Pietro Maria Castiglioni se narodil 26. ledna 1944 v italském městě Lierna. Svými návrhy a projekty se mu podařilo navázat na tradici dnes již proslulé rodiny Castiglioniových a postupně si vybudovat ve světě designu osvětlení významnou pozici.

Jako student získal v letech 1968 až 1971 první zkušenosti v ateliéru svých strýců Achilla a Pier Giacoma Castiglioniových v Miláně. Po dokončení studia architektury na Polytechnické univerzitě v Miláně v roce 1970 začal pracovat v ateliéru svého otce Livia. V té době se zrodily první prototypy známého svítidla Scintilla, určeného pro osvětlování obchodních prostorů, krátkodobých výstav, kanceláří, hotelů a bytů. V průběhu 70. let pracoval spolu se svým otcem na projektech osvětlovacích a audiovizuálních systémů pro XIV. a XV. milánské Triennale designu, na výstavách Eurodomus a na projektech řady různorodých krátkodobých výstav. Ve své práci zaměřené na návrhy osvětlení pokračoval i po náhlé smrti svého otce (1979).

Od poloviny 70. let až do roku 1990 spolupracoval Piero Castiglioni firmou Osram. Ve stejném období navrhoval osvětlení pro řetězec hotelů Meridien. V roce 1972 se s Ugo La Pietrou zapojil do přípravy výstavy „Italy: The New Domestic Landscape“ pro Muzeum moderního umění v New Yorku. Vytvořil řadu návrhů osvětlení pro veřejné i soukromé umělecké galerie, krátkodobé výstavy, obchody, kanceláře, hotely a obytné domy v Itálii i v zahraničí. Spolu s Davidem Mosconim a Brunem Munarim navrhl a realizoval neobvyklý světelný projekt na Prometeo di Scriabrin, který byl představen začátkem roku 1980 v Lidovém divadle ve Florencii.

Na počátku 80. let začal spolupracovat s firmou Fontana Arte pod uměleckým vedením architektky Gae Aulentiové. Z této spolupráce se zrodila řada skleněných svítidel a následně celé systémy osvětlení, které vytvořily základ výrobního programu firmy Fontana Arte (svítidla Parola, Edy, Scintilla a další). Vedle spolupráce s dalšími firmami (Stilnovo, Venini a další) navrhl a realizoval osvětlovací soustavy pro řadu významných muzeí, jako jsou Centre Georges Pompidou a Musee d’Orsay v Paříži, Palazzo Grassi a La Scuola Grande di San Rocco v Benátkách, Muzeum Umění Catalana v Barceloně, Muzeum Groningen v Holandsku a další. Mezi jeho další aktivity v tomto období patřil projekt Světla v prostoru, významné projekty expozic a krátkodobých výstav. Současně se zapojil do diskuze o světle, která se v těch letech snažila o přepracování vlastních kulturních a didaktických základů.

Projektová praxe ve spojení s jeho odbornými přednáškami jej inspirovala k úvahám o nových systémech osvětlení. V těchto letech vznikly návrhy systémů svítidel Palio-Sillaba a Semaforo pro firmu Fontana Arte. Práce na systému Scintilla, vyvolaná požadavky nových norem, vyústila v rozšíření systému o nové varianty a doplňky.

V polovině 80. let postupně přešel od projektové činnosti k vedení realizačních projektů osvětlení. V těchto letech začaly první kroky ve vývoji osvětlovacího systému Cestello, který vychází z původní koncepce osvětlení použité při rekonstrukci paláce Grassi (Benátky 1985).

Tvarové a funkční varianty a úvahy o využití světelných zdrojů dospěly v průběhu několika let k vytvoření jednoho z nejpoužívanějších osvětlovacích systémů, které navrhl. Vlastní svítidlo Cestello tvoří jednoduchá konstrukce s několika samostatně směrovatelnými světelnými zdroji. Na začátku 90. let vyřešil ve spolupráci s firmou iGuzzini zavedení těchto svítidel do průmyslové výroby. Jeho modifikace se následně objevily u většiny významných výrobců svítidel. V tomto období se rozšiřuje oblast jeho záběru z původně vnitřních prostor také do oblasti osvětlení prostor venkovních a městských.

