Archeologie a detektoráři III.

Medzi českými archeológmi se rozpútala diskusia na túto tému a zdá sa, že by mohla viesť k nejakému kompromisu. Že by Češi vedeli lepšie diskutovať ako my tu na Slovensku?

Zastavenie tretie.

Detektory kovů v archeologii:

úhel pohledu regionálního archeologa

David Vích

Asi každý archeolog se už někdy setkal s více či méně důvěryhodnými zprávami o zcizení té či oné archeologické památky pomocí detektoru kovů. Vzhledem k informačnímu potenciálu metalických artefaktů jde o velice závažnou problematiku, přesto v archeologické oblasti donedávna považovanou za marginální. Mizení archeologických pramenů se již zdaleka netýká jen výšinných opevněných sídlišť, která jsou již prakticky zcela vydrancovaná (nebo v blízké době budou). Ti, kteří mají vydrancování těchto lokalit na svědomí, přitom přesně věděli, kde se pohybují a o jaké nálezy jim jde. Hned v úvodu však předesílám a zdůrazňuji, že kritická slova na adresu „detektorářské“ veřejnosti v tomto příspěvku uvedená se v žádném případě netýkají těch, kteří jsou si při chození s detektorem vědomi významu kulturního dědictví a na základě tohoto vědomí i jednají. Vždyť negativní pohled archeologů na každého, kdo detektor vlastní (a negativní pohled detektorářské veřejnosti na každého archeologa), je prvním krokem na cestě vedoucí k vzájemnému nepochopení, což v konečné fázi postihuje nejvíce naše kulturní dědictví. Problém obrovských ztrát archeologických informací zapříčiněný nelegálním používáním detektorů kovů odborná archeologická veřejnost v naší zemi dlouho více méně ignorovala (pomineme-li příležitostné zveřejňování nálezů touto činností zasažených: např. Waldhauser 1995; Frolík 2002; Smrž – Blažek 2002; Droberjar – Stolz 2005; pak poprvé teoreticky Vencl 2000; především však Křivánek– Kuna 2004; spíše okrajově, ale výstižně Klápště 2005) s výjimkou vzájemných nářků, které ovšem, pokud je mi známo, dosud žádnou památku nezachránily. Velice pomalu se detektory začínají používat v průběhu archeologické exkavace (ke škodolibé radosti detektorářů s úspěchem procházejících haldy vykopané zeminy a oprávněně poukazujících na neprofesionalitu některých nově prováděných výzkumů). Pokud nějaký archeolog vyrazil s detektorem do terénu, stával se dlouho černou ovcí archeologické obce. Z hlediska ochrany archeologického dědictví by nejlepší jistě byl svět bez detektorů kovů, nicméně je zjevné, že se svět nemůže vrátit do doby před jejich objevem. Musíme tedy konstatovat, že anulování informačních ztrát vznikajících všeobecným rozšířením detektorů není v budoucnosti možné. Stojíme tak před otázkou, jak v dané situaci minimalizovat s touto činností spojené mizení množství informací – ta pak zůstává úhelným kamenem dalších, níže uvedených úvah. Řešení problému zjevně nebude jednoduché ani rychlé (o to více nutno litovat let nečinnosti). V zásadě vidím dvě roviny problému. Zdůrazňuji přitom, že jsem si plně vědom diskutability níže uvedených řádků. Nejde zde však o vyřešení, ale o otevření problému další diskusi, jejímž výsledkem, chceme-li situaci zlepšit, musí být nějaký konsenzus.

I. Detektory kovů a archeologové

Dle mého soudu je nutné maximální využívání tohoto technického prostředku profesionálními archeology podle jednoduché logiky – co nevyzdvihneme a v maximální míře nezdokumentujeme my, vykopou dříve či později detektoráři. Přirozeně se tak nemůže dít živelnou formou, nýbrž podle jistých všeobecně závazných pravidel s cílem minimalizovat informační ztráty. Pochopitelně ani
tento přístup není samospasitelný, už jen s ohledem na počet archeologů, jejich pracovní vytíženost, časovou náročnost takovéhoto postupu i finanční náročnost konzervování získaných nálezů.

