Obnova omítek historických staveb

Omítky jsou významnou součástí architektonického dědictví.
Obecně mají dvojí funkci: ochrannou a architektonickou. Ve srovnání
s novou stavební produkcí je specifikem omítek historických staveb jejich
kulturně historická hodnota. Problematiku obnovy omítek historických staveb
můžeme rozdělit do dvou vzájemně souvisejících okruhů, a to na okruh kulturní a
na okruh technický. První zahrnuje otázku, v čem spočívá kulturně
historická hodnota omítek historických staveb a co je proto vhodné při jejich
obnově zachovat. Tento okruh můžeme formulovat i otázkou, co má být výsledkem
obnovy? Druhý okruh je charakterizován otázkou, jak toho dosáhnout?
V minulosti se užívaly jiné materiály a jiné konstrukce než
v současnosti. Stavby, jež jsou předmětem zájmu, prošly většinou dlouhým
stavebním vývojem včetně přestaveb a výměn dožilých částí. Často se oproti době
výstavby změnilo okolí a využití. V neposlední řadě je vhodné si
uvědomit, že při obnově existujících staveb není z různých důvodů reálné
dosáhnout všeho, co lze učinit u novostavby. To všechno jsou objektivní
okolnosti, které nás nutí hledat při obnově historických staveb specifická
technická řešení, která nejlépe vyhoví dané konkrétní situaci.

S výjimkou
nejobecnějších tezí neexistuje materiál, postup ani poučka, které by bylo možno
doporučit pro jakoukoliv stavbu. Každé doporučení je nutně vázáno na určité
podmínky a předpoklady, za kterých platí.

Základním předpokladem kvalifikované obnovy je poznání,
v čem je hodnota obnovovaného díla a co je příčinou jeho poruch.

V čem spočívá kulturně historická hodnota omítek
historických staveb?

Dochované
omítky jsou významným pramenem historického poznání. Samy o sobě jsou dokladem
dobových technických možností a zvyklostí. V druhé rovině jsou omítky
pramenem poznání stavebně historického vývoje konkrétní stavby.
Vrstvy omítek, spáry a opravy výmluvně hovoří o
stavebně historickém vývoji objektu i vývoji obecného estetického názoru (viz
např. změny barevnosti).
Každá přestavba nebo úprava
zanechá v omítce stopu. Je zřejmé, že hodnota historického dokumentu se
váže k originálu. S originálem zaniká. I kdyby nová omítka byla svým
materiálovým složením a způsobem aplikace totožná s předlohou, o minulosti
se z ní nedovíme nic. To je důvod, proč je nezbytné při péči o
architektonické dědictví klást na zachování dochovaných historických omítek
mimořádný důraz. Požadavek na ochranu historického originálu se nevztahuje
pouze na nejstarší vrstvu, ale na všechny
dochované historické vrstvy a jejich povrchové úpravy. To je důležité.
Stejně tak, jako od problematiky obnovy zdiva nelze oddělit otázku ochrany
historických omítek, od omítek nelze oddělovat problematiku péče o příslušné
povrchové úpravy.

Významnou kulturně
historickou hodnotou je dobový výtvarný projev. Každá doba měla své výtvarné
ideály a ve své tvorbě se jich snažila dosáhnout. Vytvořená výtvarná hodnota si
zachovává schopnost oslovovat soudobou společnost, i když současný projev je
odlišný. Ochrana výtvarného projevu minulosti je proto jeden z důležitých
úkolů památkové péče. Je důležité si uvědomit, že z výtvarného a
koneckonců i technického hlediska jsou stejně důležité jako materiálové složení
i způsob zpracování a forma použití v rámci celkového výtvarného řešení.
Omítky nejsou izolovanou částí architektonického díla. Je proto potřeba je
vnímat v souvislostech celku.

Kulturní a užitnou hodnotu
má také tradiční stavitelství. Pouze použitím tradičních materiálů a tradičních
postupů lze historické stavby obnovovat aniž by se měnil jejich architektonický
výraz. Pro každý materiál jsou totiž vlastnosti jako vzhled a způsob stárnutí
charakteristické. Užití jiného materiálu (jiného zpracování) se zákonitě projeví i ve vzhledu a způsobu
stárnutí.