Další spolupráce s firmou iGuzzini vyústila v návrh svítidla Edge (1992), prvního světlometu s vějířovou vyzařovací charakteristikou v nabídce firmy iGuzzini. V roce 1997 ve spolupráci s architektem Mario Cucinellou navrhl světlomety Platea a svítidlo Radius s patentovaným optickým systémem s vějířovým způsobem vyzařování. V roce 2001 bylo na trh uvedeno svítidlo Lightshed, původně navržené pro hlavní showroom Loro Piana a následně zařazené do běžné průmyslové výroby.

Piero Castiglioni spolupracoval s řadou významných italských ateliérů, jako například Gregotti Associatti, Gae Aulenti, Renzo Piano Building Workshop, a pracoval na rozsáhlých projektech osvětlení pro městské prostředí (kulturní centrum Belém v Lisabonu, italský výstavní pavilon na Expo Seville, mezinárodní výstavní prostor v Janově). Vedle větších projektů navrhl i osvětlení pro řadů známých obchodů, butiků a obchodních center: Marina B., Laura Biagiotti, Trussardi, Prada, Galtrucco, Vittadini, Ferragamo, la Rinascenta, Coin, Akris, Loro Piana, Zucchi, Les Copains, Christian Dior, LVMH a další.

V roce 1998 obdržel od portugalského Design Centra cenu „Design de Ambientes“ za projekt Espacos Publicos realizovaný pro mezinárodní výstavu Expo ´98. V letech 1997, 2000, 2001 získal opakovaně ocenění Product Design Award na Forum Design na veletrhu v Hannoveru.

V oblasti designu osvětlení je považován za jednu z nejprofesionálnějších, projektujících osobností současnosti. Jeho práce představují spojení funkčnosti, koncepce a respektu k obsahu. Podílel se na projektech osvětlení v citlivých historicko -architektonických prostředích (od Sálu Kyrysarů a papežské konírny paláce Quirinale či auly parlamentu v římském paláci Montecitorio k současné práci na sále Alessi v paláci Marino v Miláně). Hlavní náplní práce jeho ateliéru jsou návrhy osvětlení pro muzea, galerie, divadla, výstavní a obchodní prostory, ve kterých se snaží držet svůj základní koncept osvětlení, který sjednocuje prostor, architekturu a jejich funkce.

Vedle své projektové profese má řadu vědeckých a odborných aktivit. V roce 1980 pracoval jako poradce v Institutu botanických věd na univerzitě v Miláně na výzkumném projektu zabývajícím se vlivem světla na růst rostlin. V letech 1985 a 1986 vedl výzkumný kurz osvětlovací techniky na Fakultě architektury na Polytechnické univerzitě v Miláně. Od roku 1986 je členem vědeckého výboru časopisu „L’Arca“ a v červnu 1989 stál u zrodu časopisu o kultuře a návrzích osvětlení „Flare“, jehož je dnes vedoucím redaktorem.

Od roku 1991 pokračuje ve své osvětové činnosti v oblasti osvětlení. V knize „Lux“, kterou napsal spolu s Chiarou Baldacciovou, dokumentuje vývoj umělého osvětlení od začátku 20. století a zmiňuje se o hlavních osobnostech a projektech, které jeho vývoj ovlivnily. Aktivně se účastní konferencí a přednášek na italských i zahraničních univerzitách a odborných institucích. Od roku 1996 vede „Seminář o technologické kultuře projektování“ na Fakultě architektury na Polytechnické univerzitě v Miláně. V letech 1996 až 2001 pracoval pro C.N.R. jako předseda výzkumu zaměřeného na vypracování kritérií a směrnic pro osvětlení v muzeích a galeriích.

