V Ústí by rádi začali s léčbou národního traumatu

Zvěst, že v Ústí nad Labem připravují muzeum českých Němců, šlehla domácím zpravodajstvím jako blesk z čistého nebe. Blesk o to nečekanější, ze až dosud se česká společnost snažila traumu vyhnání svých bývalých spoluobčanů, kteří kdysi tvořili třetinu zdejší populace, spíše vytěsnit z paměti. Jak ovšem varuje věda, potlačovaná traumata snadno přerůstají do neurózy a chorobného strachu. Muzeum by proto mohlo fungovat jako lék. Takže zbývá už jen maličkost: najít někoho, kdo tu léčbu zaplatí, a zjistit, jak se na ni těší samotní pacienti.
Vím, že už vím všechno

U obřího supermarketu Carrefour na periferii Ústí je poslední březnovou středu rušno stejně jako každý jiný nákupní den. Pohled na poznávací značky zaparkovaných aut prozrazuje, že polovinu zákazníků tvoří Němci. Mají to sem přes hranice kousek – a i proto se u pokladen platí běžně eury. „Muzeum českých Němců? Ne, to mě tedy vůbec nezajímá,“ říká mladý muž z Drážďan. „Já sem jezdím nakupovat a ne chodit do nějakého muzea.“ Mládenec dojídá buchtu, nasedá do své škodovky a odjíždí. „Dejte pokoj, nakonec půjde asi stejně o to, vytáhnout z nás nějaké peníze,“ míní na stejnou otázku jeho asi padesátiletý spoluobčan. Starší německá důchodkyně má však evidentně radost: „Ano, zajímá mě to, šla bych se určitě podívat.“ Asi třicetiletý německý mladík, který bydlí kousek od hranic, jde ještě dál: „Je to určitě dobrý nápad. Vznik takové instituce může dát lidi dohromady. Nakonec jsme společně v Unii. Nedávno jsem se byl podívat v Terezíně a určitě bych zašel i do nového muzea v Ústí.“

I z české strany jsou reakce rozdílné, ale s větším podílem emocí. „Proč ne? Ráda bych se dozvěděla, jak Němci přispěli k životu ve městě. Jak to tady kdysi bylo. Nic moc o tom zatím totiž nevím,“ říká asi padesátiletá Češka skládající nákup do kufru auta. „V žádném případě bych tam nešel. Víte, na vlastní kůži jsem zažil odsun Čechů – posledním vlakem jsem tehdy jel do Prahy. Bylo to těžké. Co nám může dát takové muzeum?“ přemítá pětasedmdesátiletý ústecký rodák. „V roce 1936 jsem byl jako dítě na jedné manifestaci a vjeli do nás autem henleinovci. Vím už všechno, nějaké muzeum nepotřebuji.“

Historik a zaměstnanec ústeckého městského muzea Václav Houfek líčí plány na nový projekt s radostí. Stará rozlehlá budova muzea v centru města naproti magistrátu má projít kompletní rekonstrukcí a přestavbou za téměř 200 miliónů korun. Na výkresech přibývají výstavní prostory, kongresový sál, dokumentační centrum. Zastaralou expozici bitvy u Chlumce, gotických soch nebo dějin Ústecka od pravěku po 18. století nahradí podle pana Houfka expozice v trendech současného evropského muzejnictví. „Na broučky už dnes nikoho nepřitáhnete,“ vysvětluje historik. „I muzeum musí nacházet a vyprávět příběhy.“

A silný příběh dějin tvoří právě čeští Němci, kteří přes 700 let významně utvářeli charakter Ústí, regionu a nakonec i celého státu. Jejich soužití s Čechy, Židy nebo Romy má být představeno v celé časové perspektivě, tedy včetně traumatických míst jako okupace a odsun. „Muzeum samozřejmě nemůže vyřešit otázku nacionalismu. Ale může se ho snažit pochopit a ukázat, jak prostoupil společnost,“ říká spoluautorka projektu historička Kristina Kaiserová z ústecké univerzity a dodává: „Může ukázat ten vzájemný stoupající strach a pocit nebezpečí dvou národů žijících vedle sebe. Může také ukázat, jaké mechanismy fungovaly a co by se už nemělo opakovat. Jenže – kdo se kdy poučil z dějin.“

Nevzdáme to

„V mladé generaci převládá negativní obraz Ústí. To chceme změnit. Město s univerzitou je dnes totiž dynamické a otevřené,“ vysvětluje své motivy hlavní garant nového muzea, ústecký primátor Petr Gandalovič (ODS). Vadí mu, že na lidi z jeho města prý převládá u veřejnosti stereotypní pohled jako na potomky neschopných zIodějů, kteří ukradli vyhnaným spoluobčanům majetek „Ke krádežím docházelo jen v průběhu krátkého divokého období po válce. Jinak si nově příchozí museli byty a domy po odsunutých Němcích koupit od státu a splácet je. Cena se pohybovala ve výši dvou až tří ročních výdělků. Nebyli to tedy žádní zloději,“ říká primátor. „Spíš se podobali dynamickým lidem, kteří šli osídlit Ameriku.“

Ústecké rodačce Lore Schretzenmayrové (80), která dnes žije v Řeznu, tohle srovnání nesedí: „Lidé v Americe něco vybudovaIi, ale ti, kteří přicházeli do Ústí, majetek často pouze yybydleli a zrumovali. Byl to úspěšný a krásný kraj, který upadl.“ GandaIovič přiznává, že „paralela nebyla úplně přesná“. Trvá však na tom, že potomci dosídlenců nejsou potomci zlodějů. Úpadek kraje byl podle něj „důsledkem komunistické exploatace“.

Plány na oživení regionu a zlepšení historické reflexe znějí velmi pěkně, ovšem na nové muzeum zatím nejsou peníze. Magistrát loni neúspěšně žádal o podporu z fondů EU, letos to úředníci zkusí znovu – evropské peníze by měly pokrýt tři čtvrtiny muzejního rozpočtu. „Nevzdáme to,“ říká Gandalovič. „Pokud to nevyjde, obrátíme se na náš stát. Samozřejmě dáme peníze i z městského rozpočtu – již jsme na to vyčlenili 12 miliónů.“

Daleko menší finanční problém bude s jiným plánem ústeckých buditelů – oznámit pamětní deskou na mostě Edvarda Beneše, že tady po válce shromážděný český dav pozabíjel až sto německých civilistů včetně žen a dětí. Tahle léčba by vyšla na pár desítek tisíc. Ovšem vzhledem k dosavadním bouřlivým reakcím na podobné desky – nebojí se primátor reakce veřejnosti a místních politiků? „S politiky to máme předjednané,“ říká Gandalovič. „A občanům to brzy oznámím v místních novinách.“

Ústečtí zastupitelé opravdu většinou souhlasí, občané však mohou mít přece jen s dvojjazyčnou tabulkou jistý problém. Příkladem může být učitelka občanské nauky z místní základní školy Romana Humplová: „Budu samozřejmě dětem říkat, že je ta pietní tabulka dobrá, spousta Němců tady koneckonců žila. Jako občan ale nejsem pro dvojjazyčné názvy. Když, tak jen česky. Nebo německy menším. Ať je jasné, kdo je tady doma.“

Jaroslav Pašmik

Zdroj: Respekt č. 13/2005, 28. 3. 2005