňujícími nerušené vnímání uměleckého díla. U sochy, která bude pozorována z bezprostřední blízkosti v umělém prostředí, má akcentování její individuální výtvarné hodnoty smysl, a to včetně případného ponechání torsálně dochované podoby. Rekonstrukce povrchové úpravy by v tomto prostředí mohla působit tvrdě a nevěrohodně. Pro zvážení optimálního způsobu obnovy a způsobu pohledové presentace je důležitá nejen individuální hodnota toho kterého prvku či sochy, ale i souvislost, v které se nalézá, a účel, který má plnit. Restaurovat sochařskou výzdobu architektury galerijním způsobem je stejně závažná chyba jako natřít plastiku vystavenou v galerii zednickou štětkou.

Co je předpokladem rekonstrukce krycí povrchové úpravy kamene?

– konstatování, že dochovaná podoba není hodnotou, která by měla být (pohledově) zachována pro budoucnost. Tato podmínka ošetřuje i výjimečné případy, kdy pohledové uplatnění kamene bylo od počátku součástí výtvarného záměru.
– dostatečná znalost řešení, jež má být rekonstruováno. Zatímco barevnost solitérních plastik byla ve své podstatě individuální, části staveb zhotovené z kamene sdílely výtvarné řešení celku stavby a skutečnost tohoto sdílení je významnější než konkrétní barevnost, která se například u fasád poměrně často a radikálně měnila. Dále je třeba vzít v úvahu, že řešením není myšlena pouze barevnost, ale i provedení. Pro povrchové úpravy kamene se užívaly různé materiály a různé optické efekty včetně lazurování. Pro solitérní plastiku je proto „dostatečnou“ znalostí detailní poznání jedinečného historického stavu. Pro rekonstrukci povrchové úpravy části staveb zhotovených z kamene je ale dostatečným vodítkem analogie se srovnatelnými prvky téže stavby, případně souvislost celkového řešení.
– jistota, že povrchová úprava bude z hlediska fyzického zachování památky prospěšná nebo alespoň nebude tomuto zachování na újmu.
– existence důvodů, pro které je rekonstrukce vhodná.

Estetické vnímání povrchu přírodního kamene je dnes objektivní skutečností. Dochované úpravy stavebních památek prováděné koncem 19. století a v první polovině století 20. mají již nezanedbatelnou historickou hodnotu a některé z nich i hodnotu výtvarnou (viz například režné zdivo původně omítaných fasád Týnského chrámu). Kamenné plastiky získaly po obnažení povrchu kamene novou výtvarnou identitu (viz například sochy na Karlově mostě). I když je obnažení povrchu kamene druhotné, pro podobu některých památek představuje hodnotnou kulturněhistorickou vrstvu, kterou není vhodné obětovat ve prospěch návratu ke staršímu stavu. Před dějinami umění a památkovou péčí tak stojí úkol vymezit případy, kdy je dochovaná podoba památky s druhotným pohledovým uplatněním povrchu kamene již hodna zachování. Tato úloha je poměrně jednoduchá u solitérních plastik a velmi složitá u staveb. Odmyslíme-li si vandalské zásahy typu odření stojek portálů nebo částí okenních a dveřních ostění, pak je třeba si uvědomit, že uplynulá desetiletí byla ve znamení návratů ke starší barevnosti fasád, tedy k řešení, pro jehož výtvarnou podstatu je pohledové uplatnění povrchu kamene závadou. Rekonstrukcemi historické barevnosti fasád výrazně ubylo příkladů kvalitních architektonických úprav se zakomponováním pohledového uplatnění povrchu kamene z konce 19. a první poloviny 20. století, tedy právě těch případů, které by pro svoji hodnotu měly být zachovány. S jistým zjednodušením můžeme o historických fasádách s druhotně obnaženým povrchem kamenných konstrukcí říci, že tam, kde se dochovala omítková úprava konce 19. a počátku 20 století, je vhodné tuto úpravu chránit jako celek, tedy i s pohledovým uplatněním kamene. Ale tam, kde tato úprava byla již znehodnocena nátěrem omítek, je vhodné kámen opět pohledově sjednotit s celkem, tedy překrýt rekonstruovanou povrchovou úpravou stejné kvality jakou mají navazující plochy fasády. S ohledem na aktuální stav památkového fondu by proto rekonstrukce povrchové úpravy kamene měla být standardní položkou obnovy průčelí historických staveb opatřených fasádním nátěrem.