Součástí pravidel by mohlo být:

1. Nezbytnost používání detektoru kovů při exkavaci archeologických lokalit (přirozeně úměrně zkoumanému období).

2. Používání detektorů v maximální možné šíři při povrchové prospekci na zemědělsky obdělávané ploše (v rámci ornice), přičemž bude každý artefakt zaměřen pomocí GPS, dále bude evidována značka používaných přístrojů, nastavení používaného přístroje, příp. přesnost měření GPS, od věci by nebylo ani sledování délky pobytu na té které ploše apod. (což bude otázka dalšího vypracování a propracování příslušné metodiky).

Důvody vedoucí k takovému postoji jsou následující:

a) kovové artefakty v ornici podléhají samovolnému rozpadu;

b) předmět je ohrožen zcizením v důsledku nelegální činnosti pomocí detektoru;

c) v případě archeologického výzkumu jsou stejně všechny artefakty odvezeny spolu s ornicí (první pokusy autora s využitím detektoru při sběrech ukazují, že množství metalických předmětů rozptýlených v ornici především na místech sídlišť je větší, než jsme vůbec předpokládali). Omezit tuto činnost pouze na lokality bezprostředně ohrožené zničením, např. zástavbou (detektorový průzkum by se tak vlastně stal prvním krokem vlastního záchranného výzkumu) není s ohledem na časovou, technickou, personální aj. náročnost záchranného archeologického výzkumu realistické, navíc neřeší diskutovanou nelegální činnost detektory prováděnou (nemluvě o omezenosti jednorázového použití detektoru).

3. Otázkou zůstává používání detektorů v situacích, kdy nelze vyloučit zásah do intaktní archeologické situace, případně kde je takovýto zásah do původní situace vysoce pravděpodobný. Zde bude nezbytné situaci posuzovat případ od případu. Vzhledem k všeobecné ohroženosti hmotných kovových pramenů považuji i v tomto případě používání detektorů za nevyhnutelné, přirozeně s maximální možnou mírou dokumentace, v podstatě v režimu záchranného archeologického výzkumu, ať již formou mikrovrypů, nebo sondáže.
Pro ilustraci vzpomeňme v této souvislosti alespoň osud stradonického oppida. Tuto lokalitu postihla dvojí zkáza, vždy spojená se „zlatokopeckou horečkou“. K první, všeobecně známé vlně rabování došlo koncem 19. stol. po objevu depotu zlatých mincí, druhá, mnohem sofistikovanější vlna, spojená s používáním detektorů, proběhla koncem 20. stol. – ovšem posvěcená pasivitou archeologické obce trvající v zásadě dodnes. O to více musíme vítat projekty, jako komplexní průzkum hradiště Vladař, doplněné prospekcí pomocí detektorů. Ač jsme i zde mnohé (většinu?) ztratili (a ještě nepochybně ztratíme), první výsledky naznačují, že lze ještě ledacos zachránit (Chytráček – Šmejda 2005, 16). Zvláštní pozornost zaslouží staré cesty s rozptýlenými (ztracenými) předměty, především mincemi, které při nezbytné pramenné kritice umožňují určité chronologické závěry o době využívání cesty, což je údaj u tohoto typu nemovitého pramene jinak velice obtížně zjistitelný. Zatímco v odborných výstupech se v rámci ČR s tímto přístupem setkáváme výjimečně (např. Kubů – Zavřel 2001, 78), je detektorářům nálezový potenciál starých cest velice dobře znám a hojně využíván. Jen okrajově zde zmiňme problém, kterým je publikování archeologických nálezů, především lokalizačních údajů, a to nejen v podobě odborných výstupů, ale i při popularizaci oboru. Tyto informace jsou vítanými (a aktivně vyhledávanými) zdroji pro efektivní vykrádání archeologického dědictví (Vencl 2000, 436; Křivánek – Kuna 2004, 193). Z výše uvedeného vyplývá nutnost pečlivého zvažování, kdy a jaké věci publikovat a jaké nikoliv, a to včetně přehledu Výzkumy v Čechách.