Do kulturního dědictví patří
také péče o zachování tradičních řemesel, znalost výroby a zpracování
tradičních materiálů. Pro ilustraci lze uvést například doškové střechy, které
se užívaly ještě po druhé světové válce, ale dnes jsou v případě potřeby
jen velmi těžko dostupné, protože jejich zhotovování upadlo v zapomnění.
Totéž nebezpečí hrozí pod tlakem soudobé průmyslové stavební výroby a nových
materiálů i jiným tradičním řemeslům. Z těchto důvodů je u památkově
chráněných staveb žádoucí upřednostňovat tradiční materiály. Soudobé
materiálové alternativy mohou být srovnatelné funkčně, ale z hlediska
zachování kulturně historických hodnot má užití tradičního materiálu hodnotu
samo o sobě a je v principu nenahraditelné.

Památky je nejvhodnější
udržovat prostředky, kterými vznikly nebo kterými byly udržovány po rozhodující
období své existence. Benátská charta říká, že novodobé prostředky lze při
obnově památek zvažovat až poté, co se tradiční řešení ukázala jako
nepostačující, a to pouze za předpokladu, že tyto novodobé prostředky jsou
podloženy vědeckým poznáním a dlouholetou praxí. Berme to tak, že u tradičních
omítek a jejich povrchových úprav zahrnuje zkušenost přes tisíc let,
zůstaneme-li na našem území. V evropském měřítku je zkušenost ještě delší.
Co se neosvědčilo, bylo opuštěno, co neprokázalo životnost, zaniklo.Co
přetrvalo, je nejen výtvarně, ale i technicky dokonalé a podložené staletou
zkušeností.

Výše uvedená obecná východiska lze shrnout tak, že smyslem
památkové ochrany je zachování kulturně
historických hodnot jednotlivých budov i jimi tvořeného architektonického
prostředí jako celku. Toho lze dosáhnout soustavnou péčí o fyzické zachování
starých omítek a jejich povrchových úprav tam, kde dosud existují, užíváním
tradičních materiálů a postupů při obnovách a respektováním historického
architektonického výrazu.

Co je smyslem památkové obnovy ?

Pro správné vnímání souvislostí a nalezení nejvhodnějšího
řešení je dobré si položit i otázku, co je vlastně smyslem obnovy památkově
hodnotné stavby. To samozřejmě nelze zodpovědět několika větami. Ale pro
uvažování na toto téma je vhodné zmínit alespoň dvě teze. Smyslem
vyhlašování památek a památkově
chráněných území je na vybraném vzorku nejhodnotnějších staveb a urbanistických
celků zachovat kulturně historické
hodnoty, jejichž zachování bez památkové ochrany není jisté. To mimo jiné
předpokládá omezit či zcela eliminovat úpravy, které u nechráněných staveb
k zániku předmětných hodnot vedou. Argument, že se v současném
stavebnictví standardně používají pytlované maltové směsy, silikonové a
silikátová fasádní nátěry, etc., etc., je tak zároveň důvodem, proč se takové
materiály při obnově památek užívat nemají. Kde jinde, než u památek a
v památkově chráněných územích by mělo být pěstováno tradiční řemeslo,
uchováváno bohatství staletími získaných zkušeností a zachováván vzhled staveb
spojený právě s užitím tradičních materiálů a postupů.

Smyslem památkové péče není apriori navracet památky do
zaniklé historické podoby. Rekonstrukce zaniklého historického stavu – včetně
rekonstrukce barevnosti – je legitimní, ale ve své podstatě výjimečnou
možností. Obecně je vhodné vycházet z dochovaného stavu nebo, je-li existující
úprava závadná, z nejmladší hodnotné vrstvy. Velmi důrazně je třeba odmítnout
schéma, které automaticky předpokládá,
že cílem památkové obnovy je návrat k nejstarší zjištěné podobě. Stavebně
historický průzkum má význam sám o sobě pro poznání, které přináší. Důvody pro
fyzickou obnovu historické podoby památky však musejí být silnější než
skutečnost, že taková podoba existovala a byla stavebně historickým průzkumem
dokumentována.

K obnově fasád

Existují dvě základní skupiny omítkových fasád. První
skupina zahrnuje fasády, u kterých je finální povrchová úprava tvořena krycím
nátěrem. Obnova takových fasád spočívá ve vyspravení omítky a nátěru fasádní
barvou. Druhou základní skupinu tvoří pohledové omítky, to znamená omítky,
jejichž povrch „má být vidět“. Povrch pohledové omítky je obecně opticky
aktivnější než povrch tvořený fasádním nátěrem, protože jeho vzhled je dán množinou
zrníček písku, kamínků a pojiva. Někdy se optický efekt posiluje probarvením,
přidáním slídy či jiných přísad. Nejběžnějšími příklady pohledových omítek jsou
sgrafita nebo tvrdé „kamenné“ omítky užívané v první polovině 20. století.
Pohledové omítky se běžně užívaly v baroku – viz např. Toskánský palác
v Praze, i po druhé světové válce – např. hotel International
v Dejvicích. Podstatné je, že fasády tvořené pohledovými omítkami se
nenatírají krycími nátěry. Použít krycí nátěr na pohledovou omítku je architektonický
zločin.