Způsobu provedení povrchové úpravy byla zatím věnována minimální pozornost. Obecně můžeme říci, že existuje zásadní kvalitativní rozdíl mezi povrchovými úpravami užívanými pro plastiky a pro části staveb. Pro plastiky se užívaly tenkovrstvé úpravy jako jsou nátěry nebo zlacení a stříbření. Často se užívaly olejové nátěry. Barevnost plastik byla individuální a častěji než u architektury užívala různých optických efektů jako jsou lazury, mramorování a další techniky. Zpracování takových povrchů mělo často charakter uměleckého řemesla. U architektury se užívaly nátěry především ve středověku pro úpravy profilovaných prvků jako jsou žebra kleneb, portály, ostění a sanktuária. Zdivo se omítalo, případně se zdicí malta zatírala do líce. U mladších staveb jednoznačně převažují omítky i u architektonických článků. V omítce se dotvářela profilace. Pokud by kamenné prvky nebyly omítnuty, projevila by se rozdílnost jejich povrchu ve vzhledu finální úpravy, což nebylo žádoucí. To byl důvod, proč byly omítány i prvky, u nichž se počítalo s finální úpravou fasádním nátěrem. Omítalo se vše, ale podle souvislosti se měnila síla omítkové vrstvy od standardní tloušťky několika centimetrů až po tenkovrstvé štuky. Povrchová úprava částí staveb zhotovených z kamene byla materiálově i barevně totožná s ostatními plochami, což znamená, že dominují vápenné omítky a vápenné nátěry. Také zpracování mělo nejčastěji čistě řemeslný charakter. Ale i u staveb se vyskytují mezi povrchovými úpravami běžného konstrukčního kamene různé techniky, ať už jsou to umělé mramory v interiérech nebo imitace mramorování v exteriérech a samozřejmě nejrůznější úpravy pohledových omítek. Opět s vědomím jistého zjednodušení můžeme konstatovat, že pro sochy bude znamenat rekonstrukce povrchové úpravy obvykle nátěr nebo pokovení a tato práce bude vyžadovat vysoce kvalifikovaného odborníka (restaurátora). Pro zdivo a kamenné prvky staveb bude rekonstrukce spočívat většinou v omítnutí a vápenném nátěru, případně v omítnutí s nějakou speciální úpravou omítkové vrstvy. Pro středověké architektonické články bude aktuální vápenný nátěr. Taková obnova přitom bude mít až na výjimky řemeslný charakter.

Ani otázka, zda rekonstrukce krycí (ochranné) povrchové vrstvy je z hlediska zachování hmoty kamene příznivá či nikoliv, není tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Jednoznačně pozitivní vliv je zřejmý u vápenných nátěrů a omítek, zejména, bude-li se jednat o opuku. Ale negativní vliv olejových nátěrů se zveličuje. Jak upozornil již Václav Wagner, problém vzniká teprve v souběhu neprodyšného nátěru a vlhkosti. Existují četné neprodyšné nátěry, které žádný problém nečiní. Otázka, do jaké míry a za jaké situace jsou neprodyšné nátěry pro kamennou památku opravdu nebezpečné, proto vyžaduje hlubší pozornost. Paušalizující odsudky nejsou na místě. Vezmeme-li v úvahu realitu současného stavebnictví, pak je také vhodné si položit otázku, zda kámen může být poškozen silikátovým či silikonovým fasádním nátěrem. Užití těchto materiálů na památkách není vhodné kvůli jejich odlišným optickým vlastnostem a skutečnosti, že se jedná o nehistorické materiály, nikoliv proto, že by způsobovaly degradaci povrhu kamene. Jaký je vlastně rozdíl mezi silikonovým či silikátovým fasádním nátěrem a pigmentovanými konzervačními a hydrofobizačními prostředky, které se při obnově kamene běžně používají? Připomenout je v této souvislosti vhodné také praxi užívání silikátových nátěrů v rakouské památkové péči, ke které lze mít výhrady estetického rázu, ale těžko si lze představit, že by rakouští kolegové doporučovali postup vedoucí k degradaci hmoty kamene.