II. Detektory a detektoráři

Pokusy o získání informací a, nebojím se v této souvislosti říci, o hlubší pochopení nelegálních hledačů, je z pochopitelných důvodů velice obtížné. Určitou možnost však přece jen skýtá intenzivní sledování (dnes již poměrně známých) webových stránek provozovaných hledači. Za vznikem těchto stránek stojí obvykle prodejci detektorů využívající tohoto prostředku k propagaci nabízených výrobků. Součástí stránek je poměrně běžně i fotografické zveřejňování nálezů. Na území ČR však provozovatelé s ohledem na možný střet se zákonem příspěvky cenzurují, takže s vysloveně archeologickými artefakty (pravěk, středověk) se zde setkáváme relativně málo. Specifickou podobu mají stránky http://www.detektory.cz, kde je zakázáno publikování jakýchkoliv nálezů a předpokládá se, že tyto stránky budou sloužit pouze k diskusi o používání detektorů. V případě této adresy však považuji za pozoruhodné, že provozovatel stránek vedle detektorů kovů jako doplňkový sortiment nabízí v místě prodeje i archeologickou literaturu (autopsie autora). Nesmíme dále zapomínat, že značná část hledačské veřejnosti (nutno podotknout, že včetně té nejhorší, organizované části pracující výhradně pro zisk, kdy je absolutní anonymita do jisté míry podmínkou) stojí zcela mimo jakákoliv média.1

___________________________

1 Dovolím si zde v plné šíři ocitovat jeden zajímavý příspěvek internetové diskuse: „Na věc mám trochu jiný názor. Zaznamenal jsem hodně profesionálních hledačů nebo taky jiným názvem rabovačů archeologických lokalit, kteří si tímto druhem zaměstnání přišli na velmi solidní peníz. Tyto lidi na žádném foru nenajdete, o nějaký sraz detektorářů vůbec ani nezavadí a přesto mají max. informace z detekční techniky a vybavení je složeno z TOP přístrojů. Tedy většinou kvalitní pulzák v kombinaci s 1–3 VLF přístroji. Tyto lidi jsem viděl několikrát v akci a taky jsem viděl nálezy, které formou překupníků mizí do zahraničí. Roční suma profi rabovače je v průměru 1 mil. ročně, ale záleží prý od sezony a počtu nalezených depotů, někdy se prý musí spokojit i s polovinou, záleží na úrodnosti roku. V České republice je 3 000 keltských lokalit, jež jsou ideální možností, ale už se pro ně stávají tak trochu nezajímavé, neboť to, co jsem jen tak ze zájmu navštívil, připomíná měsíční krajinu nebo místo řádění šíleného krtka. Nepodařilo se mi nalézt lokalitu, která by byla neporušena a to širší rozmach detektorů se datuje od roku 1993, tedy za nějakých 15 let je většina archeolokalit narušena a jen přibývá stupeň vybrání lokalit s technickou dokonalostí detektorů. Těchto profi hledačů je v ČR snad 15–20, možná už víc. Většinou nejdou pod 8 prac. hodin hledání a tak asi 290 dní v roce je pro ně pracovních. Zajímavých lokalit je u nás odhadem 13 000–15 000 jestliže z toho odečteme Kelty, kteří šli první na řadu, zůstává nějakých 10 000 lokalit. Časově to tak vidím ještě na 7 let a většina zajímavých lokalit bude znehodnocena.“ (zdroj: http://www.detektory.cz/forum/read.php?f=0&i=8046; viz http://www.detektory.cz/ > Fórum> Hledání> Nezáleží jen na detektoru> reakce pod označením „Jan“ ze čtvrtka 12. ledna 2006). Dle jiných zpráv je takovýchto pachatelů trestných činů 50–60.