Pro výtvarné řešení fasády je prioritní materiálové řešení
(pohledová omítka, vápenný nátěr… obklad) a zpracování, pak celkový koncept
(jednobarevná kompozice, vícebarevné řešení…) a až na posledním místě konkrétní
odstín.

Výše uvedené dvě poznámky jsou namířeny proti nesprávné
praxi, která předpokládá, že obnova historické omítané fasády automaticky
znamená nátěr fasádní barvou. Za cíl automaticky považuje návrat
k nějakému staršímu, nejlépe „nejstaršímu“ řešení a celý výtvarný koncept
redukuje na ohlídání toho „nejsprávnějšího“ odstínu. To je špatně, špatně a
ještě jednou špatně. Je důležité ochránit dochované historické omítky a
autentické povrchy. Před rozhodnutím o
případném nátěru, je nezbytné si položit otázku, zda se nejedná o fasádu
s pohledovou omítkou a zda je tudíž vůbec vhodné ji opatřovat krycím
nátěrem. Rozhodnutí o výtvarném řešení musí začít zhodnocením dochovaného
stavu. Rekonstrukce staršího (barevného) řešení není automatická a je podmíněna
řadou skutečností, např. požadavkem, aby starší barevnost nebyla aplikována na
fasádu, která byla mezitím podstatným způsobem přestavěna. Při koncipování
barevného řešení je nezbytné vnímat architekturu jako ucelené výtvarné dílo. To
znamená nikoliv řešit jakým odstínem mají být natřeny omítky, ale všímat si
výtvarných souvislostí fasády se střechou, průčelí a jeho sochařské výzdoby,
vzájemné vazby omítaných ploch a druhotně obnažených stavebních konstrukcí
zhotovených z kamene, výplňových prvků a jejich barevnosti … Pro řadu staveb
a pro některá celá slohová období je charakteristickým výtvarným znakem
jednobarevnost fasád. Pro vzhled je užitý materiál velmi podstatný. Otázka, zda
nátěr má být vápenný nebo řekněme silikátový, je proto z hlediska
památkové péče mnohem důležitější než rozhodnutí, zda fasáda má být okrová či
jiná. To samozřejmě neznamená obhajobu křiklavých odstínů nebo vyloženě
chybných barevných kombinací. Tyto výstřelky jsou však většinou spojeny právě
s užitím nevhodných novodobých materiálů. A teprve na konci se dostáváme
k výběru vhodných odstínů.

V této souvislosti je vhodné si také uvědomit, že
uplynulá desetiletí byla ve znamení návratů ke starší barevnosti, tedy
k řešení, pro jehož výtvarnou podstatu je pohledové uplatnění povrchu
kamene zpravidla závadou. Spojením kamene a natírané plochy dochází
k tvrdému kontrastu, který zcela znehodnocuje historickou výtvarnou
kompozici. Rekonstrukcemi historické barevnosti také výrazně ubylo příkladů
kvalitních architektonických úprav se zakomponováním pohledového uplatnění
povrchu kamene z konce 19. a první poloviny 20. století, tedy právě těch
případů, které by pro svoji již nespornou kulturně historickou hodnotu měly být
chráněny.

Omítky mají ochrannou funkci

Vápenné omítky a vápenné nátěry jsou nejúčinnějším, staletími
prověřeným, historicky opodstatněným, šetrným, relativně laciným, dlouhodobě
působícím a obnovitelným způsobem ochrany zděných stavebních konstrukcí, a to
včetně prvků a konstrukcí zhotovených z kamene. Absence omítek, ať už
zapříčiněná chátráním či vědomým zásahem člověka vede k rozpadu autentické
hmoty památky.