Pro výsledek rekonstrukce krycí povrchové úpravy kamenného prvku jsou velmi důležitým faktorem stopy, které na něm zanechal čas. Mezi čerstvě vytěženým kamenem a kamenem, který byl po desetiletí vystaven venkovní expozici, byl opakovaně napouštěn nejrůznějšími chemickými prostředky, jeho povrch je pokryt vrstvou špíny (mastných depozitů), případně je nesoudržný a jeho hmota může být zasolena, je veliký rozdíl. V různých dobách se užívaly různé konzervační prostředky, takže u prvku, z něhož byla původní vrstva omítky odstraněna zhruba před sto lety, je těžké někdy i jen odhadnout, zbytky jakých chemikálií se v něm mohou nacházet a co mohou způsobit. Kontaminace kamene ale může být způsobena i přirozenými vlivy. Stačí například, aby se jednalo o korunní římsu v kontaktu s půdou zanesenou holubím trusem, to vše pod střechou, do které léta zatéká. Znečištění kamene se může po rekonstrukci povrchové úpravy projevit estetickými vadami. Například u kamene, který byl v minulosti napouštěn fermeží, se mohou objevit žlutavé skvrny. Zpravidla zůstane pouze u narušení vzhledu, ale i tak je to po nákladné a pracné obnově velmi nepříjemná záležitost. Z podstaty věci je zřejmé, že předcházení takovým problémům bude obtížné a nedokonalé. Nicméně je velmi potřebné se tomuto problému věnovat, formulovat zásady, co by mělo být před rekonstrukcí krycí povrchové úpravy z tohoto hlediska ověřeno, a doporučovat preventivní opatření a postupy alespoň pro ty případy, pro které nějaká možnost preventivních opatření či doporučeníhodných postupů existuje.

o restaurování

Vztahování pojmu „restaurování“ pouze na konzervaci a retušování je nesprávné. Takové pojetí je rozporu s Benátskou chartou a ve svých důsledcích vede ke znehodnocování estetických, ideových a historických hodnot památek. Je to otázka přiměřenosti. Tezi, aby se restaurování „zastavilo tam, kde začíná hypotéza“ je třeba chápat jako reakci na nepodložené romantické zásahy v duchu 19. století, nikoliv jako požadavek, aby restaurováním vznikala zmrzačená torsa. Rekonstrukce chybějících částí je nezbytnou součástí restaurování, pokud je potřebná pro zachování či vnímání dochovaného díla. Můžeme hovořit o rekonstrukci barevné povrchové úpravy v zájmu zachování architektonické kompozice stejně jako o doplňování chybějících atributů soch nebo jejich detailů tam, kde by absence takového doplňku umělecké dílo poškozovala. Klíčem k řešení je rozlišování hodnotných a proto zachování hodných etap vývoje památky od deformací, které je žádoucí napravit.

S tím úzce souvisí otázka materiálů a technologií. Někteří odborníci považují restaurování za činnost, jejímž výsledkem má být popření historicky adekvátního vzhledu, a to za použití širokého rejstříku výtvarných a materiálových prostředků s výjimkou těch, kterými byla památka vytvořena a po staletí udržována. Takový názor je nutno co nejrozhodněji odmítnout. Pokud k podstatě architektonického díla nebo jeho části patří například vápenný nátěr zednickou štětkou, je nejvhodnějším nástrojem restaurování vápno a zednická štětka. Tvrdit opak znamená rezignovat na smysl péče o zachování památek. Pouze opakováním tradičních postupů lze do budoucna zachovat historicky a esteticky věrohodné příklady dobové architektury v reálném (nikoliv museálním) prostředí. Materiál a způsob zpracování povrchové (pohledové) vrstvy má pro architekturu rozhodující význam. Pokud se má zachovat odpovídající výraz architektonického díla, je třeba zachovat (udržovat, periodicky obnovovat) i historicky odpovídající úpravu povrchu.