Projekty:

1975 / 79

Hotely Meridien společnosti Gulf International, osvětlení a ozvučení

1985 Paříž:

„Centre G. Pompidou, Musee d´Art Contemporaire“, návrh osvětlení

1985 Benátky:

„Palazzo Grassi“, návrh vnitřního i venkovního osvětlení


1986 Paříž:

„Musee d´Orsay“, návrh vnitřního i venkovního osvětlení


1987 Barcelona:

„Museu dÁrt de Catalunya“, návrh vnitřního i venkovního osvětlení


1992 Lisabon:

„Centro Cultural de Belém“, návrh vnitřního i venkovního osvětlení

1992 Sevilla:

„Expo ´92, italský pavilón“, návrh vnitřního i venkovního osvětlení


1992 Istanbul:

„Muzeum současného a moderního umění“, návrh osvětlení

1992 Janov:

„Mezinárodní výstava Expo ´92“, návrh vnitřního i venkovního osvětlení

1994 Milán:

„Brera“, Napoleonovy pokoje, návrh celkového osvětlení

1994 Groningen:

„Muzeum v Groningenu“, návrh vnitřního osvětlení


1995 Ferrara:

„Diamanti Palace“ – Pavilón Massari Palace, návrh celkového osvětlení


1997 Řím:

„Quirinale Palace: Sala dei Corazzieri“ návrh vnitřního osvětlení

1998 Lisabon

„Mezinárodní výstava Expo 90“ , návrh venkovního osvětlení


1998 Sao Paolo

„Pinacoteca do Estado“, návrh celkového osvětlení


1999 Řím:

„Montecitorio Palace“, hala parlamentu, návrh vnitřního osvětlení


2000 Řím:

„Quirinale Palace“, papežské konírny, návrh vnitřního osvětlení


2000 Milán:

„Spazio Oberdan“, kulturní centrum: návrh vnitřního osvětlení


2001 Buenos Aires:

„Muzeum latinskoamerického umění“, návrh celkového osvětlení


2001 Milán:

„Museum Poldi Pezzoli“, návrh osvětlení zbrojnice


2002 Milán:

„Divadlo Arcimboldi“, návrh vnitřního osvětlení



Univerzitní přednášky:

1985/86

experimentální kurs osvětlovací techniky na Fakultě architektury, Milán (obor Územního plánování, prof. A Seassaro)


od 1995

kurs „Osvětlení a architektura“, Fakulta architektury, Janov


od 1995

„Seminář technologie a kultury pro projekty“, Fakulta architektury, Milán


od 2000

přednášky o návrhu osvětlení na akademiích Brera a Domus, Milán


Odborný konzultant pro veřejné osvětlení:
La Spezia (1986), Anacapri (1987), Milán (od 1988), Varese (1993), Carea (1996), Siena (1998), Lisabon (1998), Janov (2000), Mantova (2002)



Odborné aktivity:

od 1986

člen vědeckého výboru „l´Arca international magazine of architectural design and visual communication“


od 1989

vedoucí redaktor časopisu „FLARE – Architectural lighting magazine“


od 1993

člen vědecké rady AIDI (Italská společnost pro osvětlování)


od 1996

předseda pro výzkum „ Návrh osvětlení v muzeích: kritéria a metodické pokyny“ v rámci C.N.R. (Národní výzkumný poradní sbor), Řím



Ocenění:


1988

„Itaca“ první cena za městský vzhled Hlavního nádraží, Milán (arch. A. Zanuso, C. Chambry)


1997

první cena za „Rekonstrukci divadla La Fenice“, Benátky (arch. G. Aulentiová, Impreglio Spa, Fiat Engineering etc.)


2000

první cena za „Rekonstrukci, citlivou obnovu a směrnice pro rekonstrukci muzea „Rosso Palace“, Janov (studio Associati Libidarch, studio Cerri a Associati, arch. Anna Giorgi, studio Associato, Ing. Ferro a Cerioni, Ing. Vallacqua)



zdroj: http://www.czechdesign.cz/index.php?status=c&clanek=127&lang=1