Vápenné nátěry

Požadavek udržování historických staveb materiály a
prostředky, kterými vznikly nebo kterými byly udržovány po rozhodující dobu své
existence, platí i pro materiál fasádních nátěrů. V principu by měl být
užit materiál, který je u dané stavby doložen nebo který lze předpokládat na
základě slohových, historických nebo regionálních souvislostí. Pro starší
období bude výše uvedenému požadavku vyhovovat nejčastěji vápno. Pro stavby z přelomu století a
počátku století 20. však může být takovým autentickým materiálem i silikátový
nátěr. Stále je ale třeba mít na paměti, že zdaleka ne pro všechny historické
fasády je fasádní nátěr vhodný. Otázka vhodného materiálu fasádního nátěru je
proto předmětná pouze pro tu část fasád, které je vhodné obnovovat nátěrem. U
staveb, kde se jedná o historicky podložené řešení, by se však měly vápenné
nátěry užívat principielně, a to z těchto důvodů:


vápenné nátěry mají estetické vlastnosti (vzhled, barevná
škála, způsob stárnutí), které jiné materiálové systémy nedokáží plnohodnotně
nahradit. Užití vápna je tak důležité pro zachování obou složek památkových
hodnot: historické věrohodnosti i estetické kvality.


vápenné nátěry mají pozitivní technické vlastnosti, které jiné
materiály nemají nebo je nemají v takové míře. Jedná se zejména o
prodyšnost, možnost nátěry opakovat, mechanickou odstranitelnost
(reversibilitu) a konzervační účinek.

Teoretickou životnost fasádního nátěru nelze zaměňovat
s životností tímto nátěrem obnovené fasády. Fasády se obvykle opravují
z jiných důvodů než z důvodu dožití fasádního nátěru. Životnost
vápnem obnovených fasád je srovnatelná s životností fasád natřených jinými
materiálovými systémy. Představa, že vápenné nátěry je nutno často obnovovat,
není pravdivá. Každoroční bílení se týkalo pouze lidové architektury a
hospodářských staveb (v tomto případě i z důvodů desinfekce). Stavebně
historické průzkumy ukazují, že ve městech a u významných budov jako jsou zámky
nebo kostely se vápenné nátěry obnovovaly zhruba ve stejné periodicitě jako je
tomu v současnosti, tedy zhruba po 20 – 30ti letech. To potvrzuje i
současná zkušenost. Mnoho fasád opatřených vápenným nátěrem v šedesátých a
sedmdesátých letech minulého století je stále v přijatelném stavu. Na
druhou stranu existuje mnoho případů, kdy po aplikaci jiného materiálového
systému musela být fasáda znovu obnovena. Při ilustraci lze připomenout některé
domu na Královské cestě nebo Arcibiskupský palác na Hradčanském náměstí
v Praze.

Sanační omítky

Prospěšnost těchto materiálů se přeceňuje.
V souvislosti s historickými stavbami se jedná o opatření, které by
rozhodně nemělo být vnímáno jako standardní. Opak je pravdou. Při opravách
historických staveb budou situace, za kterých lze užití sanačních omítek
doporučit, okrajové a z hlediska výskytu výjimečné. Při zvažování jejich
případného použití je vhodné brát v úvahu následující skutečnosti:

– sanační omítky nejsou řešením problému vlhkosti ani
zasolenosti zdiva, ale doplňkovým opatřením, kterým lze dosáhnout zmírnění či
eliminace povrchových závad. Vzhledem k hydrofobním vlastnostem je potřeba
si uvědomit, že sanační omítky brání prostupu vody z obou stran, což při
aplikaci na mokré zdivo znamená zhoršenou možnost vysýchání.

– sanační omítky nejsou trvalým opatřením, ale mají
omezenou životnost

– nevyhovují apriornímu požadavku památkové péče na
přednostní užívání tradičních materiálů a postupů. Jejich užívání také není
podloženo dostatečně dlouhou zkušeností.

– sanační omítky mají jiné vlastnosti než omítky tradiční,
mimo jiné jinak absorbují a vypařují vodu. To v některých případech vede
k odlišnému vzhledu ploch opatřených sanačními omítkami. Užití sanačních
omítek proto v některých případech může vést k estetickým závadám.

– Prostředkem uchování architektonického dědictví je
ochrana dochovaného historického originálu včetně dochovaných historických
omítek. Přínos sanačních omítek není takový, aby vyvážil kulturní ztrátu
způsobenou odstraněním dochovaných historických povrchových úprav. Jestliže
jsou dochovány historické omítky v zachovatelném stavu, je jejich náhrada
omítkami sanačními nevhodná nejen proto, že historických omítek je škoda, ale i
proto, tyto historické omítky prokázaly dlouhou existencí životaschopnost.