Miloš Solař

Literatura:

Václav Wagner: „ Na původní kámen očistiti“ in Umělecké dílo minulosti a jeho ochrana 1946

Vratislav Nejedlý: „Povrchové úpravy historických kamenosochařských děl umístěných
v exteriéru“ in Zprávy památkové péče 4/1999

Vratislav Nejedlý, Pavel Zahradník a kol.: „Mariánské, Trojiční a další světecké sloupy“ ( okresy Svitavy, Rychnov nad Kněžnou, Ústí nad Orlicí, Hradec Králové, Pardubice a Chrudim, Náchod a v kraje Karlovarský, Liberecký)

Ivana Maxová: „Pokus o rekonstrukci posloupnosti barevné úpravy povrchu kamenosochařských děl na základě mikroskopického průzkumu vzorků barevných nátěrů“ in Zprávy památkové péče 4/1999

Zdeněk Vácha „ Ke koncepci restaurování Pilgramova portálu, k otázce autenticity a k metodě obětované vrstvy“ in Zprávy památkové péče 10/2001

Sborník příspěvků ze semináře STOP „Ošetření kamene v památkové péči“ 1999

Sborník příspěvků ze semináře STOP „Barevnost kamene a kamenných prvků fasád“ 2004

Miloš Solař: „ Až na kámen neodírat“ in Zprávy památkové péče 1/1999

Miloš Solař „ Kamenné zdivo z hlediska péče o stavební památky – úvod do problematiky“ in Sborník příspěvků z konference pořádané studiem AXIS Obnova památek 2003

Miloš Solař: „ K rekonstrukci krycích povrchových úprav kamene“ in Věstník Klubu Za Starou Prahu 3/2004

Miloš Solař: „ Omítky a vápenné nátěry jako tradiční ochrana konstrukcí historických staveb zhotovených z kamene“ in Sborník 26. konference WTA Sanace a rekonstrukce staveb 2004

Nové články 1x za mesiac na váš eMail.

Nerozosielame spam! Prečítajte si naše podmienky použitia.

Súvisiace články

Kamenosochařské prvky na fasádách ?

Historická architektura je natolik rozmanitá, že v podstatě není pravidlo, kterého by neexistovaly výjimky. S vědomím existence výjimek lze ale konstatovat, že na našem území se až do sklonku 19. století běžně dostupné druhy kamene užívaly nikoliv pro svůj vzhled, ale pro své technické vlastnosti. Kámen se na stavbách užíval k nejrůznějším účelům: od základů, přes zdivo, konstrukční prvky a tektonické články až po architektonickou plastiku. Protože nebyla k dispozici ocel ani beton, standardně se z něho prováděly namáhané části staveb jako jsou překlady, ostění a vykonzolované prvky.

Vztah památkové péče a SHP

Památková péče a stavebně historický průzkum jsou dva samostatné obory, které spolu sice těsně souvisí, ale nepřekrývají se a cíle jejich snažení jsou rozdílné. Cílem stavebně historického průzkumu je poznání. Památková péče je činnost, jejímž cílem je zachování architektonického dědictví a jeho přiblížení současné společnosti. Poznání zprostředkované stavebně historickým průzkumem je jedním z východisek této činnosti, nicméně to není východisko jediné. Pro památkovou péči je poznání přinášené stavebně historickým průzkumem velmi důležité, ale stejně důležité je i pro dějiny architektury, dějiny umění a dějiny hmotné kultury.

Zásady obnovy fasád architektury 19. a počátku 20. století

Architektura 19. a 20. století je významnou součástí našeho kulturního dědictví. Vyžaduje pozornost, úctu a odbornou péči. Pro její obnovu v obecné rovině platí to samé, co pro obnovu jakýchkoliv jiných stavebních památek. Odlišnost je v tom, že architektonická tvorba dvacátého století začala pracovat s novými materiály a konstrukčními řešeními.

Obnova omítek historických staveb

Omítky jsou významnou součástí architektonického dědictví.
Obecně mají dvojí funkci: ochrannou a architektonickou. Ve srovnání
s novou stavební produkcí je specifikem omítek historických staveb jejich
kulturně historická hodnota. Problematiku obnovy omítek historických staveb
můžeme rozdělit do dvou vzájemně souvisejících okruhů, a to na okruh kulturní a
na okruh technický.