Zastavme se ještě u detektorářů samých. Nutno nejprve podotknout, že zatímco ti chápou archeology jako nepřátele a k dobrému tónu na jejich webových stránkách často patří negativní vyjadřování na adresu archeologů, v přístupu archeologů k detektorářům jsme svědky stejné paušalizace. Důvody tohoto přístupu naší obce jsou nasnadě. Vzhledem k tomu, že jde o činnost spojenou s možností relativně snadného obohacování, je předpoklad zvýšeného výskytu jedinců pochybné morální kvality mezi detektoráři nepochybně oprávněný. Naše zkušenosti s vydrancovanými lokalitami to plně potvrzují. Uznejme ale sebekriticky, že i druhá strana má díky některým z nás oprávněné důvody ke kritice, jakkoliv se tyto poznámky týkají částečně (ale opravdu pouze částečně) dob minulých – zmiňme např. nepořádek po archeologických výzkumech, po desetiletí nezaházené sondy, chaos ve sbírkách vedoucí až k vyhazování nelokalizovaných sbírkových předmětů na smetiště, neprofesionální přístup k předmětům mimo danou specializaci, nedostatečně pietní přístup k lidským ostatkům, po desetiletí nepublikované výzkumy, aktuálně pak ignorování problematiky s detektory spojené (k profesní archeologické etice viz Vencl 2000; archeologická etika není ostatně problém nikterak nový, viz např. Šimek 1950). Chci tím říci jediné – jak je rozdílná úroveň archeologů co do odborné i morální kvality, tak je rozdílná (či spíše ještě rozdílnější, vzhledem k tomu, že archeologové procházejí alespoň více či méně podobným typem vzdělání) i úroveň hledačů.

Na základě sledování webových stránek lze konstatovat značnou intelektuální, jazykovou a technickou vybavenost detektorářů (mnohdy jde o osoby s vysokoškolským vzděláním). Individuální nedostatečnost do značné míry nahrazuje jejich počet (mnohonásobně převyšující počet členů archeologické obce) a solidarita v rámci určitých skupin. Vedle solidarity se ale mezi jednotlivými skupinami setkáváme i s velkou řevnivostí, danou mj. používáním té které značky detektoru (v pozadí, někdy v popředí, opět stojí prodejci detektorů).

III. Detektoráři a archeologové

Jako problém zcela zásadní vidím neexistující diskusi archeologů se zainteresovanou veřejností, danou striktní (na první pohled pochopitelnou a oprávněnou) dikcí zákona, kdy archeologický výzkum může provádět pouze a jedině Archeologický ústav a další oprávněné instituce, čímž se role veřejnosti omezuje v zásadě pouze na pasivní účast při archeologické exkavaci, v horším případě v roli kopáčů, v případě lepším v roli dokumentátorů, pokaždé ale prakticky bez možnosti výraznější seberealizace. Pro úplnost dodejme, že tento přístup nikdy nebyl důsledně dodržován, a to často se zjevným přínosem pro obor. Existovalo a existuje mnoho amatérských archeologů provádějících povrchové sběry (což je ovšem jedna z plnohodnotných metod archeologického výzkumu), kteří tak s možností maximálního uplatnění osobní invence, ale ve spolupráci s příslušnými institucemi, úspěšně přispívali k rozšíření archeologického poznání. Ostatně přesně touto cestou se k profesionální archeologii dostal pisatel těchto řádků.

Ke skupině hledačů s detektory v zásadě vidím dva možné přístupy. Předesílám výslovně, že následující řádky je nutno chápat ve smyslu „co by … kdyby …“, s vědomím, že v dnešní situaci postrádají právní oporu.

1. Absolutní zákaz volného pohybu hledačů s detektory kovů prakticky kdekoliv (za archeologickou lokalitu je oprávněně považováno území celé ČR) zaštítěný tvrdými sankcemi v podobě zabavování detektorů kovů, finančních postihů aj., tedy v zásadě krajní kriminalizace. V souvislosti s tím pak popularizovat daný problém mezi širší veřejností a využívat jejích služeb při ochraně památek. Tento přístup v podstatě zachovává stávající antagonismus „archeologové versus detektoráři“. Proti uvedenému, pouze zdánlivě jednoduchému a účinnému řešení stojí takové argumenty, jako faktická nemožnost archeologické lokality uhlídat daná odlehlostí řady míst, ochota mnohých hledačů pracovat i v noci, organizovanost některých skupin spojená s vysokou technickou vybaveností, o které si většina archeologických pracovišť může nechat jenom zdát (hlídky s mobilními telefony, hloubkové
pulzní detektory, vybavení pro noční vidění, špičkové GPS přístroje apod.) a stále rostoucí počet hledačů (s jistou nevolí konstatovaný samotnými detektoráři), v neposlední řadě pak do hry vstupuje také vůle a možnost pověřených orgánů zabývat se trestným stíháním pachatelů. Sečteno a podtrženo – zákazem volného pohybu s detektory specializovaným vykradačům lokalit stejně v činnosti neza- bráníme, slušnější část hledačské veřejnosti pak tímto přístupem zaženeme na jejich stranu, protože se do muzeí ze strachu před postihem nedostane ani to nepatrné procento nálezů, které tam končí dnes. Jediným pozitivním (?) prvkem při striktní aplikaci tohoto přístupu by byl fakt, že by se vykradení lokalit protáhlo do delšího časového úseku, a ani to není zcela jisté.