Užití sanačních omítek v památkové praxi proto bude
omezeno na případy, kdy se historické omítky nedochovaly nebo dochované omítky
nemají památkovou hodnotu a předmětný silně zatížený povrch má vyhovět
specifickým užitným požadavkům. Bude se jednat například o fasády domů
v bezprostřední blízkosti komunikace, která se v zimě solí a solný
roztok odstřikuje na fasádu, či vlhký sklep činžovního domu z přelomu
19.20. století, který je potřeba rychle upravit na sklad či jiné využití. Ale i
zde platí, že sanační omítky jsou pouze doplňkovým opatřením a nemohou nahradit
řešení příčin závad.

pytlované malty

O pytlovaných maltách lze říci v podstatě totéž co o
sanačních omítkách. Nevyhovují požadavku přednostního použití tradičních
materiálů a mají jiné vlastnosti, a to nejen výtvarné (vzhled, způsob
stárnutí), ale i technické. Připomeňme, že vzhledem ke svému předpokládanému
použití mimo oblast historických staveb a možnostem výrobních linek obsahují ve
srovnání z tradičními omítkami příliš drobné frakce (nejsou v nich
kamínky) a často bývají vnitřně hydrofobní, což brání aplikaci souvisejících
vápenných úprav, například vápenného nátěru. Tyto skutečnosti by měly vést
k tomu, aby jejich používání při opravě historických staveb nebylo
doporučováno a v odůvodněných případech mu bylo bráněno i podmínkou
závazného stanoviska. Je jistě vhodné vždy postupovat přiměřeně situaci, ale
obecně platí, že čím hodnotnější stavba, tím důrazněji je vhodné prosazovat
užití tradičních materiálů, respektive bránit nahrazování tradičních materiálů
novodobými alternativami.

chvála vápenných technologií

Tam, kde se vápno užívalo v minulosti, je
nejvhodnější je užít i v současnosti. To se týká malt, nátěrů, ale i
zpevňování historických vápenných omítek vápennou vodou. Důvody jsou opět
nejenom kulturní, ale i technické. Připomeňme alespoň kompatibilitu materiálů,
dlouhodobou zkušenost včetně ověření trvanlivosti a možnost reversibility, to
znamená možnosti úpravu podle souvislostí buď odstranit nebo zopakovat. Je
například zřejmé, že zpevnění vápenné omítky vápennou vodou bude možné
v budoucnosti zopakovat, u jiných materiálů takovou jistotu
v horizontu desítek a stovek let nemáme. Mimo to, je třeba připomenout, že
užití jiných pojiv vede k odlišným vlastnostem, což nemusí být vždy ku prospěchu.
Například přílišné zpevnění může vést k vytvoření krusty a odpadnutí
povrchu, příliš tvrdá omítka může praskat, užití cementových malt
v souvislosti s opukovým zdivem vede k jeho rozpadu, odstranění
dožilých disperzních nátěrů před novou obnovou fasády je obvykle mnohem
pracnější a nákladnější než příprava obnovy vápenné fasády atd.

ing.arch. Miloš Solař
Národní památkový ústav – ústřední
pracoviště

Nové články 1x za mesiac na váš eMail.

Nerozosielame spam! Prečítajte si naše podmienky použitia.

Súvisiace články

Vztah památkové péče a SHP

Památková péče a stavebně historický průzkum jsou dva samostatné obory, které spolu sice těsně souvisí, ale nepřekrývají se a cíle jejich snažení jsou rozdílné. Cílem stavebně historického průzkumu je poznání. Památková péče je činnost, jejímž cílem je zachování architektonického dědictví a jeho přiblížení současné společnosti. Poznání zprostředkované stavebně historickým průzkumem je jedním z východisek této činnosti, nicméně to není východisko jediné. Pro památkovou péči je poznání přinášené stavebně historickým průzkumem velmi důležité, ale stejně důležité je i pro dějiny architektury, dějiny umění a dějiny hmotné kultury.

Kamenosochařské prvky na fasádách ?

Historická architektura je natolik rozmanitá, že v podstatě není pravidlo, kterého by neexistovaly výjimky. S vědomím existence výjimek lze ale konstatovat, že na našem území se až do sklonku 19. století běžně dostupné druhy kamene užívaly nikoliv pro svůj vzhled, ale pro své technické vlastnosti. Kámen se na stavbách užíval k nejrůznějším účelům: od základů, přes zdivo, konstrukční prvky a tektonické články až po architektonickou plastiku. Protože nebyla k dispozici ocel ani beton, standardně se z něho prováděly namáhané části staveb jako jsou překlady, ostění a vykonzolované prvky.

Zásady obnovy fasád architektury 19. a počátku 20. století

Architektura 19. a 20. století je významnou součástí našeho kulturního dědictví. Vyžaduje pozornost, úctu a odbornou péči. Pro její obnovu v obecné rovině platí to samé, co pro obnovu jakýchkoliv jiných stavebních památek. Odlišnost je v tom, že architektonická tvorba dvacátého století začala pracovat s novými materiály a konstrukčními řešeními.