2. Pokusit se využít nadšení části veřejnosti pro záchranu archeologických památek. Znamená to přijmout některá vstřícná opatření – předně oficiálně umožnit širší veřejnosti podílet se ve větší míře na záchraně hmotných pramenů, i když konkrétní stanovení této míry rozhodně nebude jednoduchý úkol. Zároveň to však znamená přijmout i účinnější restriktivní opatření vůči nepoctivým jedincům (především z řad profesionálních rabovačů). Podoba oné restrikce je neméně obtížnou otázkou, navíc žádná restrikce pochopitelně není nikdy stoprocentně účinná. Mohlo by se jednat např. o zákaz vstupu s detektorem do míst se statusem národní kulturní památky (případně vytvořit jiný taxativně vymezený soupis, vždy ale s vědomím, že jakákoliv hranice bude buď příliš umělá, nebo nedefinovatelná), podstatné omezení obchodu s předměty archeologické povahy, kdy prodávající strana by nesla důkazní břímě prokázat legální původ nabízeného předmětu (analogicky např. obchodu se vzácnými a ohroženými živočichy), angažování nejširší veřejnosti, především majitelů pozemků a místních patriotů. Tento přístup by trochu zkomplikoval (i když ani zdaleka nevymýtil) činnost nepoctivců a motivoval by část hledačské veřejnosti ke spolupráci, což by vedlo ke změně poměru nálezů ztracených se vším všudy k nálezům zachráněným a odevzdaným včetně nálezových okolností. A o nic jiného než o zlepšení tohoto poměru se reálně ani snažit nemůžeme. Jiným, i když také diskutabilním krokem by mohlo být zvýšení nálezného, kdy by se vyplacení odměny netýkalo tolik nálezu jako takového, ale především nálezových okolností. Toto nálezné sice stále nebude schopné konkurovat cenám na černém trhu (které tím nepochybně vzrostou), nicméně si dovolím předpokládat, že řada i méně poctivých hledačů dá přednost menšímu zisku spojenému s určitou jistotou a možností veřejně své nálezy prezentovat (což je pro řadu hledačů stejně důležité, či důležitější, než případný zisk) před prodejem na černém trhu. Ani tento přístup není přirozeně prost rizik, která platí sice již nyní, ale při výše uvedených opatřeních by se jejich aktuálnost nepochybně ještě zvýšila.

Jako hlavní rizika vidím:

a) nutná opatrnost archeologa při hodnocení donesených nálezů (mající v zásadě za úkol pouze ocenění předmětu), u odevzdaných nálezů (což je koneckonců zákonná povinnost) však toto riziko odpadá;

b) mimořádná opatrnost při sdělování informací o archeologických lokalitách při spolupráci s hledači; hodně zde bude nepochybně záležet na vzájemné důvěře;

c) riziko falšování místa nálezu (např. s cílem lokalitu dál „vytěžit“ a získat případné nálezné). Na straně druhé argument, že budeme mít k dispozici řadu nálezů, ale s nedostatečnými nálezovými okolnostmi, je silně zkreslující.

Tato situace existuje totiž již teď, kdy ovšem nemáme k dispozici nejen nálezové okolnosti, ale ani nálezy samé, a problém díky tomu opticky neexistuje. Na závěr se zmiňme o samostatné, u nás dosud opomíjené kapitole tvořené novověkými nálezy (např. mince a militária včetně předmětů z druhé světové války), které nás archeology obvykle, až na výjimky (např. Havlát – Unger 2005), v zásadě příliš nezajímají, i když by de iure měly. De facto však přístup k nim zůstává krajně nesystémový. Jestliže muzejní hodnota těchto artefaktů je v řadě případů diskutabilní, informační naopak těžko popiratelná (např. střely či prázdné nábojnice a jejich rozptyl v krajině). Jaký postoj zaujme archeolog k nálezům z druhé světové války nebo k mincím ze 17. století nalezených v ornici (nebo i pod ní) např. při výzkumu pravěkého pohřebiště?2 Z řad neprofesionálů vzpomeňme jako pozitivní příklad kvalitou profesionální činnost Nadace Letecké historické společnosti a Muzea letecké a pozemní techniky ve Vyškově, přičemž tyto postrádají ke svým výkopovým pracím (které jsou v podstatě archeologickými výzkumy) příslušné oprávnění, 2 Připomeňme v této souvislosti nemožnost muzejního uložení novověkých nálezů (především z 18. – 1. pol. 20. stol.) získaných povrchovými sběry. V současné době jsme navíc (alespoň v Pardubickém kraji) svědky sílícího tlaku ze strany zřizovatele na přísný výběr předmětů pro muzeální účely daného vysokými náklady na správu sbírek. Příslušní specialisté, jako např. vojenští historici, mají vzhledem ke svému počtu prakticky nulovou šanci cokoliv pro záchranu těchto památek účinně konat. a jako příklad negativní jistého hledače štěchovického pokladu provádějícího rozsáhlé výkopové práce diskutabilního významu za vydatné pozornosti médií bez jakéhokoliv příslušného oprávnění (a bez jakýchkoliv problémů s příslušnými institucemi střežícími naše kulturní bohatství).
Pokud jsou recentní předměty s povahou archeologických nálezů předmětem pozornosti různých sběratelů, tak se nám to (z pochopitelných důvodů) nelíbí, sami však pro jejich záchranu (taktéž z pochopitelných důvodů) neděláme prakticky nic. Chceme-li zachránit alespoň zlomek informačního potenciálu této kategorie nálezů, nic jiného než spojenectví s veřejností nám nezbývá.
Ať již budou výše uvedené řádky oprávněně akceptovány, nebo oprávněně zavrženy, jedním jsem si jist – stávající přístup k problematice je ten nejhorší možný. Na straně jedné nám nedává do rukou účinná represivní opatření vůči nepoctivcům, na straně druhé při záchraně pramenů neposkytuje hledačské veřejnosti pro spolupráci téměř žádný prostor. Do budoucna se nabízejí v zásadě dva druhy řešení, kořen obou přitom tkví v přístupu k veřejnosti. Prvním možným přístupem je striktní oddělení archeologů, kteří jako jediní mají právo vztáhnout ruku na prameny, od veřejnosti, která je považována za zcela nezpůsobilou k této činnosti. V případě vztahu „archeologové versus detektoráři“ to znamená nepřekonatelný oboustranný antagonismus a boj, který, jak praxe ukazuje, je již řadu let pro záchranu kulturního dědictví prohraný. Jako druhé (a dle mého soudu správné) řešení se nabízí jisté sestoupení archeologické obce ze svého piedestalu výlučnosti, a nabídnutí veřejnosti (nejen té s detektory) rovnocennější partnerství při záchraně archeologického dědictví, spojené s možností tvrdšího přístupu k různým nepoctivcům. Nalezení formy onoho rovnocennějšího partnerství i formy tvrdšího přístupu k nepoctivcům zůstává naším dalším úkolem. Velkou neznámou ale také zůstává, nakolik je archeologická obec schopna shodnout se na nějakém jednotném postoji, nakolik je reálná šance změnit stávající právní rámec a nakolik bude možné sehnat nezbytné finanční krytí. Příští generace však nebude tolik zajímat, proč jsme nezachránili, ale že jsme nezachránili.

Zdroj: http://warshop.cz, Archeologické rozhledy LVIII–2006

Nové články 1x za mesiac na váš eMail.

Nerozosielame spam! Prečítajte si naše podmienky použitia.

Súvisiace články